Drážďany: Druhá šance pro salcburského Otella

Je zajímavé, že se tato praxe nestala pravidlem hned roku 2013, kdy byla prvním společným produktem Osterfestspiele a Semperoper inscenace Wagnerova Parsifala. Záznam z inauguračního uvedení díla na festivalu je sice dodnes možné zhlédnout na DVD společnosti Deutsche Grammophon, nicméně produkce režiséra Michaela Schulze se na jevišti drážďanského operního domu nikdy neobjevila. Snad proto, aby převzetí Karajanova festivalového žezla hudebním ředitelem Staatskapelle Christianem Thielemannem zůstalo jednou provždy jedinečné a neopakovatelné…

Od zmíněného roku 2014 už ovšem všechno jede jako na drátkách: Straussova Arabella se odstěhovala ze Salcburku do Drážďan ještě téhož roku na podzim, zatímco dvojice Sedlák kavalír – Komedianti z roku 2015 měla svou saskou premiéru loni v lednu. A podobný osud potkal koncem letošního února i inscenaci Verdiho Otella, která byla hlavním lákadlem „shakespearovského“ ročníku Salcburského velikonočního festivalu 2016.

Vzpomínám si, že po zhlédnutí festivalové Arabelly z dílny režisérky Florentine Klepper jsem delší dobu přemýšlel o tom, má-li smysl vidět stejnou inscenaci i v Drážďanech. Nakonec mě k návštěvě představení nalákala zajímavá změna v obsazení (Renée Fleming v titulní roli a Gabrielu Beňačkovou v úloze její matky vystřídaly v Semperoper dámy Anja Harteros a Gabriele Schnaut) a přiznám se, že jsem pak tohoto rozhodnutí nelitoval ještě z jiného důvodu. Na obřím jevišti Velkého festivalového domu v Salcburku se zkrátka zmíněná produkce vyjímala zcela jinak než potom na standardní scéně v Sasku. Čímž chci říci, že přesun Arabelly do „intimnějšího“ prostředí její režijní podobě zřetelně prospěl a pomohl čitelně zvýraznit řadu detailů a nuancí, které vzaly předtím za své.

Úplně samostatnou kapitolou v dějinách cestování inscenací na trase Salcburk – Drážďany poté znamenala zkušenost s dvojicí veristických jednoaktovek ve spektakulární režii Philippa Stölzla. Monumentální produkce, která se setkala s triumfálním úspěchem o Velikonocích v Grosses Festspielhausu, se pak ve znatelně redukované, ale přesto stále impozantní verzi objevila i v Semperoper jako doklad zatím asi největšího úspěchu nedávno nastoupené spolupráce. Což se muselo hned v následujícím ročníku festivalu projevit v mnohonásobně zvýšených očekáváních festivalových návštěvníků i fanoušků drážďanské scény, protože ti všichni se už pochopitelně těšili na další výjimečný hudebně divadelní zážitek.

Jak to tehdy dopadlo, jsem se pokusil popsat v recenzi, kterou naleznete zde. Stručně řečeno: Verdiho Otello v minimalistickém pojetí týmu režiséra Vincenta Boussarda se v roce 2016 pod šťastnou hvězdou opravdu nenarodil… Kromě už zmíněného nemilosrdného srovnávání s předchozí Stölzlovou nezapomenutelnou kreací (jíž dodala na lesku i přítomnost tenoristy Jonase Kaufmanna ve dvojroli Turrida v Sedláku kavalírovi a Cania v Komediantech) házela žárlivému Maurovi pod nohy klacky i nešťastná onemocnění jeho avizovaných hlavních protagonistů. Nejprve znemožnila vážná choroba ztvárnit titulní roli Johanu Bothovi, aby zdravotní komplikace krátce před premiérou odvolaly z úlohy Jaga i Dmitrije Hvorostovského. Na gigantickém jevišti velkého festivalového domu tak na téměř prázdné scéně defilovali v poněkud monotónně působícím osvětlení a pod banálními videoprojekcemi pěvci, jimž se dalo jen s obtížemi uvěřit hlubší zaujetí pro věc. Ani José Cura (Otello), ani Carlos Alvarez (Jago) tehdy v Salcburku nepředvedli více než standardní kreace, a skvělé výkony Dorothey Röschmann coby Desdemony, Benjamina Bernheima jako Cassia a Staatskapelle pod Thielemannovým vedením samy o sobě problematickou produkci nezachránily. Mimochodem, předchozí tvrzení možná trochu potvrzuje i skutečnost, že zatímco Parsifal, Arabella i Cavalleria rusticana / Pagliacci vyšly na videonosičích během několika měsíců po festivalovém uvedení, Otello se těch svých stále ještě nedočkal…

A jak se vedlo Boussardovu Otellovi při aktuálním nasazení v Semperově opeře? Potvrdilo se, že přenos inscenace ze značně snobského festivalového rámce a z naddimenzovaného jeviště do vlídnějšího útočiště v Drážďanech najde ve staré koncepci nové kvality? Hned zpočátku je třeba připomenout, že v novém uvedení se měli podle původních plánů konečně objevit ti, kterým byla inscenace takříkajíc ušita na tělo, tedy Botha i Hvorostovsky. Předčasná smrt prvního a přetrvávající zdravotní potíže druhého si však opět vyžádaly změny v obsazení, takže dosáhnout od počátku zamýšleného výsledku se inscenátorům nepodařilo ani na druhý pokus.

Podle mého názoru se toho „na druhý pokus“ bohužel nepodařilo více. Pokud správně chápu režisérovo pojetí, pak měla ze strohého a vlastně jen naznačeného a časem a místem nevyhraněného prostředí (scéna Vincent Lemaire a Rena Donsbach) vystoupit na povrch ve vší nahotě drásavá historie lásky, nenávisti a intriky, vedoucí až k nezastavitelnému tragickému vyústění. Temnou a bezvýchodnou atmosféru, z níž pro všechny zainteresované není úniku, mělo dotvořit sofistikované osvětlení (Guido Levi), stylizované videoprojekce (Isabel Robson), poukazující především na osudový motiv ztraceného Desdemonina šátku, nebo s mírou dávkovaná přítomnost jakéhosi Anděla zkázy (tanečnice Sofia Pinzou v choreografii Helgy Letonji), který se objevuje v nejvypjatějších okamžicích dění a jehož úloha „nositele ohně“ se ve finále projeví v jeho symbolickém sebezničení.

To vše sice tvoří vizuálně poměrně vkusný a výtvarně sofistikovaný celek, ale čitelného a funkčního výkladu Verdiho Otella se v něm bohužel nedočkáme. Jistě, na jevišti Semperoper je možné se na dění na scéně soustředit mnohem lépe, než jak tomu bylo v Grosses Festspielhausu, ale nic to nemění na skutečnosti, že se hra světel, stínů a projekcí poměrně brzy okouká a že vytváří jednomu z nejdramatičtějších (nejen) operních příběhů všech dob poměrně fádní a nevzrušivou kulisu. V mých očích oživovaly dění na scéně především barvy nadčasově koncipovaných kostýmů z dílny módního návrháře Christiana Lacroixe, což mi ovšem – při vší úctě – připadá v konečném vyznění inscenace jako poměrně chabý výsledek.

Přesto se ale domnívám, že oproti salcburskému uvedení s sebou to drážďanské jeden významný bod k dobru přináší. Týká se pěveckého obsazení, které považuji za v mnohém pozoruhodnější, než jaké bylo ono prvotně festivalové… O americkém tenorovi Stephenu Gouldovi jsem nedávno referoval ve spojitosti s jeho úctyhodným pojetím Siegfrieda ve stejnojmenné části Wagnerova Prstenu rovněž v Drážďanech (recenzi naleznete zde). Tím víc jsem byl samozřejmě zvědav na jeho portrét hrdiny z pozdního mistrovského díla Giuseppe Verdiho. I když v prvním a ve druhém dějství spoléhal především na poněkud silový vokální projev, který byl mnohdy na škodu celkové kultivovanosti, nešlo přeslechnout několik skutečně krásných a ušlechtilých okamžiků, zejména v závěrečném duetu s Desdemonou ze závěru prvního dějství. Během třetího dějství se ovšem Gould rozezpíval k výkonu skutečně světových parametrů; zejména gradaci monologu Dio! mi potevi scagliar vystavěl skutečně mistrovsky a hlasově kraloval i mohutnému ansámblovému finále třetího dějství.

Skutečným vrcholem opery, Gouldova uchopení role a v dobrém slova smyslu i Boussardovy režijní koncepce se stal závěrečný Otellův zpěv Niun mi tema. Anděl si odvedl zavražděnou Desdemonu kamsi do temnoty, všichni vojevůdcovi blízcí ho znechuceně opustili a on zůstal zcela sám; sebevraždu mečem se pak snaží spáchat tak hrdinně a ušlechtile, aby získal důstojnost alespoň v okamžiku smrti, když už ji zaslepeně zahodil na vrcholu slávy i osobního štěstí.

Znamenitým protějškem Gouldova hřmotného, ale manipulovatelného Otella se stal Jago polského barytonisty Andrzeje Dobbera. Na první pohled nenápadný, ale tím nebezpečnější intrikán dokázal podle mého názoru v Dobberově podání rozhýbat scénickou akci často i proti vůli inscenátorů a měl by mu za to patřit dík. I hlasově role Verdiho padoucha tomuto zkušenému pěvci mezinárodního renomé znamenitě sedla; jeho baryton byl ve všech polohách znělý a atraktivně „padoušsky“ ohebný.

Roli Desdemony si v Drážďanech zopakovala německá sopranistka Dorothea Röschmann (mimochodem ve svém prvním vystoupení po triumfu na letošních cenách Grammy, kdy zvítězila v kategorii Klasický vokální recitál se svým albem Bergových a Schumannových písní pro společnost Decca) a opět si zasloužila nejvyšší uznání; její atraktivní soprán s krásně kulatými tóny je opravdu radost poslouchat a na jevišti působí Röschmann sama o sobě jako výrazná osobnost, když už v uvedené režijní podobě Otella prakticky nemá co hrát…

Škoda, že rozsáhlejším partem nedisponuje ve Verdiho Otellovi Cassio – mladý italský lyrický tenor Antonio Poli byl této roli opravdu vynikající a hlavní trojici se stal více než důstojným partnerem. Své renomé spolehlivých opor souboru Semperovy opery potvrdili i Christa Meyer v roli Emilie (báječně se vokálně prosadila například v nelehkém „šátkovém“ kvartetu ve druhém dějství) a Georg Zeppenfeld jako Lodovico. Celkově vyrovnaný dojem z premiérového drážďanského obsazení byl i zásluhou Robina Yujoonga Kima (Rodrigo), Martina-Jana Nijhofa (Montano), Alexandra Stavrakakise (Hlasatel) a v neposlední řadě i skvělého sboru Saské státní opery pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Andersena.

Výkon Staatskapelle Dresden za řízení jejího uměleckého šéfa Christiana Thielemanna mě nadchl už v Salcburku a nic z těchto pocitů nevyprchalo ani při aktuální „repríze“: tak kompaktní a dynamicky promyšlenou podobu Verdiho partitury má myslím posluchač možnost slyšet jen zřídka. Thielemann má také zjevně jakýsi šestý smysl, díky němuž neomylně ví, jak zvýraznit a postavit do popředí této jinak poměrně nervní a dramatické opery její lyrické momenty. Milostný duet z prvního dějství, příchod Desdemony z druhého, láskyplné záblesky ze scény Otella a jeho ženy ze třetího aktu nebo celá Desdemonina Píseň o jívě a následné Ave Maria, to vše byly okamžiky křehké a nesmírně oduševnělé hudební krásy.

Tolik tedy k letošnímu drážďanskému Otellovi, který do „Florencie nad Labem“ připutoval jako další akvizice spolupráce s Velikonočním festivalem v Salcburku. A na co se v rámci téhož uměleckého spojenectví můžeme těšit příště? Těžko říci, protože letošní ročník festivalu bude ve všech ohledech jiný než ty předchozí. Osterfestspiele bude totiž rovných padesát let a své kulatiny si hodlá užít v podobě Wagnerovy Valkýry v téže scénické podobě, v jaké ji tu přesně před půlstoletím uvedl Herbert von Karajan. V nastudování Christiana Thielemanna by se měly objevit hvězdy, jakými jsou Anja Kampe (Brünnhilda), Peter Seiffert (Siegmund), Anja Harteros (Sieglinde) nebo Vitalij Kowaljow (Wotan), v kostýmu valkýry Siegruny bychom se tu měli shledat i s českou mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou. Inscenace ovšem vzniká v koprodukci s Pekingským hudebním festivalem a v Semperoper, která na příští sezonu chystá uvedení svého vlastního Ringu v režii Willyho Deckera, se s jejím nasazením nepočítá. Program padesátého prvního Salcburského Velikonočního festivalu bude každopádně oznámen na tiskové konferenci následující den po premiéře Valkýry dne 8. dubna, takže nezbývá, než si na otázku „na co se těšit příště“ ještě několik týdnů počkat…

Hodnocení autora recenze: 70%

Giuseppe Verdi:
Otello
Hudební nastudování, dirigent: Christian Thielemann
Režie: Vincent Boussard
Scéna: Vincent Lemaire
Kostýmy: Christian Lacroix
Světla: Guido Levi
Videoprojekce: Isabel Robson
Choreografie: Helge Letonja
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Stefan Ulrich
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
(koprodukce Osterfestspiele Salcburk/Semperoper Drážďany)
Premiéra 23. února 2017 Semperoper Drážďany

Otello – Stephen Gould
Jago – Andrzej Dobber
Desdemona – Dorothea Röschmann
Cassio – Antonio Poli
Rodrigo – Robin Yujoong Kim
Lodovico – Georg Zeppenfeld
Montano – Martin-Jan Nijhof
Emilia – Christa Mayer
Araldo – Alexandros Stavrakakis
Engel – Sofia Pintzou

www.semperoper.de