Doňa Léonor a její dva muži aneb Hudební vítězství Donizettiho Favoritky v Mnichově

Opera Favoritka vznikla v období intenzivní práce italského skladatele Gaetana Donizettiho pro pařížská jeviště. Ač partitura opery působí celistvostí a tematickou prokomponovaností, vznikla tato kompozice začleněním mnoha hudebních čísel z Donizettiho předchozích nerealizovaných operních projektů, kterými byly opery na francouzské texty Le duc d’Albe (připravovaný pro pařížskou Grand Opéra) a především L’ange de Nisida.

Příběh tragické lásky vojáka Leona de Casaldiho a hraběnky Silvie de Linares, milenky neapolského krále Dona Fernanda, situovaný kolem roku 1470, byl přenesen z prostředí Neapole a italského ostrova Nisidy do Španělska čtrnáctého století. Libretisté – Francouz Alphonse Royer (překladatel a úpravce několika Donizettiho oper do francouzštiny a také společně s Gustavem Vaëzem autor libreta k Verdiho Jérusalemu) a Belgičan Gustave Vaëz vyšli z povídky Les Amants malhereux ou Le comte de Comminges (1764) Françoise Thomase Marie de Baculard d’Arnaud, která byla roku 1774 autorem také zdramatizována.

Námětově ale děj odpovídá pouze čtvrtému aktu, počáteční tři akty libreta Favoritky využily historické postavy Alfonse XI. Kastilského (1311–1350) a jeho milenky Léonor de Guzman (1310–1351), která byla svým původem přímo spřízněna s královským rodem. Léonor byla záhy provdána za Juana Velasca, ten ale zemřel ve věku dvaceti let a velmi mladá vdova se v Seville setkává se španělským králem, který zcela propadl její kráse a šarmu. Učinil ji svou milenkou a po narození dědice, budoucího Pedra Kastilského v roce 1334, opustil svoji manželku Marii Portugalskou a veřejně žil se svou milenkou. Tu zahrnul statky a tituly, a to k velké nelibosti papeže, jednal s ní jako se zákonitou manželkou na paralelním královském dvoře a její postavení neoslabily ani četné papežské intervence a výhrůžky exkomunikací. Marie Portugalská ale nikdy nezapomněla na potupu, které se jí od sokyně dostalo, a po náhlé smrti Alfonse v roce 1350 nechala čtyřicetiletou Léonor uvěznit a roku 1351 popravit na maurském hradu v Talavera de la Reina. Léonor se ale dočkala odplaty v následující generaci. Její syn (celkem svému milenci Alfonsovi porodila ne méně než deset dětí) Enrique zvítězil v boji se synem Marie Portugalské Pedrem (tedy svým polovičním bratrem) a stal se po dlouhých bojích kastilským králem.

Libretisté využili historicky doložené vášně Alfonse k milence, která je výchozí motivací vztahového trojúhelníku. Milostný poměr Léonor s mladým novicem je ale zcela původním příspěvkem libretistů. Protože vedení pařížské Opery nepovažovalo libreto panů Vaëze a Royera za dostatečně efektní, byl přizván ještě další libretista, a to tehdejší král operních libret Eugène Scribe. Ten ve spolupráci s oběma autory vybrousil konečný tvar opery směrem ke čtyřaktovému tvaru (v pěti obrazech) velké opery s baletem ve druhém aktu, odehrávajícímu se na působivých historických místech a prostorách (slavné poutní místo a klášter v Santiago de Compostela v prvním a čtvrtém aktu a královský palác a zahrady v Alcazaru).

Premiéra 2. prosince 1840 se stala (ne zcela bezvýhradným) úspěchem nejen pro novou Donizettiho kompozici, ale i pro zpěváky v hlavních rolích, tehdejších hvězdy francouzského operního nebe. V hlavní roli vystoupila francouzská mezzosopranistka Rosine Stoltz, pěvkyně, proslulá temperamentem i nádherným zpěvem, stejně jako četnými skandály a v té době také milenka ředitele pařížské Opéry. Tehdy ještě netušící, že okusí peripetie této role na vlastním osudu. V letech 1850-1859 se totiž stala „oficiální“ milenkou brazilského císaře (a díky tomu také provedla několik delších turné po Brazílii). Nejlepší tenorista té doby Gilbert Duprez se zaskvěl jako Fernand a v roli krále vystoupil Paul Barroilhet, neméně slavný basista Nicolas-Prosper Levasseur ztvárnil roli Balthazara.

Úspěch byl ještě pojištěn vystoupením neméně populární tanečnice Lise Noblet jako sólistky ve více než třicetiminutovém baletu. Opera ale postupně nabyla věhlasu díky vystoupením dalších světově proslulých sólistů, k čemuž přispěl i senzační debut tanečnice Carloty Grisi v sólovém tanci 12. února 1841. Opera se pak ve Francii, a především v Paříži, stala základním titulem pro slavné dramatické mezzosopranistky. Roku 1842 byla provedena poprvé v Itálii v Padově (pod titulem Leonora di Guzman) a vinou nekvalitního překladu a úprav (které zavinily také několik nelogičností v ději) se začala šířit souběžně v italské trivializované verzi. Ta zcela převládala v mimofrancouzském prostředí a hlavní role se stala na dlouhou dobu dvacátého století doménou známých italských mezzosopranistek, jako byly Giulietta Simionato, Fedora Barbieri a Fiorenza Cossoto, a teprve v poslední čtvrtině dvacátého století se začala vehementněji prosazovat původní francouzská verze, a to díky koncertním provedením i nahrávce Marcella Viottiho s Vesselinou Kasarovou a Ramónem Vargasem na základě koncertu v roce 1999.