Cesta baletu La Bayadère na středoevropská jeviště
Okouzlení Orientem
Na jen trochu odlišný příběh vznikla před Bajadérou dvě umělecká díla, roku 1830 opera-balet Le dieu et la Bayadère v choreografii Filippa Taglioniho s hudbou Daniela-Françoise-Esprita Aubera, v titulní roli s legendární Marií Taglioni, a v roce 1858 balet Sacountala v choreografii Luciena Petipy na hudbu Ernesta Reyera. Za námětově podobné můžeme počítat i balety L’Ombre z roku 1839 a La Péri z roku 1843.
Z těchto podnětů tedy mohl vycházet Marius Petipa, nejvýznamnější osobnost klasického baletu všech dob, když se roku 1876 ujal v St. Peterburgu přípravy nového baletu Bajadéra. Hudbu pro něj složil Ludwig Minkus, carský baletní skladatel, tvůrce krásné melodické a taneční hudby. Premiérou 4. února (23. ledna) 1877 v St. Peterburgu se počala dějinná cesta Bajadéry, která v tomto měsíci dosáhne již sto čtyřiceti let! Nový balet byl přijat publikem s nadšením, do roku 1879 se odehrálo přes sedmdesát představení. První Nikiou byla slavná Yekaterina Vazem, v Království stínů vystupovalo dvaatřicet baletek, proti pozdější době balet obsahoval i rozsáhlé mimické role.
Roku 1884 inscenoval Petipa nové nastudování, hlavně se objevilo nové ztvárnění scén (v St. Peterburgu funguje v zásadě dodnes). 15. prosince (3. prosince) 1900 se konala v St. Peterburgu premiéra poslední petipovské verze baletu. Petipa provedl několik zkrácení, počet „stínů“ navýšil z dvaatřiceti na osmačtyřicet (pro dnešní inscenace téměř neuvěřitelné číslo) a celé Království stínů ponořil do pološera. V březnu 1903 se Království stínů hrálo poprvé samostatně, v Peterhofu při galapředstavení na počest státní návštěvy německého císaře Viléma II.
Již nedlouho potom ale došlo k prvním rozsáhlejším změnám Petipova a Minkusova baletu. 31. prosince 1904 se konala v Bolšoj těatru v Moskvě premiéra pozměněné Bajadéry ve verzi Alexandra Gorského a Vasilije Tichomirova, 16. listopadu 1916 se objevila v St. Peterburgu Bajadéra s odlišným zhudebněním od Borise Asafjeva a znovu v Moskvě 18. března 1917 další nastudování dvojice Gorský-Tichomirov s ještě více pozměněným dějem a hudbou – tentokrát byl balet přepracován výrazněji do indického koloritu, dokonce i „stíny“ v Království stínů byly oděny do indických sárí, část Minkusovy hudby byla nahrazena hudbou skladatelů Alexandra Luiginiho, Henriho Vieuxtempse a Ernesta Girauda. Je zajímavé, že se tak dělo uprostřed zničující světové války a rozkladu Ruska, umělecký svět přesto pokračoval ve své práci.
Bajadéra mezi válkami
Po roce 1917/1918 nabraly dějiny Ruska svůj nový, tragický směr a přeměny se nevyhnuly ani divadlům. Mariinsky těatr v St. Peterburgu byl přejmenován na GATOB (Gosudarstvennïy Akademicheskiy Teatr Operï i Baleta) a v dalším desetiletí na Kirovovo divadlo, samotné město na Leningrad. Právě v GATOBu se roku 1920 odehrálo první nastudování Bajadéry v „nové době“, ve verzi Fjodora Lopuchova s hudbou Asafjeva (po čase byla ale obnovena Minkusova hudba). 21. září 1924 bylo zaznamenáno poslední kompletní představení Bajadéry se čtyřmi dějstvími, v říjnu 1924 postihly město ničivé povodně a kulisy ke čtvrtému dějství Hněvu bohů byly zničeny. Z finančních i ideologických důvodů již nebyly obnoveny a balet se pak hrál celou sovětskou éru jen ve třech dějstvích. Mezitím v Moskvě 31. ledna 1923 opět nově nastudovali Bajadéru, Vasilij Tichomirov převzal zhudebnění Asafjeva, ale zrušil indické oblečení „stínů“ z roku 1917 a navrátil je do tradičního bílého kostýmu.
