Dvě královny – dvě ženy aneb Maria Stuarda v Theater an der Wien

K historii díla
Maria Stuarda je adaptací Schillerova dramatu, které se dodnes objevuje na světových jevištích. Dramata Friedricha Schillera byla v devatenáctém století (ostatně nechybí ani zhudebnění ve dvacátém století) inspiračním základem celé řady uměleckých děl a většina jeho dramat byla také zhudebněna vícekrát jako opera. Látka byla zhudebněna v Donizettiho (před i po jeho Marii Stuardě) éře několikráte, ne vždy ale byla podkladem libreta Schillerova činohra. Schillerova historická tragédie Maria Stuart z roku 1800 přináší na scénu konfrontační spor dvou vladařek své doby. Ač se Schiller na mnoha místech dopustil umělecké licence (také vzhledem k dobové nedostupnosti řady pramenů), v řadě momentů se zřejmě přiblížil ke skutečným charakterům postav.

K často uváděným historickým nesrovnalostem v dramatu je třeba uvést i protiargumenty. Ač se obě ženy nikdy nesetkaly, byly v dlouhodobém písemném styku a nejméně jednou zazněly konkrétní návrhy na setkání. Leicester (Robert Dudley, Earl of Leicester) nebyl Mariiným milencem, ale nejméně jednou stál v okruhu osnovatelů na její osvobození. Alžběta I. Anglická cítila celou dobu existenci Marie Stuartovny jako možné ohrožení legitimity svého nástupnictví. Stále ne zcela klidné politické i náboženské poměry v Anglii vedly Alžbětu k trvalé ostražitosti, která zřejmě vedla i k občasným paranoickým projevům. Naprosto rozdílný osobní život a charakter obou žen je navíc vítaným polem pro umění protikladů. Marie Stuartovna navíc byla velmi vděčnou hrdinkou pro autory romantismu. Její turbulentní a jí často nekontrolované životní osudy a rozhodnutí byly pro svůj vyhrocený individualismus i neustálé kolísání mezi pocity vladařky a ženy s bohatým erotickým životem ideálem romantické hrdinky.

Dramatické možnosti Schillerovy historické tragédie oslovily Donizettiho při provedení činohry v italském překladu Andrei Maffeie (z roku 1830) v Miláně. Původním libretistou opery měl být Donizettiho odsvědčený spolupracovník Felice Romani, který pro skladatele zbásnil již několik textů (stejně jako pro Belliniho nebo mladého Verdiho). Když ho ale Donizetti požádal o libreto k nové opeře podle Schillerova dramatu, nevybral si právě nejvhodnější čas. Romani poněkud znaven hektickou prací nad operními librety chtěl rozvíjet svou druhou a klidnější kariéru, ač je to z dnešního pohledu nepříliš pochopitelné, šlo totiž o žurnalistiku. Skladatel, na kterého tlačil dohodnutý termín s neapolským divadlem Teatro San Carlo, musel přizvat za spolupracovníka naprosto v oboru nezkušeného, tehdy ještě ani ne devatenáctiletého právníka Giuseppe Bardariho.

Operu od počátku provázela nepřízeň osudu. Památná pro divadelní dějiny i média té doby byla rvačka dvou vybraných představitelek královen – Giuseppiny Ronzi de Begnis (Marie) a Anny del Sere (Alžběta), které se zcela nekrálovsky, nejdříve slovně a pak i fyzicky konfrontovaly při zkoušce – a samozřejmě v nejvypjatějším místě opery, v duetu královen v závěru druhého dějství opery. Dějiny se opakují a obě dámy tak nepříliš čestně převzaly tradici po Faustině Hasse-Bordoni a Francesce Cuzzoni, které se porvaly při představení Händelovy opery. Hektické přípravy Donizettiho neuspokojovaly a nebyl spokojen ani s obsazením některých vedlejších rolí. Závěrečné zkoušky ukončil náhlý cenzurní zákaz na pokyny nepolského královského dvora. Zvláště choulostivá a nebezpečná se zdála závěrečná scéna Mariina loučení a odchodu na popraviště. Z našeho pohledu absurdní situace, když se Schillerova tragédie hrála na činoherních jevištích, ale síla operního představení a působení ideí podložených hudbou byly považovány za mnohem zhoubnější. Skladatel po dohodě s vedením divadla zvolil nepříliš pohodlnou, ale obvyklou praxi, jak čelit cenzurním zásahům.

Celá opera byla podložena novým dějem a z větší části i zcela novým textem. Gaetano Donizetti společně s libretistou průměrných kvalit Pietrem Salatinem přenesli příběh do bezproblémového renesančního prostředí středověké Itálie, kde spolu soupeří dva urozené rody. Pod názvem Buondelmonte se tak tato „předělávka“ zařadila mezi několik oper s tímto námětem. Premiéra 18. října 1834 v Teatro San Carlo nebyla v žádném případě triumfem a dílo zapadlo.

Přesto se skladatel i primadona Giuseppina Ronzi de Begnis nevzdávali možnosti uvést Mariu Stuardu v původní verzi. Dílo pak zaznělo o více než rok později 30. prosince 1835 v Teatro alla Scala v Miláně. Hvězdou premiéry neměl být nikdo menší než Maria Malibran v titulní roli. Ta se potýkala s onemocněním, stejně jako již několikátá představitelka Alžběty, a z těchto důvodů musel být premiérový večer o dva dny odložen. Ani o premiéře Malibran nestrhla, podle dobových zpráv nebyla ještě zcela zdráva. Vystoupit ale musela, protože by jinak nezískala vysoký honorář (podle smlouvy tři tisíce franků). Ani Donizetti nebyl v nejlepší kondici, protože ho zasáhla zpráva o náhlé smrti otce před několika dny v rodném Bergamu. Cenzura dílo propustila, ale některé sentence musely být zjemněny, aby se nedotýkaly královských majestátů.