Émile Zola a opera (2): Adaptace Zolových románů (nejen) v 20. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Věčného smolař Manfred Gurlitt a Nana
Další sexuálně nabitou látkou ze Zolova psacího stolu byla Nana (1880). O románu jako námětu uvažoval nejen Giacomo Puccini, ale především další verista Pietro Mascagni. Před kompozicí opery Iris se pokoušel získat práva na zhudebnění. Stejně jako Puccini skončil ale u pouhých plánů, problémem byla zápletka možné opery. Oba skladatelé došly k témuž závěru – přes skvěle působivou hlavní postavu (která ale nevzbuzuje mnoho sympatií) a atraktivní prostředí kabaretů a pařížského polosvěta román nenabízí příliš nosnou zápletku ani výraznější protihráče Nany. Nana se tak dočkala operního zhudebnění až o půl století později. Renomovaný německý skladatel Manfred Gurlitt (1890–1972) si román vybral jako předlohu pro svou čtvrtou operu.

Gurlittovo jméno není dnes příliš známé, v dějinách hudby má určitou pověst smolaře. Jako první komponoval Büchnerovo drama Wozzeck, a přestože jde o velmi kvalitní hudební opus (dnes také dostupný na nahrávce), tuto operu zcela zastínila hudební verze Albana Berga. Třetí opera na námět jiného německého klasického literárního díla Lenzova dramatu Die Soldaten (Vojáci) pak zcela zmizela po uvedení zhudebnění B. A. Zimmermanna v šedesátých letech. Ani s Nanou, komponovanou v letech 1931 až 1932, skladatel mnoho štěstí neudělal. Plánované uvedení v Dortmundu roku 1933 byla před premiérou zrušeno, po státním převratu v Německu se skladatel stal postupně nežádoucím umělcem a v roce 1939 se před postihem, který mu jako rasovému míšenci hrozil, „ukryl“ v nečekaném útočišti – v Japonsku, kde se výrazně zapojil do koncertního a později i operního dění.

Manfred Gurlitt (zdroj commons.wikimedia.org/Ogiyoshisan)

Jeho opera Nana tak konečně zažila premiéru v dubnu 1958, tři roky po návratu z exilu. Nevzbudila ale příliš velkou pozornost, stejně jako francouzské nastudování v Bordeauex v roce 1967. Velkému zájmu se ale těšila inscenace souboru erfurtské opery roku 2010, ta je také dostupná v nahrávce labelu Crystal Classics. Inscenace i nahrávka dokázaly, že jde o vynikající hudebně-dramatické dílo s velkým jevištním potenciálem, a také s velmi kvalitním textem. To ostatně není nic překvapujícího, protože autorem textu je proslulý literát spojený s pražským německým literárním okruhem – Max Brod. Ten děj románu upravil do sedmi scén, uspořádaných do čtyř dějství, ve kterých sleduje ve střídavých scénách Nanin rychlý vzestup, triumf i konečný pád a smrt titulní hrdinky. Podle slov libretisty inspirací mu byl příběh Violetty z Verdiho opery La Traviata.

Zabiják německého manželského dua
Plodný operní skladatel Giselher Klebe (1925–2009), představitel německého proudu literární opery (Literaturoper), tedy děl na význačné a osvědčené literární náměty, u kterých spíše dominuje vybraná látka než zhudebnění, které předlohu pouze dokresluje, uvedl v Düsseldorfu roku 1995 dvouaktovou operu Gervaise Macquart. Libretistka, Klebeho manželka Lore, pro operu vybrala základní linii ze Zolova románu Zabiják z cyklu Rougon–Macquartů. Titulní hrdinka Gervaise (matka Nany) se po těžkém úrazu manžela, o kterého se obětavě stará, propadá stále hlouběji a zhoubou rodiny se stává alkohol, ke kterému se muž uchýlil.

Klebeho opera sklidila vzhledem k zásluhám a renomé skladatele již jen zdvořilostní úspěch. Zařadila se do imponující přehlídky jeho operních adaptací velkých literárních předloh (dvakrát F. Schiller, H. Balzac, W. Shakespeare, H. Kleist, dvakrát Ö v. Horváth, F. Werfel, J. W. Goethe, J. M. Synge, M. Zoščenko, C. Zuckmayer, N. Gogol). Klebeho opera po několika uvedeních na německých scénách vymizela z repertoáru, stejně jako většina jeho oper. Důvodem je určitá dobovost a omezenost hudebního jazyka, který je sice univerzální, ale zároveň nabízí spíše intelektuální než citový prožitek. Za poznámku ale stojí premiérové obsazení legendární wagnerovské pěvkyně Marthy Mödl v jedné její z posledních rolí jako omývačky mrtvých Bazougy.

Michael Finnissy (zdroj britishmusiccollection.org.uk)

Thérèse Raquin na šest způsobů
Konec 20. století přinesl několik operních zhudebnění dalšího Zolova textu. Román Thérèse Raquin (1867 časopisecky, 1868 knižně) je komorní drásavý příběh nedobrovolného manželství, kdy milenci odstraní nejprve manžela, a pak jejich nové soužití sleduje po mrtvici ochrnutá tchýně, tělesně natolik paralyzovaná, že není schopná vyjevit poznanou hrůznou pravdu. Hlavní antihrdinka i její druh končí svůj příběh sebevraždou, zhnuseni sami sebou i svými vztahy. Hluboce psychologický Zolův příběh z větší části rezignuje na kritiku prostředí, a soustředí se především na psychopatologické vztahy v rámci maloměšťácké rodiny, která svoje členy svazuje ekonomickými pouty. Předloha byla již dramatizována záhy po vydání pro činoherní představení, mnohokrát pak uvedena v dalších dramatizacích nejen na jevišti a v rozhlase, ale také ve pro film a na televizní obrazovce. Jednoaktová operní adaptace (komponovaná 1992 a přepracovaná roku 2005) určená pro komorní operní scény anglického skladatele Michaela Finnissyho (narozen 1946) vyžaduje pouze čtyři pěvce a doprovodný klavír na scéně. Vokální obsazení je poněkud kuriózní, původní verze žádá dva kontratenory a dva barytony. Libreto si skladatel napsal sám. Přesto opera zažila úspěšné uvedení roku 1993 a opakované turné po anglických scénách mimo Londýn.

Z archivu neprovedených českých hudebně-dramatických děl bychom měli v souvislosti s tímto námětem jmenovat neprovedenou operu Tereza Raquinová skladatele Jiřího Františka Nováka (1913–1993), komponovanou v letech 1982–83.

Další zhudebnění románu následovalo roku 2001 na scéně dallaské opery. Úspěšný americký skladatel Tobias Picker uvedl operu Thérèse Raquin na libreto Gena Scheerav Dallasu. Dílo nastudované v koprodukci se San Diegem a Montrealem bylo v premiérovém obsazení nahráno labelem Chandos. Dílo představuje tradiční psychologickou operu, věrně zpracovávající románovou zápletku včetně vedlejších postav. Operu uvedla i Royal Opera Covent Garden a ve verzi s redukovaným orchestrem, který skladatel pořídil v letech 2005 a 2006, se zařadilo na repertoár i menších amerických operních scén, včetně univerzitních.

P. Maintz: Thérèse – Marisol Montalvo – Osterfestspiele Salzburg 2019 (foto Matthias Creutziger)

Salcburský velikonoční festival 2019 přinesl novou operní verzi románu. Německý skladatel Philipp Maintz (narozen 1977) pojal látku jako operní thriller. Komorní opera Thérèse na libreto Otta Katzameiea je rozdělena do 42 krátkých scén a uplatňuje rychlým střídáním scén až filmovou estetiku. Titulní roli při světové premiéře vytvořila známá interpretka moderní hudby, sopranistka Marisol Montalvo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments