Dechberoucí podmanivost a šíře hlasového projevu: Ildar Abdrazakov v Praze
Koncert jsem očekával s velkým napětím; naposledy jsem Ildara Abdrazakova slyšel v Praze 10. července 2015 na koncertě Kvarteto velkých hlasů spolu s Annou Netrebko, Ekaterinou Gubanovou a Aleksandrsem Antonenkem. Zde v celkové prezentaci pěveckých hvězd stál poněkud stranou, nicméně mne zaujal bezesporu nejvíce. A byl jsem zvědav, jak vyzní recitál, který je dramaturgicky vystavěný plně v jeho režii. Výsledek předčil mé očekávání. Nicméně čtenářům, kteří ještě neměli tu čest se s tímto charizmatickým pěvcem potkat, by bylo bezesporu dobré ho nejprve stručně představit.
Ildar Abdrazakov se narodil v roce 1976 v Ufě, hlavním městě Baškirské republiky Ruské federace. Vítězství v mezinárodní televizní soutěži Marie Callas v Parmě v roce 2000 ho vyneslo na mezinárodní scénu a zajistilo mu debut v milánské La Scale. Nyní je i stálým hostem Met, kde dosud vystoupil ve třinácti operních titulech. V roce 2014 byly přenášeny v rámci cyklu Přímé přenosy z Metropolitní opery dvě opery v režii Richarda Eyera s Ildarem Abdrazakovem v hlavních rolích: Bizetova Carmen a Mozartova Figarova svatba. Inscenace Carmen se stala v historii přímých přenosů Met nejúspěšnější operou.
Ildar Abdrazakov má na svém kontě několik významných operních kompletů: prvním z nich byla Belliniho Norma (2001; live from the Teatro Regio di Parma), následovaly namátkově: Donizettiho Lucia di Lammermoor z Metropolitní opery, Verdiho Requiem pod taktovkou Plácida Dominga (Youth Orchestra of the Americas), pro Mariinské divadlo v Petrohradě ztvárnil titulní roli ve Verdiho Attilovi a další. Poslední dva operní komplety jsou z Teatro Regio, Torino: Verdiho Don Carlo (Král Filip II; 2013) a Gounodův Faust (Mefistofeles; 2015), obě inscenace pod taktovkou Gianandrea Noseda.
V roce 2014 v Berlíně realizovali pro vydavatelství Sony společně s bývalou ženou mezzosopranistkou Olgou Borodinou nahrávku filmové hudby k Prokofjevově filmu Ivan Hrozný. V témže roce vydal také své profilové CD Power Players s Rachmaninovými, Glinkovými a Borodinovými áriemi (Delos: DE 3456) a zároveň pro Deutsche Grammophon nahrál na DVD/BluRay Borodinova Knížete Igora z Metropolitní opery.
Koncert v Praze začal poměrně netradičně – bez předehry, jako první hned vrcholné pěvecké číslo. Jako by pěvec nemohl už vydržet a snažil se co nejdříve vtrhnout na jeviště. Pro posluchače to byl velmi osvěžující dramaturgický počin, hned s prvními tóny koncertu si vychutnávat „bolšoje“ legato v nesmrtelné melodii Písně varjažského hosta z opery Sadko Nikolaje Rimského-Korsakova. Při poslechu pěvcova sametového témbru jsem náhle měl před očima déjà vu – stejné pěvecké číslo v legendární interpretaci Nicolaie Ghiaurova; stejná barva i šíře hlasu, stejná až neskutečná šíře legata… opravdu neuvěřitelná podoba!
S druhým číslem hned následovala další pěvecká delikatesa – jako by nás interpret nechtěl nechat vydechnout a s neuvěřitelnou pěveckou soustředěností a intimností vnitřního prožitku nám předložil vrcholné dílo ruské operní literatury, árii Aleka ze stejnojmenné Rachmaninovy opery. Sólista měl ze svého pěveckého projevu zjevné potěšení, doslova si vychutnával každou frázi, každý tón.
Niternost emočního vcítění se zde přirozeně pojila s typickou širokostí „rusky dlouhé“ dramatické deklamace – opravdu nádherný hudební prožitek, hltal jsem každé zachvění hlasu interpreta, každou změnu hlasového zabarvení. Skvěle technicky zvládnutý hlas: pianové nasazení závěrečného tónu a jeho postupné rozvinutí do plné šíře zaslouženě vyprovokovalo první spontánní „bravo“ posluchačů.
