Bubnování za dveřmi

(Der Spiegel č. 20, s. 126-130 – 9. 5. 2015 – Joachim Kronsbein) 

Provozování klasické hudby stojí před přelomem. Vrstva kulturních vzdělanců vymírá, mládež se o staré rituály nezajímá, sází se na streaming a na neobvyklé hudební zážitky.

Koncertní síň je bývalá vodárna na řece Sprévě z roku 1881. Několik řad bílých židlí z umělé hmoty v holé místnosti, na zemi rohože, publikum v „tureckém“ sedu. Prodalo se všech pět set vstupenek. Před cihlovou stěnou stojí notové pulty a tři hudebníci nasazují k něžným tónům skladby pro flétnu a smyčce. Je tu přítmí. Z dálky se přidá bubnování a dveře se otevřou. Nastupuje orchestr, s bubny a trumpetami.

Toho večera se v berlínském sále, nazvaném Radiosystem V, má znovuobjevovat klasická hudba, prostřednictvím skladatele Jeana-Philippa Rameaua a s pomocí řeckého dirigenta Teodora Currentzise a jeho orchestru MusicAeterna. Už pět let působí v sibiřském Permu a nyní hostují v západní Evropě. Tam někde na Urale natočili Figarovu svatbu a Così fan tutte a teď přijde ještě Don Giovanni. Currentzis je hudbou posedlý a možná je ten pravý, kdo může provozování klasické hudby ukázat novou cestu. Má hodně odvahy, méně se stará o tradici, zato o reklamu.Jeho berlínské publikum je nápadně mladé, zvědavé a nechá se strhnout. Někteří přivedli i malé děti, někteří dokonce tančí, povzbuzeni skupinou Sashi Waltz. Klasická hudba je i show, zámecký koncert ve Versailles a taneční lokál v jednom.

Currentzis má přiléhavé černé kalhoty a cosi jako ruskou rubášku, dlouhé vlasy svázané do ohonu. Podupává, rukama láká z hudebníků tóny. Vypadá spíš jako neposedné děcko než maestro staré školy. Herbert von Karajan, Georg Solti, Leonard Bernstein nebo Lorin Maazel by jaktěživi nevystoupili jinak než ve fraku, a už vůbec ne ve vodárně na Sprévě před publikem, dřepícím na zemi. Jejich koncerty respektovaly rituály, které zůstaly od devatenáctého století, kdy se instituce koncertů etablovala jako výraz měšťanské identity, téměř beze změny. Měšťanská společnost postavila koncertní síně jako místa zbožného rozjímání, poslech velkých symfonií a sólistických koncertů skladatelů období klasicismu a romantismu sloužil k utvrzení jejího sebevědomí.

Dnes je možné klasiku poslouchat jako pop, digitálně a univerzálně, bez komplikací a interaktivně, ve fitness studiu na trenažéru nebo ve vlaku, kdekoli. Pojmy jako streaming a download jsou běžné jako adagio cantabile nebo cantus firmus.

Rodinná setkávání před gramofonem jsou passé. Už se nerozjímá. Vydavatelské firmy propojují své stránky přímo s internetovou nabídkou. Deutsche Grammophon dokonce k Beethovenově Deváté a Vivaldiho Čtveru ročních dob vydala vlastní „apps“. A přece je budoucnost klasické hudby nejistá. Ještě stále sice existují zákazníci, kteří se nechtějí vzdát tradičních koncertů a CD, ale tato vrstva vymírá, prodej nahrávek s klasickou hudbou není jako dřív a koncertní pořadatelé musejí o posluchače bojovat. A hudebníci se bojí o své příjmy.

Přesto: V Mnichově se po lopotných debatách snad přece jen shodli na potřebě nového koncertního sálu, v Hamburku vzniká „Labská filharmonie“ za asi 790 milionů euro. Všude možně se usadily festivaly, v letech 1993/1994 jich bylo sto čtyřicet, dnes už počet dosahuje pětistovky. S nabídkou od širokého repertoáru jako Hudební festival Šlesvicka-Holštýnska až po speciální řady staré hudby, nejnovější hudby nebo komorní hudby.Německo je zemí klasické hudby, žádná země nemá tolik orchestrů (dvanáct rozhlasových a dvacet devět čistě koncertních orchestrů) a hudebních divadel. Celkově se subvencuje sto třicet jedna symfonických těles a osmdesát tři hudebních divadel, na dvacet tisíc podniků navštíví kolem dvanácti milionů posluchačů. Dvě třetiny z nich chodí na opery, operety, muzikál a balet. Daleko nejhranějším dílem je Kouzelná flétna, v Německu běží současně asi padesát inscenací této Mozartovy opery. Ředitel Šlesvicko-holštýnského festivalu říká s nadsázkou: „Kultura, vyrostlá z měšťanstva, je v Německu téměř zestátněná.“

Na deset tisíc hudebníků v Německu má provozování klasické hudby jako živobytí. Tři miliony se zabývají hudbou amatérsky, dva miliony dvě stě tisíc tvoří členstvo pěveckých sborů. Ale trh s klasickou hudbou se stejně proměňuje.

Michael Russ je koncertní pořadatel ve Stuttgartu a předseda Svazu německých koncertních agentur. Proměnu může doložit čísly. Před deseti roky prý měl na koncertní řadu ve stuttgartské Pěvecké hale dva tisíce abonentů, teď je jich čtrnáct set. V ideálním případě se mu podaří zbylých šest set vstupenek udat ve volném prodeji. Jedině plně vyabonovaná řada mu ale zaručuje jistotu, a proto si už nemůže dovolit pozvat v sezoně „čtyři nebo pět špičkových orchestrů jako dřív, nýbrž jen tři“. Dnešní koncertní návštěvníci už se nechtějí vázat, stálých abonentů ubývá.

Koncertní pořadatelství stojí před „přelomem“, říká Maren Borchersová, majitelka berlínské tiskové agentury specializované na propagaci umělců. „Je to velká šance.“ Několik let pracovala u firmy EMI v Kolíně, hrdé firmy, která vydala řadu pamětihodných snímků v dějinách nahrávání. EMI už neexistuje. Dědictví spravuje Warner Classics, ale investuje jen velmi opatrně. Nákladné operní produkce, kdysi běžné, si dovolí jen občas. Nebezpečí, že se náklady nevrátí, je příliš velké. Většina děl běžného repertoáru už je stejně v technicky i umělecky bezvadných nahrávkách k dispozici. Ani knižní vydavatel nevydává Shakespeara, Goetha, Dickense nebo Molièra rok co rok.

V Německu je v současné době na trhu asi sedmdesát sedm tisíc CD s klasickou hudbou – teoreticky. Počet snímků nově uvedených na trh už léta stagnuje, roku 2014 jich bylo šest tisíc šest set třicet dva.

Ve dvacátém prvním století se proměnil i vztah publika k umělcům. Pryč jsou časy, kdy byli instrumentalisté, dirigenti a zpěváci zbožňováni jako veleknězové vážné múzy. Dnešní divy (ženy i muži) už netropí skandály, většinou se s nimi dá dobře vyjít a jsou pragmatici. Dokonce ani tendence prodávat klasiku jako pop a cpát kvůli tomu hezké houslistky do pouzdrovitých šatů neodvrátila ústup z centra zájmu.

Obchodní základna je dnes střízlivější. Dnešní umělec musí být kdykoli dosažitelný. Kdo chce připoutat mladé publikum, musí s ním komunikovat – na sociálních sítích, na YouTube, a hlavně při koncertech. Německo-ruský klavírista Igor Levit (nedávno vyšla jeho výtečná nahrávka Bachových partit) vykládá posluchačům, proč si vybral zrovna Thälmannovské variace britského avantgardisty a Stockhausenova žáka Cornelia Cardewa, přímo z podia.Cecilia Bartolli předkládá nový typ hvězdy s vlastním poselstvím už řadu let. Její programy přicházejí vždy s myšlenkou, s konceptem, jako byly například árie z repertoáru Marie Malibran. Na zájezdy připravila malé pojízdné muzeum, připomínající tuto někdejší divu. A pochopitelně bylo v pravou chvíli na trhu i CD.

