Číšník od Šroubka, který se stal ikonou ostravské opery. Před 30 lety zemřel režisér Ilja Hylas

25. července před třiceti lety zemřel významný český operní režisér druhé poloviny dvacátého století, jehož život a úspěchy byly především spjaty s Ostravou, v níž strávil téměř tři desítky let, Ilja Hylas.

Osobnosti české opery

Ilja Hylas se narodil 12. března 1922 ve středočeském Malešově v rodině s dlouhou muzikantskou tradicí. Jeho otec patřil k těm českým hudebníkům, jimž vzdal hold Eduard Bass v Cirkusu Humberto. Hudební talent a s ním spjaté všestranné kumštýřské vlohy si s sebou na svět přinesl i syn Josef. Od útlého dětství hrál na několik nástrojů, působil v kapele svého otce a zpíval v místním pěveckém sboru. Když mu bylo patnáct let, vydal pod pseudonymem Ilja svazeček básní a od té doby se v uměleckém světě Josef Hylas proměnil v Ilju Hylase.

Vyučil se číšníkem v Grandhotelu Šroubek a nějakou dobu jako číšník pracoval, aby si vydělal na studium na konzervatoři, kde nejprve studoval hru na hoboj u profesora Josefa Dědy, aby posléze přešel na obor zpěv k profesorům Hilbertu Vávrovi a Dmytro Levytskému. U profesora Ferdinanda Pujmana navštěvoval lekce operní režie. V době okupace se živil jako sborový zpěvák ve vinohradské operetě a na dalších scénách, vystupoval i jako kabaretiér, při čemž využíval i svůj literární talent.

Rozhodujícím momentem v životě Ilji Hylase byl rok 1945, kdy se stal členem nově vzniklé Opery (později Velké opery) 5. května. Přínos tohoto souboru, kterému byl dán jen krátký život tří let, by měl být neustále připomínán. Pod moudrým vedením skladatele Aloise Háby se tu sešla skupina nadšených mladých tvůrců, za všechny jmenujme alespoň dirigenty Karla Ančerla, Roberta Brocka (a tehdy začínajícího Bohumila Gregora, dirigenta a režiséra v jedné osobě Václava Kašlíka, režiséra Alfréda Radoka a scénografa Josefa Svobodu), která se rozhodla prolomit zavedené inscenační tradice v opeře a proměnit operu v moderní aktivní divadlo.

Tvůrčí prostředí tohoto souboru nabité energií ovlivnilo velkou řadu svých mladých členů, zpěváků i muzikantů, na celý život. A patřil mezi ně i mladý tenorista Ilja Hylas. Byl pověřován drobnějšími a posléze většími úkoly, v nichž se dokázal prosadit i jako dobrý charakterní herec. Jmenujme například Alcindora v Pucciniho Bohémě, knížete Yamadoriho v Madame Butterfly a Spolettu v Tosce, Gastona ve Verdiho Traviatě a Borsu v Rigolettovi, Jendu ve Vomáčkově Vodníkovi, role Kleofáše a Baltazara v Křičkových Českých jesličkách a především Warnemana ve Smetanových Braniborech v Čechách, Vaška v Prodané nevěstě a Váňu Kudrjáše v Janáčkově Kátě Kabanové.

Hylasovo působení ve Velké opeře se pro něj stalo další, mimořádně důležitou uměleckou i životní školou, která se posléze velmi pozitivně projevila v jeho umělecké kariéře.

Po násilném zrušení Velké opery 5. května, které provedl v roce 1948 ministr Zdeněk Nejedlý, přešel Ilja Hylas s celým souborem do svazku Národního divadla, kde působil ve funkci asistenta režie a interpreta menších a středních tenorových rolí.