Množství ruských baletních tanečnic a tanečníků volilo po hrůzách občanské války a bolševického teroru raději odchod do zahraničí a působili pak prakticky po celém světě. Působení to ovšem bylo pozitivní, skrze ruskou baletní emigraci dostával balet v mnoha zemích světa nové impulzy. Týká se to i Bajadéry již ve dvacátých letech. Roku 1923 uvedl Nikolaj Sergejev Bajadéru v hlavním lotyšském městě Riga a v letech 1926/1927 uváděl její nejpůsobivější část Království stínů v Paříži. Jeho pokus uvést celý balet v Paříži se společností Anny Pavlové ale selhal (Sergejev se po letech v roce 1947 opět snažil o uvedení celého baletu, opět neúspěšně). Není tedy pravdou, že Bajadéra se objevila na Západě až v šedesátých letech, jak uvádí mnoho zdrojů.
Zásadní cesta Bajadéry ovšem pokračovala v Rusku. 13. prosince 1932 uvedla obnovené nastudování v Leningradu Agrippina Vaganova, roli Nikie převedla do výrazné taneční podoby na špičkách. Roku 1940 předvedli v Moskvě revidované nastudování od Viktora Smolchova, hrálo se jen krátce a pak celý balet zmizel nadlouho z repertoáru, až roku 1962 se objevilo Království stínů. Těžiště vývoje Bajadéry se nacházelo v Leningradu, zde 10. února 1941 proběhla premiéra zásadního přepracování Bajadéry, které ji ovlivnilo dodnes. Tvůrci změn byli Vladimír Ponomarev a Vachtang Chabukiani, který v té době tančil Solora. Asi nejzásadnější změnou se stalo přenesení Pas ďaction z posledního dějství do druhého jako velkého Grand pas a nové choreografie pro Solora, včetně jeho Entrée před Královstvím stínů.
V roce 1948 přidal Nikolaj Zubkovsky choreografii pro zlatý idol. Ve verzi roku 1941 pak tančil Kirovův balet Bajadéru celá následující desetiletí.
Bajadéra dobývá Západ
Velký průnik Bajadéry na Západ je spojen s rokem 1961, obecně známé je letní turné Kirovova baletu do Paříže, Londýna a New Yorku s uváděním Království stínů, méně známé je inscenování Království stínů Eugenií Feodorovou v Teatro Municipal Rio de Janeiro 12. dubna 1961, tedy ještě před cestou leningradského baletu do světa. V každém případě bylo turné tohoto baletu v létě 1961 průlomové, tím více, že v jeho rámci v Paříži emigroval fenomenální tanečník Rudolf Nurejev, který o dva roky později, 27. listopadu 1963, inscenoval Království stínů v londýnském Royal Ballet a sám v něm tančil spolu s Margot Fonteyn.
Další uvedení Království stínů proběhlo v torontském National Ballet of Canada 27. března 1967 v choreografii Eugena Valukina, v American Ballet Theater New York ho 3. července 1974 inscenovala další ruská baletní emigrantka Natalia Makarova a ve stejném roce na podzim, 10. října, v pařížské Ballet de ľOpera National opět Rudolf Nurejev s uvedením dvaatřiceti „stínů“.
Ale stále se čekalo na inscenování celého baletu. Je dnes téměř neznámou věcí uvedení celé Bajadéry roku 1972 v Teheránu Íránským národním baletem v choreografii Natalie Conus, která vycházela z Chabukianiho verze z roku 1941. Bajadéra se hrála v Teheránu dvě sezony, slibně se rozvíjející íránský balet s podporou šáha Rezy Pahlavího byl zničen islámskou revolucí v zimě 1978/1979.
Naopak velmi známou událostí je inscenování celé Bajadéry v American Ballet Theatre New York pod vedením Natalie Makarové s premiérou 21. května 1980, zhudebnění upravil John Lanchbery. Makarova vyšla také z verze roku 1941, ale obnovila poslední dějství zřícení chrámu a apoteózu se svou novou choreografií, provedla též několik zkrácení a přesunů, například zlatý idol umístila na začátek posledního jednání. Produkci Makarové převzalo postupně více světových scén, mimo jiné baletní scény v Londýně, Milánu, Stockholmu, Buenos Aires, Santiagu, Helsinkách, Hamburku a v Austrálii. Verze Makarové je tak dnes nejrozšířenější po světě.
Poslední práce Rudolfa Nurejeva
V dalších divadlech se šířilo alespoň Království stínů, jako například v drážďanské Semperoper roku 1983. I v Rusku pokračoval vývoj Bajadéry, v roce 1985 uvedl Pyotr Gusev v Jekatěrinburgu celý balet se snahou o rekonstrukci původního libreta k poslednímu dějství. Po dlouhé době se počátkem devadesátých let vrátili k Bajadéře i v Moskvě, díla se ujal slavný choreograf Jurij Grigorovič a mělo premiéru 15. listopadu 1991. Grigorovič se pokusil o detailní rekonstrukci díla, ale uplatnil i své nové choreografie v roli Gamzatti v druhém dějství a Solora v zásnubách, původní Chabukianiho sólo z nich přeložil do Království stínů. Rekonstrukci čtvrtého dějství ale vzdal, jen udělal krátkou závěrečnou scénu zemětřesení. Přibližně ve stejné době se pustil do důkladného studování díla Rudolf Nurejev, jeho inscenace měla premiéru v Paříži 8. října 1992. Nurejev vyšel z verze z roku 1941 bez posledního dějství, ale snažil se o rekonstrukci Minkusovy hudby z archivů v St. Peterburgu (město se po konci sovětské éry vrátilo ke svému původnímu jménu). Pro Nurejeva to byla poslední baletní práce jeho života, za několik týdnů po premiéře umírá.
Další uvádění Bajadéry po světě pokračovala. 14. září 1996 měla premiéru v Johannesburgu v režii Dawn Weller, která uvedla celý balet i s posledním dějstvím. V Mnichově Bayerisches Staatsballett nastudoval Bajadéru v choreografii Patrice Barta a pečlivé hudební přípravě Marie Babaniny s premiérou 24. března 1998. Bartova inscenace vychází z Petipy, podobně i inscenace Vladimira Malachova ve Wiener Staatsoper 11. března 1999 a v Staatsoper Unter den Linden v Berlíně 8. prosince 2002.
Pozoruhodný pokus podniká v roce 2002 v Mariinském divadle v St. Peterburgu Sergej Vicharev. Nastudoval rekonstrukci Bajadéry podle poslední petipovské verze z roku 1900 podle známých pramenů včetně původních notací Stepanova, uchovávaných v americké Harvard University, a objevených Minkusových originálních partitur. Premiéra se konala 31. května 2002, v Rusku, zvyklém na verzi z roku 1941, byla rekonstrukce přijata rozporuplně, při turné na Západ nadšeněji. Mariinské divadlo dodnes hraje tuto verzi jen zřídka.
Do Střední Evropy Bajadéra dorazila, jak již bylo zmíněno, inscenacemi v Mnichově (1998) a Vídni (1999). Prakticky ve stejné době, v dubnu 2003, se konaly česká premiéra Bajadéry v Brně v choreografii Jaroslava Slavického a slovenská premiéra v Bratislavě v choreografii Rafaela Avnikjana. O rok později, 15. května 2004, měla Bajadéra premiéru ve Varšavě ve verzi Natalie Makarové. Drážďanský balet pod vedením Aarona Watkina uvedl Bajadéru koncem listopadu 2008. V dalším roce 2009 se objevuje balet ve Slovinském národním divadle v Mariboru. Praha se dočkala Bajadéry v listopadu 2014 v choreografii Javiera Torrese (naši recenzi najdete zde).
V roce 2015 měl balet premiéry i v chorvatském Zagrebu (6. června 2015) a slovenských Košicích (18. září 2015).
Bajadéra dnes
Pojďme se nyní trochu blíže podívat na středoevropská představení Bajadéry posledních let v Mnichově, Drážďanech, Praze, Brně a Bratislavě. O žádné z těchto pěti inscenací se nedá prohlásit, že některá z nich je superdobrá a naopak jiná špatná. Všechny mají svá plus a mínus.
Nejvelkolepější představení je uváděno v Mnichově, s pečlivou choreografií Patrice Barta a hudební přípravou Marie Babaniny. Bart je jediný, který pravdivě zveřejnil ke každému obrazu děje, co je původní a co od něj. Vychází tak ze čtyřiadvaceti obrazů od Petipy, semdnácti obrazů od Barta, pět je převzato od Chabukianiho a jeden od Zubkovského. Otázkou je ovšem přesouvání děje, hlavně v prvním dějství. Scéna a kostýmy jsou dílem japonského tvůrce Tomio Mohri, indický kolorit z nich prakticky zmizel a vše připomíná východoasijskou oblast. Jeviště mnichovského Nationaltheater je tak velké, že čtyřiaadvacet „stínů“ v Království stínů se pomalu jeví jako nedostatečný počet, klidně by zde šlo minimálně inscenovat petipovské číslo třicet dva, možná i ohromujících osmačtyřicet! Program je výborně zpracován, splňuje všechny předpoklady bezchybného a vyčerpávajícího představení.
