Dante a opera

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zhruba sedmdesáti minutová opera Sergeje Rachmaninova (1873–1943) Francesca da Rimini je traktována do prologu, dvou kratších aktu a epilogu. Koncizní libreto pochází od Modesta Iljiče Čajkovského, mladšího bratra slavného skladatele. Pochmurný děj riminské tragédie je pak na scénu uveden temným orchestrálním úvodem, doplněným o sborové pasáže i prologem s postavami Vergilia a Danteho (tenor). Velmi působivé dílo je dnes uváděno jak na ruských, tak zahraničních scénách, nejčastěji v kombinaci s jinou kratší Rachmaninovou operou. Premiéra v lednu roku 1906 ve Velkém divadle v Moskvě spojila ve světové premiéře Francescu da Rimini, jejíž kompozice započala již před rokem 1900, s premiérou Rachmaninova Lakomého rytíře podle Puškinovy „malé“ tragédie. Tento Rachmaninův opus je dostupný v několika nahrávkách a v nedávné době byl nastudován libereckých operním souborem s vynikajícími sólistickými výkony.

Nejznámějším operním dílem podle tohoto Danteho námětu je pozdně veristická Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie (1883–1945). V Itálii mimořádně úspěšné dílo, které prošlo i řadou mimoitalských scén, poznal český divák při přenosu z Metropolitní opery při obnoveném nastudování v roce 2014, kdy opět ohromila staromilská ale vysoce efektní scénografie Ezia Frigeria. Text je libretistickou verzí stejnojmenné veršované tragédie (1901) italského symbolisty, secesního excentrika Gabriela d´Annunzio. Hru napsal pro svou milenku, neméně slavnou herečku Eleonoru Duse. Úpravu na libreto pořídil o dekádu později nakladatel a příležitostný literát Tito Ricordi, který zastupoval jako člen rodinné firmy G. Ricordi & C. vedle jiných skladatelů veristického zaměření také Zandonaie. D´Annunzio převzal základní námět právě z Danteho Božské komedie.

Zandonaiova nejúspěšnější opera ve čtyřech aktech, která se bohužel vyhýbá českým jevištím (kromě uvedení v Ostravě 1927 a hostování v Opavě 1928), je dílo ovlivněné jak hudebními postupy Richarda Wagnera, tak zvukem francouzského impresionismu, především hudbou Clauda Debussyho. Skladatelův zájem o Danteho dílo byl ovšem dlouhodobý, již v roce 1899 zhudebnil na Danteho text ze V. zpěvu Božské komedie pro tenor a orchestr a rok později také vokální dílo Il Conte Ugolino pro totožné obsazení. Premiéra opery v turínském Teatro Regio v únoru 1914 byla skladatelovým triumfem a po premiéře byl kritikou a veřejností hodnocen jako mladší souputník Giacoma Pucciniho. Opera byla uvedena na většině italských jevišť, záhy pronikla i na zahraniční scény, a patřila v meziválečném období k často uváděným dílům i na velkých scénách jako byla Metropolitní opera v New Yorku.

Po druhé světové válce věhlas díla mimo Itálii slábnul, a přes některá pamětihodná uvedení jako v Metropolitní opeře s Renatou Scotto v primadonské roli a Plácidem Domingem v roce 1984 nebo na bregenzském festivalu pod taktovkou Fabia Luisiho o deset let později, se mimo Itálii nezařadil do pevného veristického repertoáru. V nepravidelných intervalech se objevuje na repertoáru milánského Teatro alla Scala, naposledy v roce 2018. Titulní role pak patřila k oblíbeným partům Magdy Olivero a Rainy Kabaivanské, a byla to také jeden z partů o jejichž zařazení uvažovala Maria Callas v závěru kariéry.

Některá výše uvedená díla by si jistě zasloužila novou šanci na dnešním operním jevišti a některá jsou alespoň dostupná alespoň v nahrávkách. Úspěch mělo například uvedení Mercadanteho opery na festivale ve Valle Istria v Martina Franca roku 2016 nebo Mancinelliho kratší opera se občas objeví na menších italských scénách. O projektu vydání a uvedení Nápravníkových oper se uvažuje dlouhodobě v česko-ruské spolupráci.

Dantova tvorba jako inspirace operních námětů: Pucciniho Gianni Schicchi

Ač se to nezdá, že by tak vážné a tragické příběhy, jaké jsou obsaženy v Božské komedii, mohly inspirovat komickou operu, je tomu tak u jednoaktovky Giacoma Pucciniho Gianni Schicchi. Třicátý zpěv Pekla (okruh podvodníků všeho druhu) obsahuje kratičkou pasáž:

Ten šotek,“ děl mi, „to je Gianni Schicchi, zde pobíhá a týrá duše“ — „Brachu, Ten nemá-li v tě zatít zubů šiky,“ — já k němu děl, — „tu neotálej říci, než prchne, jak slul mezi smrtelníky.“ On ke mně: „To jest Myrrhy zlolající zde stará duše. která v trudu kvílí. ta svého otce byla milovnicí. Ku hříšné svojí lásky došla cíli, za jiného se přestrojila ráda, jak ten to podnik‘, který tamo pílí. By dostal kněžna veškerého stáda Buosa Donatiho, proveď roli a závěť sepsal, jak to zákon žádá. (překlad Jaroslav Vrchlický)

Tento textový segment inspiroval Pucciniho libretistu Giovacchina Forzana k vytvoření vysoce komediálního textu, jehož základem je sepsání závěti chytrým Giannim Schicchim převlečeným za zemřelého boháče Donatiho. Gianni Schicchi, jehož rodina Donatiových požádá o pomoc v nesnázích, využije situaci a odkáže nejlepší části majetku sobě. Rozzlobená rodina musí mlčet, protože v renesanční Florencii bylo padělání závěti trestáno těžkými tresty. Gianni tak zajistí budoucnost dceři a nastávajícímu zeťovi. Charakter postav se v mnohém odkazuje na tradici italské commedie dell´arte. Obě postavy, Gianni Schicchi i movitý Donati, jsou historicky doložené, navíc Danteho manželka Gemma pocházela z rodiny Donati. Gianni Schicchi je závěrečnou částí operního Pucciniho Triptychu a je také jeho nejčastěji inscenovanou částí. Opera je skutečnou komedií, která při hereckém talentu operních zpěváků, dokáže rozesmát hlediště. Po premiéře Triptychu v Metropolitní opeře v prosinci 1918 ve skvělém obsazení opera zažívala chvíle obliby i neobliby, často pak byla inscenována i s díly jiných operních skladatelů, aby se vytvořil komediální večer dvou aktovek. Tato operní komedie až fraška je dnes pevnou součástí světového operního repertoáru byla inscenována na řadě českých i slovenských operních jevišť a zárukou zábavy je vždy obsazení herecky schopných zpěváků.

Dante jako operní postava

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments