Branické Miniatury se profilují

V pondělí proběhlo v branickém Divadle BRAVO druhé vydání novocirkusových Miniatur pod záštitou Losers Cirque Company. Jako v prvním večeru, i tentokrát patřil program jednomu delšímu divadelnímu kusu a sérii mikropříběhů, které sjednotila postava moderátora. Společnou dramaturgickou linkou vystoupení byl vztah, nejen v partnerském smyslu, ale také vztah člověka k sobě samému. To je samozřejmě téma, které se dá bez větších problémů objevit téměř v jakékoli inscenaci a variaci, pokud není odosobněně technická. Ale byl to příjemný posun, který naznačuje i další cestu, kdy by Losers mohli organizovat skutečně tematické večery s úzkým zaměřením na určité náměty, společné zadání pro všechny účastníky, a zcela by se tak vymezili vůči „gala“ formátu číslované přehlídky.

Konferenciér Justin Svoboda pojal program s osobitou přípravou a kolikrát se zdálo, že především díky jeho výstupům nabývá celé představení celovečerních rozměrů. A nebyly to banální vtípky sesumírované cestou tramvají, ale cílené komentáře, kterými pomohl právě oné volné dramaturgii dotvořit jednotící linku. Nebude ostatně nikterak jednoduché ji udržet vždy, pokud budou pořady Miniatur na repertoáru často.

Delší a divadelnější kus tentokrát program začínal, byl také vážnější svou tematikou, a tak by se jím vzhledem k tomu, že akce má přece jen spíš zábavní charakter, ani nehodilo večer uzavírat, ačkoli by pak v divákovi zůstalo zřejmě víc onoho naladění. Klára Hajdinová, akrobatka se zaměřením na vzdušnou akrobacii představila svůj ucelený půlhodinový kus In the Circle / V kruhu, ve kterém zpracovává téma úzkostné poruchy a deprese, nemožnost vystoupit z onoho pomyslného „začarovaného kruhu“ nemoci, snahy o její přijetí a přemíry dobrých rad laického okolí, jemuž člověk, který trpí neviditelně, zpravidla čelí. Tento sólový projekt měl premiéru v prosinci 2021 v KD Mlejn, ke konzultaci si autorka pro svůj debut přizvala performerku Cecile da Costa a akrobatku Elišku Brtnickou, syrovost první a poetika druhé mentorky na kuse jistě zanechaly otisk. Klára Hajdinová pracuje s tělem a rekvizitou způsobem současného tance, dává důraz na jeho expresi i expozici, třeba jen nepostřehnutelným otvorem v oblečení, kterým proniká zranitelnost. Když bolí duše, tak totiž bolí i tělo, ale člověk bez osobní zkušenosti na takovou samozřejmost často zapomíná, nebo své vlastní špatné zážitky vytěsňuje.

V půlhodinové inscenaci zaznívají úryvky zpovědí lidí trpících panickými či depresivními stavy, Klára samotná pak se pak stává mluvčí nevyžádaných rad a komentářů, které jsou někdy více zraňující a výsměšné než obyčejné bezradné ticho. Problém rozmáhajících se psychických poruch je komplexnější a nedá se tak snadno zjednodušit na odhalení příčiny v tom, že jsme zrušili staré dobré pořádky a nevíme, co se svými životy. Jakkoli jedna pointa platná je – všechno si to způsobuje lidstvo samo, společnost je tvořena lidmi, vznikl celosvětový problém a na celospolečenské úrovni je potřeba jej i řešit a zastavit. Zkratkovitá řešení v pozitivním myšlení a fyzické námaze ale v této fázi nikomu nepomohou. Pokrytectví těch, kteří problém odmítají a zjednodušují, na scéně ilustruje třpyt zlaté. Ať už je to legie japonských kočiček štěstí maneki, po jejichž vzoru by člověk měl mít optimistický výraz a gesto nasazen jako stroj, aby prosperující celek neurazil, nebo zlatá termofolie, která krásně jen vypadá.

Akrobacie na kruhu fyzickou performanci dotváří, ale není ústředním motivem, autorka výšku nad zemí využívá samozřejmě, lehce a obratně, ale bez přehnaného důrazu. Její kruh připomíná spíš bidýlko, na které je možné se uchýlit do bezpečí a získat nad problémy spíš nadhled. V podstatě každé akrobatické náčiní uzpůsobené k zobrazení síly, obratnosti a optického efektu samo limituje škálu pohybových, a tedy i výrazových prostředků, které na něm nebo s ním umělec může využít a vytvořit. Tím bezkonkurenčně nejlepším nástrojem pro zobrazení vnitřního stavu je stále samotné tělo čerpající svou sílu ze vztahu se zemí a vztahující se k prostoru kolem sebe.

Autorka před premiérou svou performanci avizovala slovy, která by mohla zaznít i zde: „Poprvé se pouštím do dobrodružství být na jevišti sama a se svým vlastním tématem. S depresivními stavy mám bohaté zkušenosti. Během prvního lockdownu jsem cítila potřebu se s tímto tématem vypořádat, sama a na jevišti. V kruhu je moje veřejné přiznání a zároveň otevření tématu i zpráva pro ostatní, kteří mají podobné problémy, že v tom nejsou sami.“ Jako prvotina působí projekt poměrně vyzrále, o prospěšnosti otevírání takového tématu nemluvě.

Druhá část večera pak připomínala v Braníku už spíše novocirkusové gala, ačkoli jak již bylo řečeno, téma vztahu, které by mělo večerem rezonovat, lze najít prakticky ke každé variaci. Hosté se rekrutovali především ze spřátelené Airgym Art Company. Z loserské podskupiny nové generace „Baby Losers“, pro kterou je postaveno mimo jiné celovečerní představení Konkurz, svůj tanečně akrobatický duet předvedl pár Adam Rameš a Sára Stoulilová, přesně v duchu efektního čísla, kde je důležité ukázat především dovednost a dispozice, jakkoli každý duet signalizuje téma vztahu. Akrobatické duo na hrazdě Tomáš Pintér a BáraBartoňová předvedli náročný, a přece mnohem niternější duet Hold Me If You Can, který na druhou stranu ukazuje, že pokud je výchozím bodem ukázat hravost a aktivní komunikaci, pak je akrobatická dokonalost podpůrným, ale ne hlavním prostředkem. Tito dva skutečně vytvořili jiskřivou atmosféru dvojice, která k sobě patří a která si užívá svou přítomnost a důvěru. Narazili-li na něco, pak jedině na limity prostoru, který je v Divadle BRAVO přeci jen omezený, a to stropem…