Brittenovo psychodrama v Divadle na Vídeňce

V uplynulých sezónách uvedlo Divadlo na Vídeňce tři díla v režii Roberta Carsena, Monteverdiho L’incoronazione di Poppea, Händelovo oratorium Semele a Poulencovy Dialogues des Carmélites. Vždy to byl jedinečný zážitek. Naprosté porozumění dílu, které není na překážku vytvoření osobitého režisérského rukopisu, jak se někdy stává v různých „úletech“, naopak inspiruje a dotváří strukturu, jsou Carsenovými hlavními devizami. Jeho přítomnost je za výsledným tvarem patrná, na prvním místě však stojí autoři díla, a nikoli svévolná režisérská exhibice. Tentokrát, při realizaci opery Benjamina Brittena The Turn of the Screw, se Carsen poprvé představil také jako scénický výtvarník. Na otázku, jak k tomu došlo, odpovídá: „Před třemi roky jsem byl požádán, abych v pařížském Grand Palais uspořádal rozsáhlou výstavu o Marii Antoinettě, ačkoli jsem na něco takového nikdy nepomyslel. […] Výstava měla úspěch a ptali se mě, jestli nechci dělat další. Připravil jsem výstavu na École des Beaux Arts o architektovi Charlesi Garnierovi a pro příští rok už mám dva výstavní projekty pro pařížská muzea. Tak jsem si řekl: ‚Třeba bych taky někdy mohl vypravit operu‘.“ Odpověď na otázku, jak se jako výtvarník vypořádal při své první scénografii s rozporem mezi reálnem a ireálnem, koresponduje s jeho přístupem k režijní práci: „Vycházím z hudební struktury, jsou to téma a variace. Snažil jsem se, aby v každé scéně nastal nějaký vývoj. Hra s perspektivou probíhá tak, že v žádném okamžiku nevidíte celek. Z místosti je vidět jen část, nikdy není obraz kompletní. Opera je tak také napsána. Je sestavena z mnoha detailních záběrů. Vždy se díváme z určitého zorného úhlu.“

Spisovatel Henry James si při svých cestách Evropou zapsal podle vyprávění arcibiskupa z Canterbury „strašidelnou historku“, podle níž vznikla povídka The Turn of the Screw, předloha k libretu Brittenovy opery (do češtiny překládáno jako Utahování šroubu nebo Pod koly osudu). Arcibiskup ji měl v podobě poněkud zmatených útržků od jakési dámy (historie nepraví, zda se náhodou nejednalo o porušení zpovědního tajemství). Ve vyprávění bylo plno otázek a záhad, na Jamese však zapůsobilo hrůzostrašné tajemno příběhu dětí, které chodí strašit duchové zlého služebnictva, aby tyto nevinné duše i po své smrti sváděli ke zlu, postava guvernantky, která je evidentně zamilována do jejich poručníka (nejzáhadnější postavy, která se vůbec neobjeví, takže vzniká otázka, zda osobami v usedlosti odkudsi z neznáma nemanipuje poručník sám), problém dospívání a uvědomování si sexuality a mnohovýznamnost, s tím vším spojená, i postava hospodyně, která ví patrně nejvíc, ale ani ona nikdy nic nedořekne. Jamesův otec se zabýval spiritismem, starší bratr Williams byl filozof a jeden z průkopníků moderní psychologie – Jamesovu zájmu o podivný příběh se tedy není co divit. A není také divu, že Jamesova povídka zaujala Brittena. James skrýval dlouhá léta svou homosexualitu, i v Brittenově době byla ještě homosexualita trestná. Vyrovnával se s ní volbou některých námětů, v nichž je z různých pozic otázka kladena otázka viny a neviny, zcela zřetelně pak zhudebněním Smrti v Benátkách Thomase Manna. V Jamesově povídce se však Britten setkal i s traumaty svého vlastního dětství – se vzpomínkami na dril a šikanu ve škole (snad byl dokonce zneužit jedním ze svých učitelů nebo starších spolužáků).