Do ostravského Státního divadla přišel v roce 1949 nový šéf Rudolf Vašata, který spolu s režisérem Bohumilem Hrdličkou nastoupil razantně cestu velmi koncepčního budování souboru. Sledoval tím záměr navázat na dobré výsledky z minulosti a rozvíjet úroveň, kterou ostravská opera získala především během Vogelovy téměř sedmnáctileté éry v letech 1927-1943. Jasně se rýsovalo, že po mimořádně talentovaném Bohumilu Hrdličkovi pokukuje Národní divadlo. Rudolf Vašata hledal potenciální náhradu a měl šťastnou ruku. Do Ostravy povolal Ilju Hylase a ten se 15. září představil poprvé Ostravákům jako režisér v premiéře Lucerny Vítězslava Nováka, kterou pohostinsky dirigoval Jan Hus Tichý.

Předpoklad Hrdličkova odchodu se v sezoně 1951-1952 naplnil. Hrdlička ještě stačil inscenovat dvě vysoce úspěšné inscenace, Smetanova Dalibora a Verdiho Maškarní ples, a odešel do Národního divadla. V té době se třicetiletý Ilja Hylas stal jediným kmenovým režisérem ostravské opery. V prvních dvou sezonách ho čekaly velmi zajímavé a různorodé úkoly. Po Lucerně následovali Kovařovicovi Psohlavci, Mozartova opera Così fan tutte, na začátku další sezony pak v rychlém sledu Smetanova Hubička a Verdiho Aida, dále Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího a nakonec mimořádně náročný úkol, československá premiéra Čajkovského opery Čarodějka. Ilja Hylas v této režisérské zkoušce dospělosti obstál na výbornou. Vašatova a Hylasova inscenace díla Petra Iljiče Čajkovského byla vyznamenána státní cenou.

Ilja Hylas prokázal, že je správným mužem na správném místě. Splnil Vašatovy předpoklady a stal se mu dobrým pomocníkem v jeho snaze o profil souboru. Hylas dokázal zúročit zkušenosti ze své sólistické a asistentské praxe. Propojil moderní přístup k inscenaci, který získal během svého angažmá ve Velké opeře, s prvky stylu práce v Národním divadle. Jeden z našich nejkvalitnějších, nejfundovanějších, ale také nejpřísnějších operních kritiků, zesnulý Jiří Fukač velmi přesně zhodnotil styl Hylasovy práce ve svém medailonku ve sborníku Postavy brněnského jeviště, když napsal: „Ve svých režijních koncepcích zdůrazňuje Ilja Hylas v návaznosti na pujmanovskou tradici důležitost vazby jevištního dění na strukturu partitury a nutnost individuální práce s protagonisty, jimž ovšem ponechává značný akční prostor.“

V tomto duchu Ilja Hylas pracoval i se sborem. Nikoli náhodou k jeho špičkovým inscenacím pravidelně patřily opery s velkým komparsovým obsazením, ať se to týkalo titulů operní romantické tvorby anebo titulů moderních. Protože sám byl výtvarně nadán a ve volných chvílích se rád zabýval malířstvím, měl vrozený cit pro scénografii. Spolupracoval vesměs se špičkovými výtvarníky, jakými byli Zbyněk Kolář, Květoslav Bubeník, plzeňský Vladimír Heller a ostravští scénografové Vladimír Šrámek či Otakar Schindler. Měl vrozený cit pro využití světelného parku, prostě byl z těch, kdo dokážou na jeviště a na herce pořádně posvítit.

Ve Vašatově éře vytvořil řadu dalších úspěšných inscenací, jako byly Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, v nichž kdysi účinkoval v roli Lópeze ve Velké opeře, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Verdiho Falstaff či Smetanovi Braniboři v Čechách. Velkého uznání se dostalo představení opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička, které nastudoval pod taktovkou dirigenta Josefa Kuchinky ve spolupráci s výtvarníkem Květoslavem Bubeníkem.

