Dlouhý potlesk pro Káťu Kabanovou ve Vídeňské státní opeře
Nová série Káti Kabanové ve Wiener Staatsoper
Obnovené nastudování inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová zažívá úspěch ve Wiener Staatsoper. Do podzimní série vstoupilo několik nových představitelů. Především obsazení titulní role německou sopranistkou Evelyn Herlitzius, která vystřídala Angelu Denoke, dává komplikované postavě nový představitelský rozměr.
Vokálně podle většiny kritiků působí v roli Káti snad až příliš robustně, protože v posledních letech zpívala zejména velké wagnerovské party, jako jsou Isolde a Brünnhilde nebo Barvířka ze Straussovy Ženy beze stínu. Samozřejmě stále velmi působivé jsou výrazové možnosti této vynikající představitelky, která ve všech rolích strhává intenzitou a přesvědčivým herectvím. Do určité diskrepance se pak dostává hlasový výkon dnes již vysokodramatického sopránu a postava mladé ženy, jež je ve většině inscenací budována spíše jako lyrický charakter. Rakouská kritika ale oceňuje zejména závěr opery, ve kterém je výkon Evelyn Herlitzius hluboce lidský a dojímavý.
V roli Kabanichy (vystřídala Jane Henschel) působí Janina Baechle snad příliš matrónovitě a usedle a chybí jí patřičná zlověstnost a psychologická dominance největších představitelek této role. A inscenaci s její postarší antihrdinkou prostě chybí důležité napětí mezi dvěma zcela protichůdnými ženskými postavami, které je základním hybatelem děje opery. Vokálně většinu kritiků zaujal Herbert Lippert jako Boris (naposledy Misha Didyk), opticky ale poněkud starší svůdce.
Druhý milenecký pár Kudrjáše a Varvary je uspokojivě obsazen Carlosem Osunou (v minulé sérii Thomas Ebenstein) a Margaret Plummer, která vystupovala již v minulé sérii. Wolfgang Bankl setrvává s úspěchem v roli Dikoje již od premiéry.
Všechny kritiky velmi oceňují výkon dirigenta Graemeho Jenkinse z USA a orchestru Wiener Staatsoper, který naplno rozehrává lyrická i dramatická místa partitury v nádherném zvuku. Původní inscenace z roku 2011, jejíž premiéru dirigoval Franz Welser-Möst, byla do letošního podzimu provedena pouze čtrnáctkrát. Jedním z důvodů může být i režijní výklad Francouze Andrého Engela (a scénografa Nickyho Rietiho), kteří baladický příběh lásky, vzpoury a smrti od Volhy přenesli do emigrantské ruské kolonie v Bronxu. Toto řešení přes funkčnost zápletky prostě je Janáčkově hudebnímu zpracování ryze ruské látky trochu cizí.
Pro výjimečné hudební kvality nastudování i silné individuální představitelské výkony dosáhlo první představení z krátké série (1., 4. a 7. listopadu 2017) více než desetiminutového potlesku. Hraje se bez pauzy.
Vor Medúzy Hanse Wernera Henzeho jako symbol současné uprchlické krize
Tragédie francouzské fregaty Méduse v roce 1816, kdy se ze sto čtyřiceti sedmi cestujících z potopené lodi zachránilo pouhých patnáct, kteří v naprosto nelidských podmínkách přežili na primitivním voru, inspirovala v historii několik uměleckých děl. Přitom privilegovaní cestující se zachránili na vypravené šalupě. Záhy po katastrofě, která vyvolala nejen ve Francii širokou společenskou (došlo také ke kanibalismu) a politickou polemiku, byl vystaven na Pařížském salónu drásající obraz francouzského malíře Théodora Géricaulta s názvem Vor Medúzy (1819, dnes v pařížském Louvru). Obraz vyvolal společenský skandál a veřejnou rozpravu o uměleckých námětech a politizaci umění, ve skutečnosti šlo umělci především o symboliku lidství i nelidskosti.
Na známou olejomalbu navázali v nedávné době svébytnými parafrázemi i současní umělci jako Joel-Peter Witkin ve fotografii nebo street-artový umělec Banksy, který v Calais vytvořil sprejovou malbu zabývající se nevšímavostí světa k osudu uprchlíků. Událost inspirovala i další umělce, především literáty devatenáctého století, a nechybí ani hudební zpracování tragédie.
Nejznámějším hudebním dílem ale zřejmě zůstává oratorium pro soprán, baryton, smíšený sbor (a devět sborových dětských hlasů) a orchestr Hanse Wernera Henzeho (1926–2012) s názvem Das Floss der Medusa. Dílo předního německého levicově orientovaného skladatele, jenž patří k nejznámějším jménům světové avantgardy druhé poloviny dvacátého století, je bohužel v českých koncertních sálech a operních domech takřka zcela neznámé. Henzeho myšlenkově náročná díla vzbuzují často zpočátku rozporuplné reakce, i když dnes je počítán již ke klasikům „nové hudby“. Nejinak tomu bylo u světského oratoria Vor Medúzy, které zažilo premiéru v neklidném roce 1968. Dílo pro jednoduchou, ale velmi účinnou koncepci přemisťování členů sborů, kteří postupně přecházejí z jedné strany pódia na druhou – ze strany živých na stranu mrtvých, skýtá i možnosti jevištního nebo semijevištního provedení (ač to skladatel nepředpokládal).
Premiéra v Hamburku s předními sólisty (barytonista Dieter Friedrich-Dieskau a sopranistka Edda Moser) a skladatelem za dirigentským pultem byla již před koncertem i během něho narušena chováním levicových aktivistů (dílo je věnováno Che Guevarovi) a jejich odpůrců i následným policejním zásahem. Navíc angažovaný sbor Rundfunk im amerikanischen Sektor odmítl zpívat pod rudou vlajkou a sám skladatel ho musel přesvědčit k vystoupení. Ze světové premiéry existuje památný zvukový záznam, dnes také již historický dokument, dosvědčující, že umění ještě kdysi mělo určitý politický vliv. Další uvedení díla, především koncert ve Vídni roku 1971, prokázala také vysokou kvalitu textu Ernsta Schnabela (který využil v textu i citace z Danteho Božské komedie), německého literáta a reportéra. Již roku 1972 následovalo první scénické uvedení v Norimberku. V roce 1990 skladatel dílo revidoval.
V těchto dnech se toto zcela mimořádné dílo vrátilo do Vídně a bylo provedeno v brilantním nastudování německého dirigenta Cornelia Meistera jako zahajovací koncert pravidelného festivalu moderní hudby Wien Modern 2. listopadu 2017. Dirigent zvolil původní verzi z roku 1968 s podnázvem Oratorio volgare e militare in due parti a přizval k účinkování přední německé sólisty.
Sopránového partu Smrti se ujala britsko-německá pěvkyně Sarah Wegener, která se specializuje na obtížné party současné hudby. Místo ohlášeného barytonisty světového jména Matthiase Goerneho musel ze zdravotních důvodů zaskočit jiný velmi známý interpret z Německa – Dietrich Henschel jako přeživší Jean Charales. Kritika oceňuje nejen jejich skvělé pěvecké výkony, ale i nasazení v nelehkých partech. Skvělé kritiky získal i herec a dnes i známý operní režisér Sven-Eric Bechtolf v roli Vypravěče (a vlastně na voru přítomného Chárona, který převáží zemřelé do říše mrtvých). Nesmírně působivě koncert s dílem o délce cca 70 minut ozdobily i výkony Radio Symphonieorchester Wien i sborových těles Arnold Schoenberg Chor a výběru dětských hlasů z Wiener Sängerknaben.
Dílo bylo velmi živě aplaudováno plně vyprodaným sálem vídeňského Konzerthausu a ukázalo se jako nečekaně aktuální a analogické k uprchlické situaci, která v současnosti sužuje Středozemní moře. Dílo by si jistě zasloužilo také premiéru na domácím koncertním pódiu, jak pro hudební kvality, tak pro vysokou společenskou závažnost.
Úspěch české sopranistky Zdislavy Bočkové v Itálii
Mladá, teprve šestadvacetiletá sopranistka Zdislava Bočková získala kontrakt na účinkování na prestižní italské operní scéně v Teatro La Fenice v Benátkách.
Zde by měla vytvořit roli Olgy v operetě Franze Lehára Veselá vdova v inscenaci vzniklé v týmu dirigenta Stefana Montanariho a známého operního režiséra Damiana Michieletta. Premiéra je naplánována na 2. únor 2018.
Na jaře tohoto roku se zpěvačka přestěhovala do Itálie, aby mohla působit v Teatro Lirico Sperimentale ve Spoletu. Zde debutovala v roli Doriny z opery L’impresario delle Canarie Domenica Sarriho a zpívala také Frasquitu v Bizetově Carmen.
Tato rodačka ze Ždárce na Brněnsku, absolventka konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně se nedávno skvěle umístila v pěvecké soutěži Concorso „Comunità Europea“ 2017 per giovani cantanti lirici, a díky tomuto ocenění získala možnost předzpívání v Teatro La Fenice.
České a moravské publikum ji poznalo například z rolí v Prodané nevěstě v brněnském Divadle na Orlí nebo v Ravelově opeře Dítě a kouzla v Českých Budějovicích, kde vystoupila v trojroli Pastýřka/Sova/Netopýr (recenzi z obou premiér jsme přinesli zde).
Riccardo Muti ve Vídni
Riccardo Muti se vrátí za dirigentský pult Wiener Staatsoper. Stane se tak po dlouhých dvanácti letech jeho nepřítomnosti ve Vídeňské státní opeře v nové koprodukční inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte mezi Teatro San Carlo v Neapoli a Wiener Staatsoper. Režisérkou nové inscenace bude Mutiho dcera Chiara. Premiérové termíny jsou stanoveny na listopad 2018 v Neapoli a květen 2020 ve Vídni. Riccardo Muti sice nevystupoval ve Vídni, ale se souborem Wiener Staatsoper jako hlavní dirigent absolvoval loňské podzimní velmi úspěšné turné po Japonsku.
Nahrávka týdne
Bohuslav Martinů – The Epic of Gilgamesh. Pražský filharmonický sbor, Česká filharmonie, dirigent Manfred Honeck. Supraphon 2017 (1 CD). Živá nahrávka z letošních lednových koncertních provedení ve Dvořákově síni Rudolfina aspiruje na největší uznání v oblasti gramofonových nahrávek i ve světovém měřítku. Pozdní dílo Bohuslava Martinů je představeno ve své původní verzi na anglický text, který připravil sám skladatel na základě zásadního překladu z akkadštiny ze starověkého Eposu o Gilgamešovi od anglického badatele Reginalda Campbella Thompsona. Česká následná prováděcí verze v překladu Stanislava Rubáše si za základ vzala epochální český překlad asyrologa Luboše Matouše a byla již v minulosti třikrát nahrána. V tomto případě se tedy jedná o světovou nahrávací premiéru původní anglickojazyčné verze, jež byla velmi pečlivě připravena. Dílo přes relativní krátkost (51 minut) přesvědčuje vypracovanou strukturou jak dramatickou, tak hudební, stejně jako vystupňovaným napětím celé kompozice (takže není divu, že podle posledních výzkumů skladatel nevylučoval možné scénické provedení, jak je zřejmé podle některých poznámek v rukopisu partitury).
Současná brněnská inscenace (byť v češtině) tak poukázala na dramatické možnosti předlohy, která se v ritualizované textové podobě zabývá základními pojmy lidské existence – bytí a nebytí, života, smrti a znovuzrození. Martinů vlastně využil jen kratší úseky z původního tabulkového textu, považovaného za jednu z nejstarších literárních památek lidstva, ale díky vrozenému dramaturgickému smyslu (včetně schopnosti koncentrovat text i hudební výraz) dosáhl zcela nečekaného účinku.
Snad ještě více v této anglickojazyčné verzi vyniknou stylistické analogie (nikoliv nápodoby[!]) se Stravinského Oedipem Rexem. Nahrávka disponuje bezchybným obsazením čtyř sólistů (Lucy Crowe, soprán; Andrew Staples, tenor; Derek Welton, baryton; Jan Martiník, bas).
Sopranistka zaujme výrazně lyričtějším hlasovým fondem, než známe z českojazyčných verzí, a hlas nepůsobí tak smyslně jako spíše nadpozemsky. Do basového partu je obsazen moravský basista Jan Martiník, který má za sebou již působivou kariéru na berlínských operních scénách (Komische Oper i Unter den Linden) i ve vídeňské Volksoper. Jako Vypravěč znamenitě přednáší archaický anglický text známý britský herec Simon Callow, ve kterém poznáváme úspěšného filmového herce, u nás zapsaného i v komediálních rolích nebo jako Schikanedera ve Formanově filmu Amadeus. Jeho celoživotní zájem o hudbu ho přivedl nejen k řadě hudebně-dramatických projektů, ale také k úspěšnému režírování oper. Jeho Vypravěč je o něco civilnější, než byli jeho čeští předchůdci. Absolutorium si zaslouží jak výkon orchestru, tak strhující výkon sboru. Nastudování Manfreda Honecka představuje partituru Bohuslava Martinů v neuvěřitelné výrazové a tempové bohatosti. Nahrávka je balena v ekologickém celopapírovém obalu a booklet obsahuje kratší zajímavou stať Aleše Březiny, stejně jako překlad textu ve čtyřech jazycích. Na rozdíl od nahrávky snad poněkud nevýrazně působí kultivovaná černobílá fotografie na obalu.
Jde o čtvrtou kompletní nahrávku tohoto světského oratoria. Po nahrávce pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v roce 1976 (sólisté Marcela Machotková, Jiří Zahradníček, Václav Zítek, Karel Průša a recitátor Otakar Brousek) následoval snímek Zdeňka Košlera se Slovenským filharmonickým orchestrem (sólisté Eva Děpoltová, Štefan Margita, Ivan Kusnjer, Luděk Vele a operní pěvec Milan Karpíšek jako recitátor) v roce 1989. Málo dostupná mimo Velkou Británii je další nahrávka pořízená z koncertu Jiřího Bělohlávka se Symfonickým orchestrem a Sborem BBC a českými i slovenskými sólisty (Eva Urbanová, Ľudovít Ludha, Dalibor Tolaš, Peter Mikuláš a anglický herec Jack Shepherd jako recitátor), která byla distribuována roku 1996. Nový snímek je zcela mimořádná nahrávka, která by neměla ujít zájmu milovníků hudby.
Opera na ČT art
V sobotu 11. listopadu 2017 bude od 20.20 opakován záznam inscenace opery Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin z Metropolitní opery v New Yorku, kde pod taktovkou Valerije Gergijeva vystupují světové operní hvězdy – polský barytonista Mariusz Kwiecień v titulní roli a jeho krajan tenorista Piotr Beczała jako Lenskij nebo běloruská mezzosopranistka Olga Volkova (Olga), ale hlavním lákadlem samozřejmě bude ruská sopranistka Anna Netrebko ve své parádní roli Taťány.
Tradiční a výtvarně působivá inscenace z roku 2013 v režii Deborah Warner, orientující se na estetiku ruského venkova devatenáctého století, nalezla vždy značný ohlas u diváků (výběr z recenzí v zahraničním tisku z roku 2013 najdete zde).
Operní humor
Jistý německý tenor odpověděl na otázku ohledně honorářů během své kariéry takto: „Dobré sezony bych označil ve znamení vína, žen a zpěvu a ty horší jako léta maminky, piva a gramofonu.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