Po tomto intenzivním pěveckém náporu nám PKF-Prague Philharmonia pod vedením uměleckého ředitele Petrohradského státního divadla Fabia Mastrangela dali čas na uvolnění – ze stejné Rachmaninovy opery nabídli posluchačům Předehru a Tanec žen a mužů. V kontrastu s dramatičností interpretačního „tahu“ sólisty zněl samotný orchestr náhle málo barevně a zvukově ploše. V předehře jako by i zaostával za snahou dirigenta dát hudbě větší lehkost a dynamickou hloubku. Agresivnější začátek tanců pak ale orchestr „probudil“ a naplnil následný hudební proud již velmi příjemným napětím s až quasi dvořákovskými „furiantsky“ vyklenutými frázemi. Dirigent se s orchestrem sjednotil, jeho gesta již nevyznívala osamoceně, ale naopak cíleně modelovala hráče do stavby emočně střídmých, ale frázově velkorysých hudebních ploch vycházejících z tradice „borodinovského“ hudebního rozmachu.
Slavná árie Filipa II. z třetího dějství Dona Carlose zahájila blok tří operních čísel Giuseppe Verdiho. Úvod árie patřil vynikajícímu stylově bezchybnému cellovému sólu. Sametový a tmavý témbr pěvce nám pak zprostředkoval úchvatný zážitek ze zdánlivě nikdy nekončící kantilény. Bylo zajímavé srovnat interpretaci z tohoto provedení s nahrávkou z roku 2013. Pěvec zjevně v této roli ještě více vyzrál, hlas dostal mnohem větší šíři s temnější barvou a kovovým jádrem. Také hudební projev interpreta se nyní zdál více postavený na dechově nekonečných frázích. Závěrečná fráze zpívaná překvapivě v intimní tichosti byla svou podmanivou resonanční křehkostí opravdu vzrušujícím „vibračním“ prožitkem.
Předehra k Verdiho opeře Luisa Millerová nijak nevybočovala ze standardu stylového provedení, kterému se v podstatě nedalo nic vytknout (až na málo vystavěnou dynamickou gradaci), ale ničím nenadchla. Lehký „kiks“ klarinetu pak vyvážil jeho následný, sic střízlivý, ale muzikantsky přesvědčivý a tónově příjemný sólový projev.
Árie Dona Ruya Gomeze de Silvy z prvního dějství opery Ernani, která uzavřela první polovinu koncertu, byla až didaktickou ukázkou pěvecké střídmosti, a to v tom nejlepším slova smyslu. Abdrazakov se nenechal vyprovokovat, jak se na tomto místě běžně zpěvákům stává, dramatičností recitativu a až nezvyklou hustotou orchestrální sazby k forzi, zůstal pouze v kovově proznělé hlasové šíři, která se místy (především ve „výškách“) již přibližovala sametově barevnému barytonovému vokálnímu posazení. Místy jsem slyšel až Renata Brusona v nejlepší formě (obzvlášť v některých pasážích stretty byla tato podobnost velice nápadná). Musím říct, že tyto pasáže byly pro mne vokálně (možno říci „technicky“ či zvukově) nejsilnějším momentem koncertu.
Druhou polovinu recitálu zahájily dvě melodie z Mozartova Dona Giovanniho, které ve svých parafrázích téměř zlidověly. Árie Leporella „Madamina“ a Giovanniho serenáda. Leporello byl rolí, která našeho pěvce potkala v této opeře jako první. Teprve později ji přenechal svému staršímu bratrovi Askarovi Abdrazakovi a společně s ním začal hrát Giovanniho. Vzhledem k tomu, že Askar Abdrazakov v té době disponoval neuvěřitelně sytým, podmanivým a kovově temným hlasem, bylo jistě zážitkem na takovémto „pěveckém klání dvou Abdrazakovů“ být…
Ale zpět k našemu koncertu. Ildar Abdrazakov Mozartovy role zjevně miluje a užívá si je. Například o svém ztvárnění Mozartova Figara řekl: „Opravdu, bavím se na jevišti touto buffo rolí, touto krásnou hudbou, kterou napsal Mozart pro basbaryton.“ (Volně přeloženo z rozhovoru s Ildarem Abdrazakovem zveřejněném v Kennedy Center opera, 13. října 2012.) Interpret se nepokrytě bavil i na našem koncertě v Leporellově árii. Hravým a radostným projevem (pěvecký i hereckým) a zjevnou potřebou sdílení si pěvec získal okamžitě sympatie všech. Svojí přirozenou a nenásilnou „hereckou“ komunikací s diváky pak zcela uvolnil atmosféru koncertu. To vše platí v ještě zvýšené míře v následující Giovanniho serenádě Deh, vieni alla finestra. Přirozená a nejspíš spontánní quasi jevištní spiklenecká reakce „troubadoura“ Giovanniho na svého citeristu vyzněla vysloveně mile.
V odlehčené atmosféře pokračovala i následující orchestrální Valpuržina noc z Gounodova Fausta. Jinak velkolepá baletní scéna díky místy až straussovsky laděnému interpretačnímu pojetí vyzněla veskrze mile. Tento hudební kus zjevně neměl žádné jiné ambice, nežli být „intermezzem“ mezi jednotlivými dominantními pěveckými čísly. Výrazově nejlépe vyzněla závěrečná slavná dramatická scéna, byť byla v úvodu mírně rytmicky rozhozená. Nicméně i zde jsem ve vyšších smyčcích postrádal rozmach do přirozené svítivé šíře, jak by si to partitura bezesporu zasloužila.