Začínající umělci jsou v obtížné pozici. Nahrávací firmy ztrácejí rychle trpělivost, do několikaleté práce nehodlá nikdo investovat. Jsou-li dva snímky po sobě neúspěšné, znamená to konec. A pokud taková velehvězda jako Lang Lang po letech budování image Deutsche Grammophon opustí a přejde k Sony Classical, pak ne proto, že by firma očekávala jeho prostřednictvím obrovské příjmy, nýbrž kvůli tomu, že čínský koncern je nositelem reklamy pro další výrobky Sony, jako jsou televize nebo fotoaparáty. A to je milionový obchod pro obě strany.

Takové sumy řecko-sibiřského dirigenta Teodora Currentzise nezajímají. A přesto i na něj firma Sony sází. „Myslíme si, že umělec má mít vlastní projekt,“ říká šéf labelu v odvětví klasické hudby Per Hauber. A Currentzis představuje jakousi výjimečnost. „Jen tak natočit album, to už se nenosí.“ Podobně vidí budoucnost nahrávacího průmyslu i šéf evropského Universalu Frank Briegmann. CD je pro něj sice „ještě životné“, ale v budoucnu bude stále důležitější zvláštní vybavení. Kupec musí být něčím nalákán, aby si CD koupil.Zvláště se to daří s boxy se soubornými nahrávkami interpreta nebo skladatele, nejlépe ještě v nejmodernější digitální úpravě. Například box se šedesáti devíti CD, se všemi studiovými snímky Marie Callas. Jsou nově digitálně upravené, ještě nikdy nezněly tak dobře.

Trh klasické hudby je malý a kupci jsou tradičně konzervativní. Z celkového počtu produkce v Německu je jen šest a půl procent věnováno klasice. Polovinu tvoří rock a pop. Láska zájemců o CD s klasiku se rovná lásce německého čtenáře k tištěné knize. Digitální nabídka se prosazuje tu a tam a jen zvolna. Z popu si opatřili konzumenti prostřednictvím downloadu v uplynulém roce asi dvacet procent produkce, v klasice to bylo šest procent. A to přesto, že se nabídka streamingu už klientele klasiky přizpůsobila. Cesta k zákazníkovi je krátká, nabídka obrovská, finanční náklady dostupné a hudbu je možno poslouchat v řadě možností (hi-fi, smartphone…). Nabízejí se i nahrávky, které fyzicky na trhu nejsou, a služby mohou být rozšiřovány. Uvažuje se o možnosti stahování partitur, takže by ji při poslechu bylo možné na tabletu sledovat, nebo o současné expedici písňových textů a operních libret, analýz a podobně. Na rozdíl od poslední technické novinky, jakou bylo CD, neslibuje technologie streamingu nový boom. V počátcích compact discu (osmdesátá léta minulého století) natočili velikáni svůj repertoár ještě jednou digitálně. Konzumenti zakoupili přehrávače a přebudovali sbírky. To byly poslední zlaté dny oboru. Karajan nahrál počtvrté komplet Beethovenových symfonií, Bernstein zopakoval svůj mahlerovský cyklus. Sériově se vyráběly operní nahrávky. Jen Mozartův Figaro byl natočen 177krát.

Streaming má dobré vyhlídky, tvrdí reklama, ale pro umělce to není útěcha. Umělcům přináší streaming jen málo. Pěstní právo praví: Aby umělci vynesla nahrávka tolik jako prodané CD, musí projít sítí tisíckrát, a i pak to znamená zisk jen asi deseti dolarů.

Jen málo umělců může žít pouze z prodeje nahrávek. Bestsellery roku 2014 byla – podle očekávání – alba velkých hvězd (David Garrett, Jonas Kaufmann, Lang Lang). Na dvacátém místě se ovšem umístila Figarova svatba s dirigentem Currentzisem.Umělci potřebují nahrávky z prestižních důvodů. Zpěvák nebo instrumentalista, který se nemůže vykázat nahrávkou (i kdyby jen proto, aby při koncertě ležely vyložené na stolečku v kuloárech), není považován za plnohodnotného. Na živobytí si většinou vydělávají koncerty. Nahrávka se plně vyplatí, když se prodá deset tisíc kusů, ale toleruje se (podle toho, o jak velkou firmu a jak známého umělce se jedná) i dva až tři tisíce. Dokonce světové hvězdy jako Berlínští filharmonikové, kteří za dobrých časů Herberta von Karajan vytvořili několik snímků za rok a se ziskem pro každého jednotlivého hudebníka, trpí nyní krizí. Nový šéfdirigent, který přijde po Simonu Rattlovi, se bude muset připravit na to, že nahrávat pro nějakou firmu bude jen málokdy.

Berlínští založili vlastní label a roku 2009 otevřeli „Digital Concert Hall“; zájemci mohou za 149 euro na rok poslouchat live přenosy koncertů přes svůj počítač. Během uplynulých šesti let bylo zaznamenáno dvacet jedna tisíc platících uživatelů, což je málo ve srovnání s pět set padesáti tisíci fanoušky, kteří se nechali zaregistrovat a zatím jim stačí, že dostávají pravidelně newsletter. Klipy na YouTube z Digital Concert Hall byly odkliknuty třicet tři milionkrát. Aby se vešlo třicet tři milionů koncertních posluchačů do budovy Filharmonie s jejími dvěma tisíci dvě stě padesáti místy, muselo by být po čtyřicet let každý večer vyprodáno. Ale dá se reklamou na YouTube vydělat dost na financování sto dvaceti osmi členů jednoho z nejlepších světových orchestrů?
***

„Těšíme se na dalšího“
Rozhovor Joachima Kronsbeina s předsedou Vídeňských filharmoniků Andreasem Grossbauerem
Pane Grossbauere, Vídeňští filharmonikové nemají šéfdirigenta a pracují jen s hostujícími dirigenty. Mohl byste tento model doporučit berlínským kolegům?

Oba systémy mají výhody i nevýhody. Orchestr bez šéfa se musí umět vypořádat s pluralitou názorů. Může to být oživující. My máme pevné hostující dirigenty pro abonentní řady. Jsme rádi, když jsou tu, a pak se těšíme na toho dalšího.

A kdybyste měli šéfdirigenta?

Možná bychom se časem vzájemně opotřebovali. Po nějaké době už znáte každé vdechnutí. Vztahy se mohou prohloubit, ale také se může vyvinout antipatie.

Herbert von Karajan byl v Berlíně na doživotí, Simon Rattle se rozhodl odejít roku 2018, tedy po jedenácti letech.

Žijeme rychleji. A rychleji se opotřebováváme.

Uvažujete, jako orchestr zavázaný tradici, o něčem, jako je Digital Concert Hall?

Ano, právě o tom uvažujeme. Ale v trochu menším měřítku. Nabídneme asi audiovizuální streaming.

Dokonce velké orchestry produkují méně nahrávek než ještě před několika roky, také počet prodaných snímků klesá. Berlínští filharmonikové nebo Londýnští symfonikové nabízejí záznamy koncertů raději ve vlastní produkci.

To je pravda, trh se mění, protože se proměňuje chování konzumentů. Jedno znamení je ale dobré. Ještě nikdy se neposlouchalo tolik klasické hudby jako dnes. My jsme srovnatelně spíš malý provoz, ale reagovat musíme. Právě jsme uzavřeli smlouvu se streamingovou službou Idago, v létě se připojí do sítě. Je zaměřena speciálně na klasickou hudbu, i ve vyhledávači. Bude nabízet řadu starších nahrávek, u nichž vypršela licence. Nejdůležitější však je, že Idago pracuje v takzvaném fair-trade modelu, kdy umělec dostane přiměřené odškodnění. To každý nenabízí.

Vzdáte se nahrávání na CD?

Ne, CD nahrávání zachováme, považujeme ho z důležité, přinejmenším na příštích deset let. Všechno se ale mění, i nahrávací firmy. Vývoj půjde určitě směrem k abonmá streamingu. Ale pořád budou existovat lidé, kteří se rádi napijí dobrého vína z krásné sklenice, lidé, kteří si váží vinylové desky. A těm chceme jít vstříc.

Vlastní edicí?

Musíme být tak flexibilní, jak si to zákazník žádá. Mladá generace má jiné požadavky než ta starší. Jsme silná značka, ale nesmíme se přeceňovat.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Anton Zavyalov, dpa, Lukas Beck