S pochvalou diváků a uznáním kritiky se setkal první Hylasův kontakt s tvorbou Richarda Wagnera v Bludném Holanďanovi. Jeho podpis jako režiséra nesly rovněž dvě poslední ostravské premiéry Rudolfa Vašaty, kterými byly výborné inscenace Smetanovy Čertovy stěny a fragmentu opery Viola, uvedené v rámci smetanovského cyklu v červnu 1956.

Po odchodu Rudolfa Vašaty Hylas inscenoval například československou premiéru velkooperní fresky Jurije Šaporina Děkabristé, Verdiho Traviatu, v níž se jako dirigent představil ostravskému opernímu publiku nový dirigent souboru, Hylasův o dva roky starší malešovský rodák Josef Staněk, a první ze svých četných úspěšných janáčkovských inscenací, Její pastorkyňu.

Nový impuls získal Ilja Hylas v roce 1958 příchodem svého někdejšího kolegy z Velké opery, dirigenta Bohumila Gregora, s nímž si velmi rozuměl, což se projevilo jak na koncepci činnosti souboru, tak na výsledcích jejich inscenační spolupráce. Tou první byl Musorgského Boris Godunov s řadou skvělých individuálních výkonů. V titulní roli úspěšně alternovali zkušený dlouholetý sólista souboru Jiří Herold s talentovaným novicem Daliborem Jedličkou.

S na slovo vzatým janáčkovským odborníkem se Hylas pustil do dalšího díla moravského Mistra, kterým byly Výlety páně Broučkovy a poté do Káti Kabanové, jež se odehrávala v působivé scéně Františka Tröstera. Jejich dalšími společnými inscenacemi byla Dvořákova Rusalka, Pucciniho Madame Butterfly a Bohéma, Mozartův Don Giovanni a Ariadna na Naxu Richarda Strausse. S mladým dirigentem Františkem Vajnarem nastudovali první ostravské provedení Verdiho Sicilských nešpor.

Na prvním místě je ale nutné ohodnotit Gregorovu a Hylasovu péči o uvádění operních novinek. V Ostravě byl v jejich inscenaci proveden půvabný Trojanův Kolotoč.

Manželské kontrapunkty Jiřího Pauera byly nastudovány ve společném večeru s novinkou ostravského autora Karla Kupky Když tančí růže. Velký ohlas vzbudil v té době velmi aktuálně působící Kašlíkův Krakatit, kterého si o několik let později Hylas zopakoval na Národním divadle v hudebním nastudování Alberta Rosena, v němž aktuálnost inscenace zdůraznilo scénické řešení Zbyňka Koláře.

V Hylasových inscenacích se začal v tomto období stále více objevovat v roli asistenta režie mladý barytonista souboru Miloslav Nekvasil. V roce 1960 se ve velmi úspěšných inscenacích Pucciniho Tosky a Donizettiho Nápoje lásky prosadil Miloslav Nekvasil jako režisér. Od té doby se po celá šedesátá a sedmdesátá léta mohla ostravská opera pyšnit tím, že má dva režiséry, kteří každý svým osobitým způsobem vytvářejí ucelený koncepční profil realizace operních inscenaci a tím se výrazně podílejí na velkém růstu prestiže ostravské opery.

Velmi zdařilá byla rovněž Hylasova spolupráce se Zdeňkem Košlerem, který Gregora na šéfovském postu vystřídal. Jejich první společnou prací byla premiéra Prokofjevovy opery Semjon Kotko, po níž následoval Čajkovského Evžen Oněgin, československá premiéra opery německého autora Juliana Kowalského Slavnost lampionů a ostravské první uvedení Janáčkovy Věci Makropulos. Velmi úspěšné byly jejich inscenace Beethovenova Fidelia a Straussovy Salome. Z dalších Hylasových ostravských inscenací v tomto období připomeňme alespoň Verdiho Dona Carlose, Smetanovo Tajemství a Borodinova Knížete Igora.