V Drážďanech je velmi pěkná scéna (Arne Walther), výpravná i s mohutným zemětřesením v závěrečném dějství, kostýmy (Erik Västhed) jsou také pěkné. Choreografie Aarona S. Watkina podle Petipy se nepouští do velkých přeměn děje, přesto je v ní několik kontroverzních vsuvek, například vložené sólo Solora mezi tři sólové „stíny“ v Království stínů. Program je velmi slušný, oproti Mnichovu v něm ale není podrobný choreografický rozpis děje.
Praha má Bajadéru vizuálně pěknou, s relativně odpovídající scénou (Annukka Pykäläinen) a oku lahodícími kostýmy (Erika Turunen). Choreografické úpravy Javiera Torrese nevyznívají jednoznačně ku prospěchu díla. Některé jsou pozitivní (jako zakončení Entrée Nikii), některé s otazníkem (jako přeřazení zlatého idolu z posledního dějství do zásnub), některé nepatřičné, hlavně induský tanec po Království stínů, který je běžně v zásnubách, takto rozvrací atmosféru po nadpozemském Království stínů. V úporné snaze o logiku díla Torres vytvořil postavy dětí malé Nikii a Solora a jejich matek. Je to ku prospěchu baletu či ne? Program je obsahově chabý, čtenář se téměř nedozví o historii Bajadéry, natož o choreografickém rozpisu děje a jeho autorech, zato je zavalen vzletnými výrazy Javiera Torrese o Indii.
I v Brně se choreograf Jaroslav Slavický snaží o logiku děje, řeší ji představením Gamzatti hned na začátku baletu. Jinak ale děj příliš nepřeskupuje, jak říká v programu „k choreografickému odkazu (Petipy) jsem přistupoval s pietou a snažil se ho představit bez větších změn“. Scéna (Ivo Žídek) a kostýmy (Josef Jelínek) jsou pěkné a odpovídající. Program je útlý, ale obsahově relativně dobře zpracovaný. V Bratislavě Rafael Avnikjan vycházel z verze roku 1941 bez posledního dějství, což by dnes už být nemělo. Jinak je dílo choreograficky čisté, ovšem komornější, vzhledem k malému jevišti historické budovy Slovenského národního divadla. Scéna i kostýmy jsou od Josefa Jelínka, scéna by se dala označit též slovem komornější, program zase slovem úsporný.
Všech pět představení je na velmi dobré taneční úrovni po stránce sólistů i sboru, nejpůsobivější scéna Království stínů je naštěstí všude dodržována v tradičním duchu a odráží kvalitu baletních souborů uvedených scén. V hlavních rolích Nikia-Solor-Gamzatti alternuje mnoho sólistek a sólistů, neviděl jsem žádný vysloveně špatný výkon, kdybych měl někoho vyzdvihnout, tak ztvárnění a ducha postavy asi nejlépe vystihují Miho Ogimoto v Praze, Eriko Wakizono v Brně a Maria Shirinkina, Vladimir Škljarov v Mnichově. To jsou samozřejmě subjektivní dojmy a nikomu neberu jiný názor.
Ještě souhrnná poznámka k programům. V baletu Bajadéra je mnoho krásných sólových i sborových scén, jejichž aktéři by si zasloužili jmenovité uvedení. Zatímco u hlavních sólistů je to všude obvyklé, u sboru je situace horší. Jen v Mnichově a Drážďanech je program dokonalý, vždy uvádějící v příloze obsazení všech rolí konkrétního představení, tedy i sboru v Království stínů či Pas de six v zásnubách. V Bratislavě je toto jen na internetu, v tištěné podobě ne. Bratislavský program má alespoň ještě obecné obsazení všech rolí, které ovšem nemusí konkrétně platit. V Brně je zveřejněno jen částečné obsazení a nejsmutnější je to v Praze, kde programy o sboru zarytě mlčí, ačkoliv by si svou kvalitou určitě zasloužil jmenovité uvedení.
Na závěr mohu jen zopakovat – Bajadéra je jeden z nejkrásnějších klasických baletů a všem představením lze přát mnoho spokojených diváků (v této sezoně lze Bajadéru ovšem vidět jen v Praze a Mnichově).
Použité zdroje:
La Bayadère – Bayerisches Staatsballett. La Bayadère, die Tempeltänzerin – Semperoper Ballett Dresden. La Bayadère – Národní divadlo Praha. Bajadéra – Národní divadlo Brno. Bajadéra – Slovenské národní divadlo. Reclams Ballettführer. Wikipedia – La Bayadère.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
