Další pěvecká naděje u nás: Filip Bandžak

Mladý pětadvacetiletý barytonista Filip Bandžak patří k nejmladší generaci operních pěvců v Česku, kteří si svými úspěchy dokázali vydobýt uznání. V jeho případě nejen v Evropě.Filip Bandžak je držitelem celé řady ocenění. Tady je jejich soupis:

2006 – laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Mikuláše Schneidera-Trnavského, Trnava, Slovensko
2006 – laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, Karlovy Vary, Česká republika
2008 – laureát Mezinárodní čínské pěvecké soutěže, hlavní cena za nejlepší interpretaci čínské árie v čínštině, Ningbo, Čína
2009 – druhé místo na Mezinárodní pěvecké soutěži Maria Callas Grand Prix, Atény, Řecko
Nejen ona ocenění, ale i pěvecké studium v Moskvě na slavné Ruské akademii múzických umění (GITIS), byla příslibem velice zajímavého setkání. S Filipem Bandžakem jsem se sešla v čase, kdy ho druhý den čekal zahajovací koncert na Mezinárodním hudebním festivalu Petera Dvorského v Jaroměřících, a kdy noc strávil přesunem z Frankfurtu nad Mohanem až na Moravu.

Filipe, především vám chci poděkovat, že jste si ve svém nabitém programu našel chvilku na náš rozhovor.

Naopak, jsem velice rád, že jsme se mohli setkat právě tady, v tak krásném prostředí Jaroměřického zámku a popovídat si.

Filipe, z českých médií jsme se zatím o vás moc nedozvěděli, čím tedy začít? Vím o vás, že jste zpíval v Kühnově dětském pěveckém sboru a jako dítě jste účinkoval v operních představeních ve Varšavě, Berlíně i v Praze. Jak vás ale napadlo ucházet se o studium zpěvu v Moskvě? V dnešní době míří díky různým evropským studijním programům mladí spíše do západní Evropy. Jste po dlouhé době první mladý člověk, který zamířil směrem naprosto opačným.

Po absolvování základní školy jsem zamířil na gymnázium. V té době jsem o studiu na konzervatoři ani neuvažoval, chtěl jsem získat nejenom klasické vzdělání, ale i čas si rozmyslet, jakým směrem se bude můj profesní život dále ubírat. Ovšem, jak to bývá, rozhodla náhoda. Během představení Rigoletta, v němž jsem účinkoval v Národním divadle v Praze ještě jako chlapec, jsem se seznámil se sólistou Velkého divadla z Moskvy, s panem Eduardem Treskinem. Právě s ním jsem poprvé nahlédl do tajů ruské pěvecké školy. Bylo to někdy ke konci mého studia na gymnáziu, když se mne jednou zeptal, zda bych se nechtěl ucházet o studium na Ruské akademii múzických umění – GITISu v Moskvě. V té době mi bylo sedmnáct a musím přiznat, že to byla velice lákavá představa – možnost studovat současně jak herectví, tak i zpěv na jedné z nejlepších škol na světě, seznámit se v originálu přímo u zdroje s díly takových velikánů, kterými bezesporu byli Glinka, Čajkovskij, Šostakovič, Musorgskij, či Puškin, Stanislavskij, Dostojevskij, Čechov, a jiní. Jako tisíce jiných uchazečů jsem prošel všemi koly výběrového řízení. Přijat ke studiu jsem byl hned do druhého ročníku. Rozhodně to nebylo vůbec lehké. Navíc se mi podařilo z ruské strany získat na celou dobu vysokoškolského studia prezidentské stipendium a tím i možnost vůbec v Rusku studovat, nemusel jsem platit školné. Tento typ stipendií je téměř výlučně poskytován na studium přírodních věd, a navíc jen většinou na část studia, z Čech jsem tam byl sám.

A co ruština? Vy už patříte ke generaci, která se rusky ve škole povinně neučila…

Ruský jazyk jsem do svého pobytu v Rusku studoval pouze na gymnáziu jako volitelný předmět, takže jsem nějaké základy sice měl, ale mé začátky tam byly hodně krušné. Život v Rusku, tím spíše v jeho metropoli, je zcela odlišný, než u nás ve střední Evropě. Platí tam jiná pravidla, na která se ale dá po určité době zvyknout. Nejvíce jsem to vnímal na naší koleji, kde jsem po celou dobu studia žil se spolužáky a kolegy z jiných studijních oborů jako jediný cizinec, takže za krátkou dobu mi šla ruština sama… Na tuto dobu ale vzpomínám rád. Byl to krásný studentský život.

Jakým způsobem probíhá studium zpěvu na GITISu? Prozatím jsem se se žádným jejím absolventem nesetkala, takže by mě zajímal systém studia.

Nakolik mohu srovnat studium zpěvu u nás a v Moskvě, systém studia v Rusku je odlišný, a co do objemu i rozsahu rozhodně mnohem náročnější. Do školy jsme museli denně, včetně soboty i svátků. Ještě dnes je totiž v Rusku sobota pro studenty dnem pracovním. Obvykle jsme začínali v deset hodin. Dopoledne jsme čtyři hodiny věnovali herecké průpravě formou přípravy nových inscenací s vedoucí ročníku Rozettou Němčinskou. Víte, GITIS má svou vlastní pro veřejnost otevřenou divadelní scénu a věrné publikum, takže jsme kromě naší ročníkové práce a zkoušek s našimi kolegy režiséry neustále připravovali nové inscenace. Odpoledne bývaly 2 hodiny zpěvu s mými pěveckými pedagogy Světlanou Varguzovovou a Jurijem Veděnějevem, pak následovaly teoretické přednášky a večer byl věnován pohybovým průpravám – šermu, akrobacii, tanci…. Náš denní rozvrh končíval až pozdě večer, pokud nebylo zrovna představení.

To jste ale musel být hodně unavený…

G.Puccini: Bohéma (Divadlo J.K.Tyla Plzeň)(Barbora Perná-Musseta, Filip Bandžak-Marcello)

Filipe, ve výčtu vašich soutěžních úspěchů je jedno velmi exotické ocenění z pěvecké soutěže v Číně. Jak jste se dostal tam? Přiznám se, že jen díky vám dnes vím, že i v Číně se takovéto soutěže pořádají…

 Popravdě řečeno, před cestou do Číny jsem ani já neměl i přes všechny přípravy dost dobrou představu, co všechno mě tam čeká. Na soutěž jsem odlétal s velkým napětím a pocitem odpovědnosti, protože jsem se dostal do úzkého výběru jako vůbec první Čech v historii soutěže. Navíc jsem se měl utkat nejenom s kolegy z Evropy, ale také z amerického a asijského kontinentu, kteří již profesionálně vystupují v Metropolitní opeře, v La Scale a jiných významných mezinárodních scénách. Tato soutěž je co do počtu přihlášených, jak může napovědět i místo jejího konání – nejlidnatější na světě. Koná se jednou za tři roky pod záštitou Ministerstva kultury Čínské lidové republiky. Výběrové řízení probíhalo téměř rok a termín zahájení byl pro loňský ročník naplánován ihned po olympiádě v Číně, což bylo doprovázeno velkým zájmem médií a milovníků opery zejména z asijského kontinentu. Loňský ročník byl ve světových médiích označen jako „Pěvecká Olympiáda“.

To zní zajímavě. Určitě musíte mít úžasné zážitky…

 Nejsilnější zážitek jsem si odvezl po necelém měsíčním klání, z finále soutěže, které bylo vysíláno v celočínské televizi. Na nejprestižnějším místě, hned vedle vlajky pořadatelské země – Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká, před všemi ostatními. Jak jsem se dozvěděl později, mnozí z návštěvníků finále a závěrečného koncertu poprvé uslyšeli, že existuje Česká republika! Bohužel, z druhé strany, mne dost zamrzelo, že tato takzvaná olympiáda operního pěvectví, stejně jako i velký úspěch České republiky v zahraničí, zůstal z české strany zcela nepovšimnut, a to jak přímo v Číně, tak i po mém návratu domů.

 Vraťme se ještě k vašim vystoupením. Jaké tam bylo zázemí? Neměl jste potíže třeba s jídlem nebo s klimatizací? Jaké byly vaše dojmy z čínského operního publika?

 Čínské publikum je jiné než naše, bylo velice bezprostřední. Vzhledem k tomu, že po jednotlivých vystoupeních v sále nebylo možné tleskat, mnozí diváci svůj názor na toho kterého interpreta vyjadřovali svojí mimikou. Měl jsem štěstí, získal jsem si jejich náklonnost hned v prvním kole. V tom druhém, semifinálovém, po mé interpretaci povinného programu – čínské árie, dokonce všichni vstali a začali mávat a dupat, a to tak dlouho a intenzívně, dokud jsem se, nehledě na pravidla soutěže, nevrátil na scénu znovu. Bylo to velice milé a neskutečně si toho vážím. Krásnou vzpomínku mám i na dvouhodinové předfinálové interview pro čínskou televizi, kam jsme byli pozváni spolu s finalistkou z USA. Snad jediným problémem, s nímž jsem se na této soutěži setkal, byla místní strava, která se výrazně liší od pojetí čínské kuchyně u nás v Evropě a tropické podnebí s téměř arktickou klimatizací ve všech budovách, včetně operní scény, ale i na toto jsem si po několika dnech zvykl. Ke konci soutěže jsem byl už dost zesláblý, nicméně se zadařilo. Zvítězil jsem a získal hlavní cenu soutěže za nejlepší interpretaci čínské árie v čínštině! V celkovém hodnocení jsem získal třetí místo – ze čtyř finalistů mužské kategorie byli ostatní tři Číňané. Zástupci z ostatních evropských a asijských zemí, USA, Kanady se do finále neprobojovali. Těchto ocenění, pro Evropana v tak těžké a náročné soutěži, si opravdu velice vážím.

 Sklidil jste úspěchy nejen ve světě, ale i tady u nás – na pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Přesto mám stále pocit, že se o vás v naší vlasti moc neví…

Možná nejsem tak na očích, jako mí kolegové, kteří absolvovali tady v Čechách nebo na Slovensku, po dobu studia již vystupovali a své publikum tedy mají. Já mám své publikum spíše v zahraničí – vedle Ruska především ve Francii, Německu, Holandsku, Estonsku, Kanadě, Rakousku … Ale můžete mne vidět i v České republice. Například minulou sezonu jsem navázal spolupráci s divadlem Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde budu celou příští sezonu vystupovat v roli malíře Marcella v Pucciniho Bohémě. Velice rád se také vracím do Brna, Dobřan … A konečně: Pár hodin poté, co spolu mluvíme, mne čekají diváci při zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Petera Dvorského zde na Vysočině – v Jaroměřicích nad Rokytnou.

 I já děkuji za milé setkání, za váš čas.