Design a zvuk: Shanghai Oriental Art Center
V roce 2000 si stejně jako radní v Pekingu správa města Šanghaj zvolila architekta Paula Andreu, aby pro ně navrhl budovu pro městské centrum umění – Shanghai Oriental Art Center (上海东方艺术中心). Jisté je to, že architekt pro Peking, stejně jako pro Šanghaj – nedozírnou průmyslovou megalopoli – navrhl multifunkční budovy s podobnými atributy. O National Center for the Performing Arts v Pekingu jsme psali zde. Budova v Šanghaji leží ve zcela nově sanované čtvrti Pudong na nábřeží řeky Huangpu. Původně průmyslové čtvrti, která začala vznikat v roce 1919 a na konci 20. století byla po vzoru revitalizace starých průmyslových oblastí západoevropských metropolí zcela přestavěna. Nová obchodní čtvrť je nyní osídlena především evropskými firmami působícími v Šanghaji.
Přestože záměr revitalizace čtvrti Pudong vznikl již v roce 1930 a obsahoval plány na výstavbu nových vládních budov, zůstal až do roku 1980 u ledu. Teprve po roce 1980 došlo k asanaci starých budov a stavbě nových, především výškových budov, které poskytují ze svých kancelářských i obytných prostor úchvatné pohledy na město a řeku.
Navrženo stejným architektem a vnějškově formou velmi podobné pekingskému National Center for the Performing Arts, je přesto to Šanghajské centrum orientálních umění jiné. Reprezentační a vstupní část komplexu má vnitřní uspořádání velmi podobné budovám, které vznikaly pro tyto účely v devatenáctém století v Evropě, tedy centrální mohutné vstupní schodiště s balustrádami, na něž navazují rozlehlé foyery přes celý výškový profil budovy. I když ambice Shanghai Oriental Art Center nejsou globální, tak jak tomu je v Pekingu (v budově se mají produkovat a prezentovat především místní hudba, divadlo, balet a opera), vnější podoba ani vnitřní výzdoba nevyužívají ani lokálních materiálů, ani nevycházejí z čínských tradičních architektonických forem.
Budova je umístěna v parku. Její kulová skleněná fasáda zrcadlí okolní stromy, řeku a budovy. Mohutné duté ocelové nosníky, ukotvené flexibilně tak, aby odklonily vibrace okolní dopravy a zároveň aby jako “komíny” odhlučnily hlavní divadelní sál, jsou přiznané. Budova z výšky okolních mrakodrapů působí jako rozevírající se květ. Ostatně metamorfované tvary rostlin jsou pro tvorbu architekta Paula Andreu typické. Budova je tvořena pěti uprostřed spojenými dílčími tvary v podobě okvětních lístků. Nejmenší z nich tvoří vstupní foyer do prostoru uprostřed budovy, v přeneseném smyslu slova jakéhosi středu květu. Z něho se pak přechází do tří zbylých „okvětních lístků“, které zahrnují koncertní sál pro 1 979 posluchačů, operní divadlo s 1 054 místy a komorní divadelní sál s 330 místy. Výstavní prostory, které jsou také součástí komplexu, jsou důmyslně umístěny mezi velkým operním a menším divadelní sálem do jednoho z menších „okvětních lístků“. V přízemních částech okvětních lístků jsou kavárny, francouzská restaurace a obchody s uměleckými předměty.
Sály uvnitř na sebe upoutají pozornost pestrou barevností (operní sál je purpurový, koncertní sál žlutý, divadelní sál hnědý). Zatímco vstupní foyer a chodby kombinují šedou a stříbrnou barvu, operní sál má velmi podobné uspořádání jako pekingské „vajíčko“. Mírně elevující centrální prostor hlediště je doplněn pouze zadním balkónem, který vybíhá do dvou krátkých křídel. Zvuk z orchestřiště, které pojme více než sto hudebníků, označují někteří hudební publicisté za stejně plochý, jako tomu je v Pekingu, kde hlavní sál je za nepříliš dobrou akustiku kritizován. Operní, koncertní i divadelní sál je nazvučen. Z tohoto pohledu je rozmístění reproduktorů podřízeno spíše estetickému než uměleckému hledisku, a tak ani reprodukované nebo nazvučené produkce v tomto sále po zvukové stránce nezní dobře.
Foto archiv, agentura Paula Andreu, Bruno Morandi
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