Závěr koncertu již patřil operním hitům. Árie Escamilia z Bizetovy opery Carmen byla jistě parádním číslem programu, nicméně z čistě osobního hlediska bych v tomto čísle dal spíše přednost svítivějšímu hlasu s vyššími alikvoty barytonového témbru, nežli velké šíři tmavšího (spíše) basového „sameťáka“. Bouřlivé ovace publika mne ale vzápětí nenechaly na pochybách, že s touto estetickou představou jsem zde rozhodně osamocen. Nicméně si nemohu odpustit poznámku, že v tomto pěveckém čísle se poprvé interpret trošku hlasově šetřil (opravdu, to není výtka, pouze konstatování – ostatně v programu nabitém takovými vrcholnými čísly ani není divu!) a nedával do svého projevu, tak, jako v jiných vstupech, absolutně vše. Soudím tak mimo jiné i z toho, že výstup toreadora znám v jeho podání i z jevištního ztvárnění a zde na mne působil mnohem energičtěji a hlasově otevřeněji.
Následnou slavnou Basiliovu árii o pomluvě z Rossiniho Lazebníka sevillského jsem si v Abdrazakově naživo již vyslechl před necelým rokem jako jeden z přídavků již zmíněného koncertu Kvarteto velkých hlasů. Ano, byl to již tehdy jistě bezchybný interpretační výkon, ovšem neuvěřitelná emoční plasticita, kterou umělec předvedl na tomto letošním koncertě, opravdu neměla obdoby; doslova si vychutnával význam a vyslovení každého slova a sám sebe touto místy až exhibiční divadelní pompou zjevně bavil. Vrcholové tóny di cannone pak hřměly sálem společně s tympány opravdu jak dělové salvy. Interpretovat tuto árii takto živelně jsem ještě nikdy neslyšel – a byl jsem nadšen!
Suma sumárum: byl to bezesporu nádherný hudební zážitek. Pro mne subjektivně byla ale jeho vrcholem první polovina koncertu (především Aleko a král Filip II.), kde podmanivost a šíře pěvcova hlasového projevu byly dechberoucí.
Ovace standing ovation si nakonec vyžádaly dva přídavky: „šampaňskou“ árii Giovanniho, která logicky sílu ovací ještě znásobila, a Mefistofelovo slavné Ronde du veau d’or z druhého aktu Gounodova Fausta. Tento přídavek jsem čekal, protože se jedná o jedno z nejefektnějších čísel Abdrazakovo.
Na závěr ještě ryze osobní poznámku „na okraj“: tímto démonickým pěveckým číslem se nechlubí pouze Ildar Abdrazakov, ale i jeho starší bratr Askar je touto rolí vyhlášený. Možná pro některé čtenáře může být zajímavé porovnat výkony obou bratrů ve stejné roli, respektive právě v této Mefistofelově scéně – podotýkám, že obě ukázky jsou z roku 2009.
Hodnocení autora recenze: 90%
Ildar Adbrazakov (basbaryton)
Dirigent: Fabio Mastrangelo
PKF-Prague Philharmonia
13. června 2016 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Píseň varjažského hosta
(Sadko, 4. výstup)
Sergej Rachmaninov: Vyes’ tabor spit…
(Ildar Abdrazakov, Aleko)
– Předehra & Tanec žen a mužů
(Ildar Abdrazakov, Aleko)
Giuseppe Verdi: Ella gammami m’amò
(Don Carlo, 3. dějství)
(Ildar Abdrazakov, Filip II.)
– Předehra k opeře Luisa Miller
– Infelice!… E tuo credevi
(Ernani, 1. dějství)
(Ildar Abdrazakov, Don Ruy Gomez de Silva)
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Madamina, il catalogo è questo
(Don Giovanni, 1. dějství)
(Ildar Abdrazakov, Leporello)
– Deh, vieni alla finestra
(Don Giovanni, 2. dějství)
(Ildar Abdrazakov, Don Giovanni)
Charles Gounod: Valpuržina noc
(Faust, 5. dějství)
Georges Bizet: Votre toast, je peux vous le rendre
Carmen, 1. dějství
(Ildar Abdrazakov, Escamillo)
Gioachino Rossini: La calunnia è un venticello
(Lazebník sevillský, 1. dějství)
(Ildar Abdrazakov, Don Basilio)
přídavky:
– Wolfgang Amadeus Mozart: Fin ch’han dal vino
(Don Giovanni)
– Charles Gounod: Le veau d’or
(Méphistophéles – Faust)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