Od roku 1937 byl Brittenovým životním i uměleckým partnerem tenorista Peter Pears, pro nějž napsal skladatel řadu rolí (titulní role v Peteru Grimesovi a Albertu Herringovi, kapitána Vereho v Billy Budovi, Aschenbacha v Smrti v Benátkách), také dvojroli Prologu a Petera Quinta v The Turn of the Screw. Na Jamesovu povídku Brittena upozornila umělecká kritička Myfanwy Piper, manželka scénického výtvarníka Johna Pipera, který s Brittenem spolupracoval (Myfanwy Piper později zadaptovala pro Brittena také Owena Wingrava, rovněž podle Jamese, i Smrt v Benátkách). Myfanwy Piper vytvořila podle povídky libreto naplněné symboly a nedořečenými sděleními, komorní psychologické krimi. Duchové bývalé guvernantky a sluhy, v Jamesově povídce němé přízraky, v opeře zpívají, na rozdíl od reálných postav však ve verších, „aby byli odlišeni od reálného světa“, jak se vyjádřila libretistka.

Sedmnáct scén opery propojených meziaktní hudbou na principu variací tvoří jednotlivé závity onoho pomyslného utahovaného šroubu; chlapec Miles na konci umírá, hospodyně odvádí děvče Floru, aby je zachránila, ale kam vlastně, už se nedozvíme. Miles se v poslední scéně objeví ve stejném kostýmu, v jakém se zjevoval mrtvý sluha Quint, který tvoří dvojroli s Prologem, což vyvolává další dohady. Živí a mrtví splývají. Nedozvíme se, co se stane s guvernantkou, která zůstává na scéně s mrtvým Milesem v náručí – možná že se to nakonec všechno odehrálo jen v jejích představách. Doprovodný orchestr tvoří třináct hráčů, vládne mu tajuplný zvuk celesty a harfy s bicími – ohlasy Brittenova nadšení pro gamelan, jaký slyšíme i v jeho Peteru Grimesovi či ve Snu noci svatojánské. Brittenův maximálně úsporný, sugestivní zvukový doprovod je mistrovský, a také praktický, neboť umožňuje obsadit role Milese a Flory dětskými hlasy (při premiéře 14.9.1954 v Benátkách zpívala sice Floru dospělá sopranistka, Milese však tehdy třináctiletý David Hemmings, který se později dal na hereckou a režisérskou dráhu (prosadil se rolí fotografa v Antonioniho Zvětšenině, z poslední doby hrál také například v Lize výjimečných).

Opera byla původně filmový projekt, k jehož realizaci nedošlo, Robert Carsen se tím ale inspiroval. Postupuje jako kameraman či fotograf, umožňuje mu to i stručnost scén, tvořících symetrickou strukturu. Filmové dotáčky (Finn Ross) uvedou po vstupním prologu monolog guvernantky, která ve vlaku přemýšlí, co ji na novém místě čeká. Principem roztmívání a zatmívání se mění jednotlivé obrazy: velká místnost s průhledem do parku, učebna s tabulí, místnost s pianinem, na němž Miles hraje (styl hudby se během hry mění od quasi rokoka v avantgardu, hudebně výstižně vyjádřený proces dospívání), ložnice guvernantky; přes obraz jejího vertikální lože (Carsen už ho kdysi uplatnil například ve Straussově Ženě beze stínu) běží její snové vize. Carsenova režie je (opět) do detailu promyšlená, na detailech spočívá výpověď jednotlivých scén – Carsen přiznává, že se inspiroval Alfredem Hitchcockem –, včetně například Flořiny panenky, která se octne v rukou ducha mrtvé guvernantky (byla s Quintem těhotná?) a podobně.

Carsen uplatňuje ve svých režiích stabilně určité prvky, například okna a dveře, v jeho případě to však není známka docházející invence, využití podobných elementů má vždy smysl. Otvory ve zdi slouží jako hradba mezi (nebezpečným) světem venku a (domnělým) bezpečím uvnitř, jako možnost úniku, k němuž je třeba se odhodlat, či jako sesuvem zavalený východ jeskyně, z níž už není cesta ven. Carsen má citlivý smysl pro barvy – i pro bezbarvost (na výtvarné složce inscenace se podílel Luis Carvalho, který s Carsenem spolupracoval před dvěma roky na Monteverdiho L’incoronazione di Poppea), a výtečně umí kouzlit se světlem (osvětlení Carsen a Peter van Praet). Nic není v příběhu černobílé, ač se jeho protagonisté celou dobu snaží odlišit dobro od zla – a na jejich prolínání ztroskotávají. Tomu odpovídají šedé dekorace a šedé kostýmy (ona zmíněná bezbarvost), pouze ve scéně s klavírem je použit modrý filtr. Bylo by škoda, kdyby výtvarnické úkoly do budoucna omezily Carsenovi možnost přijímat režijní úkoly, zůstane-li však u spojení režijní práce se scénografickou, můžeme vidět ještě mnoho báječných inscenací.

Sally Matthews v roli guvernantky vstupuje do děje s vědomím zodpovědnosti, kterou na sebe vzala, prochází obdobím nejistoty, zda na úkol vychovatelky dospívajících dětí stačí, rozhoduje se pro jejich záchranu, a prohrává – v tomto psychologickém vývoji je vynikající v podáním pěveckém i hereckém. Mezzosopranistka Ann Murray jako hospodyně Mrs. Grose byla rovněž výborná volba obsazení, stejně jako Jennifer Larmore v roli mrtvé guvernantky Miss Jessel. Tenorista Nikolai Schukoff pochází vzdor svému ruskému jménu ze Štýrského Hradce; o jeho hlasu hovoří už to, že má v repertoáru Parsifala a Baccha z Ariadny na Naxu. Dvojrole Prologu a Quinta je statická, ale přirozenost gest (a koneckonců i záběry ve filmových dotáčkách) prozrazují i další dimenzi jeho umění (zpívá například i Janáčkova Števu a Eisensteina v Netopýru).

Floru zpívala 19. září Julia Storm z Londýna. Miluje prý gospel a jazz a kdoví, kam se její dráha bude ubírat; zpívala čistě, na jevišti vypadá přirozeně a zjevně ji pobyt na něm těší (její alternantku Eleanor Burke bylo vidět v publiku, podle životopisu je jevištně zkušenější; objevila se také například jako mladá lištička v Lišce Bystroušce). Milese zpíval její třináctiletý krajan Stefan Leadbeater (dlouho už ale zřejmě sopránové party zpívat nebude), obdivuhodná byla jeho rytmická jistota, včetně simulace hry na klavír.

Vybraní členové Rozhlasového symfonického orchestru (RSO) dostali příležitost představit se sólisticky a pod vedením Cornelia Meistera (šéfdirigenta RSO od minulého roku) odvedli skvělý výkon. Bylo to představení, po němž aplaus nespustil s posledním tónem partitury, a ani nemohl, účinek byl příliš silný. O to srdečněji, hlasitěji a déle pak vyjádřilo publikum svůj dík poté, co se svůj zážitek částečně vstřebalo.

Benjamin Britten:
The Turn of the Screw
Dirigent: Cornelius Meister
Režie: Robert Carsen
Výprava: Robert Carsen, Luis Carvalho
Světla: Robert Carsen, Peter van Praet
Video: Finn Ross
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Premiéra 14.září 2011 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 19.9.2011)

The Prologue / Peter Quint – Nikolai Schukoff
The Governess – Sally Matthews
Mrs. Grose – Ann Murray
Miss Jessel – Jennifer Larmore
Flora – Julia Storm
Miles – Stefan Leadbeater

www.theater-wien.at