S režisérem Iljou Hylasem se postupně začali seznamovat i diváci v dalších českých operních divadlech. Řadu výborných představení vytvořil v sousední Opavě, kde dokonce na počátku šedesátých let krátkou chvíli působil jako úřadující šéf opery. Připomeňme jeho opavské inscenace Puccinho Bohémy, Janáčkovy Její pastorkyně, dvou novinek, kterými byly Pauerova Zuzana Vojířová a jednoaktovka brněnského skladatele Jana Ducháně Potopa, a zejména dva vskutku velmi odvážné počiny tehdejší opavské dramaturgie, u nás zřídka uváděnou Halévyho Židovku a Wagnerova Tannhäusera.

V Národním divadle si zopakoval Prokofjevovy Zásnuby v klášteře. Později na naší první scéně režíroval Fibichovu Šárku, Čajkovského Pikovou dámu a operu Josefa Boháče Námluvy.

Významné v Hylasově umělecké biografii jsou jeho plzeňské inscenace. Straussova Růžového kavalíra nastudoval s dirigentem Karlem Vašatou a třikrát se při společné práci setkal s tehdejší velkou nadějí mezi českými dirigenty Jiřím Koutem. Bylo to při prvním plzeňském uvedení Verdiho Nabucca a dále v inscenacích Bizetovy Carmen a Wagnerova Tannhäusera.

V roce 1966 vystřídal v Ostravě Zdeňka Košlera v šéfovské funkci Jiří Pinkas. Již první pracovní setkání Pinase a Hylase při studiu Dvořákova Dimitrije dosvědčila, že se setkaly osobnosti, které si, pokud se opery týče, spolu výborně rozumějí. Zkušeného, vždy perfektně připraveného a důsledného Pinkase doplňoval všestranný a nápady přinášející, leckdy ovšem poněkud bohémsky roztěkaný Hylas.

Z Hylasových režií v Pinkasově éře připomeňme Wagnerova Lohengrina, Tannhäusera a Bludného Holanďana, k němuž se po létech vrátil, Verdiho Aidu, československou premiéru opery italského skladatele Dallapicoly Noční let a první uvedení opery Jaroslava Vogela Hiawatha. I když Ilja Hylas se jako režisér často nesetkával s komickým žánrem, bravurně se s ním vypořádal v inscenaci Brittenova Snu noci svatojanské. V té době se také stal uměleckým vedoucím souboru Ludi camerati, který uváděl komorní operní tvorbu.

Specifické místo mají v Hylasově režijní tvorbě inscenace, které vznikly ve vypjaté společenské situaci v roce 1968 a v letech následujících. Po Smetanově Libuši uvedené v Ostravě k 50. výročí republiky v říjnu 1968 následovala jedna z nejlepších inscenací dvojice Pinkas – Hylas, Řecké pašije Bohuslava Martinů, a poté obnovený Beethovenův Fidelio. Publikum vnímalo tato představení jako svého druhu reakci na panující realitu. Projevilo se to i při zájezdu Fidelia do Itálie. Po návratu byla ve foyer divadla výstava dokumentující úspěch tohoto zájezdu. Nechyběly tam ani nadšené kritiky, které oceňovaly režiséra Hylase a scénografa Šrámka za jejich pojetí vyvolávající analogii se současnou politickou situací v Československu. Byly vystaveny v italském originále, takže nevzbudily žádné nežádoucí reakce.

V této linii pokračovaly i Hylasovy režie Šostakovičovy Katěriny Ismajlové a zejména Janáčkova posledního jevištního díla, opery Z mrtvého domu. Je jedním z paradoxů doby, ve které jsme tehdy žili, že Ilja Hylas byl v té době jedním z čelných funkcionářů nového Svazu českých dramatických umělců.

Z posledních Hylasových ostravských režií se zmiňme alespoň o Prokofjevově Vojně a míru, československé premiéře opery Andreje Petrova Petr I., prvním uvedení opery Jiřího Pauera Labutí píseň, Janáčkově Šárce a úplně poslední inscenaci dvojice Pinkas – Hylas, kterou byla československá premiéra opery Josefa Boháče Goya.

Ostrava byla v roce 1955 druhým městem u nás, v němž vzniklo televizní studio. Vždy velmi aktivní a všestranně (někdy až příliš) angažovaný Ilja Hylas byl pochopitelně u toho. Jeho působení v televizi by bylo námětem pro samostatnou studii. S jeho jménem se televizní diváci pravidelně setkávali nejen jako s režisérem, ale v mnoha případech i jako s jedním z autorů. Připomeňme alespoň jeho průkopnické televizní nastudování Rusalky, díky kterému se televizní diváci mohli setkat s operními bardy Marii Podvalovou, Martou Krásovou, Beno Blachutem či Eduardem Hakenem.

V roce 1978 byl Ilja Hylas jmenován šéfem Janáčkovy opery v Brně. O pár měsíců později jej následoval i Jiří Pinkas ve funkci hlavního dirigenta. Hylas nebyl v lehké pozici.

Nastoupil po šestadvacetiletém vysoce úspěšném šéfování profesora Františka Jílka. Navíc si vyměnili vedoucí role s v Brně dobře známým a oblíbeným Jiřím Pinkasem. V dané situaci bylo Hylasovo jmenování chápáno vzhledem k jeho tehdejší společenské angažovanosti jako politický akt. Je zajímavé, že v „rudé“ Ostravě bezpartijní šéf Pinkas vykonával svou funkci nepřetržitě patnáct let i v době tuhé normalizace, v Brně to nešlo. Navíc, Janáčkova opera je díky svým tradicím a v neposlední řadě také díky reprezentativní budově, která vždy sloužila jako scéna (s výjimkou let, kdy probíhala rekonstrukce Mahenova divadla) výhradně hudebním žánrům, organizačně mnohem složitější útvar než ostravský operní soubor a brněnské podmínky vždy byly, jsou a nejspíš i budou v mnohém specifické.

Ilja Hylas jako šéf se snažil maximálně navázat na předchozí Jílkovu linii. I když dramaturg Václav Nosek odešel do Národního divadla, nepřestal s Janáčkovou operou spolupracovat a Hylas pokračoval v jeho linii. Za jeho éry byla uvedena například opera Roberta Kurky Švejk, Bergův Johannes doktor Faust a světová premiéra opery Mieczysława Vajnberga Portrét. Jako režisér se úspěšně představil se svou oblíbenou Rusalkou, a především si spolu s Jiřím Pinkasem zopakovali Řecké pašije, se kterými byla Janáčkova opera pozvána na Pražské jaro.

Z jeho dalších režií jmenujme především první brněnské provedení Wagnerových Mistrů pěvců norimberských na českém jevišti. Lortzingova Cara a tesaře či Pskoviťanku Nikolaje Andrejeviče Rimského–Korsakova. V Brně se také znovu vrátil k dalšímu ze svých oblíbených titulů, k Růžovému kavalírovi.

Ilja Hylas režíroval tři premiéry novinek českých autorů: Růži pro Johanku Otmara Máchy, Atlantidu Karla Horkého a Marianu Václava Felixe, která byla na jaře 1985 jeho poslední režií. Tehdy už se o slovo silně hlásila vážná nemoc. 31. května 1985 odešel do důchodu. Své chorobě podlehl 25. července 1987.

Když se zpětně ohlédneme za Hylasovou uměleckou biografií, musíme konstatovat, že naprosto klíčových bylo pro něj sedmadvacet ostravských let. Byl osobností svým způsobem velmi komplikovanou a ne všechny jeho počiny byly vždy ve svých výsledcích adekvátní jeho osobnostnímu nasazení. Ale divadlo, hudbu a zejména operu miloval a za mnohé, co pro ni vykonal, především v Ostravě, mu musíme být vděčni a zachovat v úctě jeho památku.