Émile Zola a opera (1): Zola jako libretista

  1. 1
  2. 2
Na letošní rok připadá 180. výročí narození francouzského spisovatele Émila Zoly (1840-1902). Jeho jméno je tradičně spojováno s naturalistickým romanopisectvím, už méně je ovšem známo, že také vytvořil libreta pro úspěšné opery svého přítele, skladatele Alfreda Bruneaua. Tato díla (včetně dvou nekomponovaných libret) a další Bruneauovy opery vzniklé na Zolovy náměty jsou pak jedněmi z prvních děl, ve kterých světová opera začala přecházet od veršovaných libret k próze. Zolovy další literární práce pak posloužily až do dnešních dnů řadě skladatelů (také několika českých) jako výrazné náměty hudebně-dramatických opusů.

Émile Zola (zdroj commons.wikimedia.org)

V dějinách hudby existuje jen několik přímých spoluprací velikánů světové literatury na operních libretech. Operní libretistika byla doménou básníků-specialistů a od počátků 18. století také divadelních rutinérů, spolehlivých poetů, často schopných přepracovat jakoukoliv látku v operní text, vyhovující dobovému vkusu. Teprve s nástupem operních libret v próze okolo roku 1900 se do tvorby libret soustavněji zapojují přední literární osobnosti. Je to velká škoda, že jsme se nedočkali libret od Shakespeara, Stendhala, Balzaca, Dostojevského, Tolstého, Kafky, Karla Čapka nebo Hemingwaye, ačkoliv mnohá díla těchto autorů byla později námětovým základem oper.

Ale přesto najdeme v dějinách několik příkladů, kdy se světově významný spisovatel nebo básník zapojil do operního života jako autor libreta. Molière napsal libreta pro hudební představení Jeana-Baptista Lullyho, Carlo Goldoni vytvořil řadu úspěšných libret z nichž mnohé byly zhudebněny vícekrát, Hugo von Hofmannsthal a Stefan Zweig spolupracovali s Richardem Straussem, Bertolt Brecht se spojil se skladatelem Kurtem Weillem. Dva velcí francouzští básníci Paul Claudel a Jean Cocteau tvořili operní a baletní libreta pro členy pařížské skladatelské Šestky i jiné skladatele. Libreta psali i Johann Wolfgang Goethe, Ivan Sergejevič Turgeněv, Colette, Getrude Stein a další. V českém prostředí bychom snad mohli uvést kvalitní libreta Jaroslava Kvapila a bohužel jen kratší práce Vítězslava Nezvala a Viléma Závady, které naznačují, jaké poetiky může dosáhnout kvalitní autor na specifickém poli operního libreta. Libretistkou se příležitostně zabýval i básník Jaroslav Vrchlický, ale z dnešního pohledu jde o práce značně prostřední a rutinní. Na druhé straně existují nekomponovaná libreta Jakuba Arbese, Jana Nerudy nebo Michaila Bulgakova.

Spisovatel a skladatel – Émile Zola a Alfred Bruneau
Vlastně nic nepředurčovalo Émila Zolu do pozice potencionálního libretisty (byť sám několik dramat napsal a jeho prózy byla také pro divadlo dramatizovány), kromě jeho soukromého obdivu k opeře a především přátelství se skladatelem Alfredem Bruneauem (1857–1934). Tito dva umělci, kteří patřili k různým generacím, se seznámili v březnu roku 1888 zásluhou společného přítele, belgického architekta Frantze Jourdaina. Bruneau, absolvent pařížské konzervatoře a studií u Julese Masseneta, toužil vytvořit díla na základě Zolových próz. Zola podle dochované korespondence skladatele dlouhodobě povzbuzoval a inspiroval. První dvě opery vzniklé na základě Zolových próz ještě zpracoval textově zkušený Louis Gallet, další díla pak vznikla již na původní Zolova libreta. Otázka možné spoluautorské účasti Emila Zoly na prvních operách La Reve (Sen, 1891) a L´Attaque du moulin (Útok na mlýn, 1893) ale zůstává otevřená. Zcela jistě promlouval do celkové dramaturgie libreta a někteří badatelé nevylučují ani jeho přímé – ale neuvedené a neveřejné – autorství (spoluautorství) ve spolupráci s Galletem, pod jehož jménem byly libreta v próze zveřejněna.

Alfred Bruneau (zdroj alchetron.com)

Opera Sen vznikla již tři roky po publikování Zolova stejnojmenného románu z rozsáhlého cyklů próz souborně označovaných jmény hlavních rodů Les Rougon-Macquart. Dosáhla slušného úspěchu při inscenaci v pařížské Opéra-Comique, kde byla uváděna ještě v první polovině 20. století. Záhy po premiéře byla nastudována i v dalších evropských městech, včetně několika německých scén v překladu Ludwiga Hartmanna. Galletovo libreto, vybírající si z románové předlohy dramatické a emocionální vrcholy, ovšem výrazně pozměnilo charakter některých postav a zdůraznilo mystické aspekty předlohy, včetně uvedení církevních obřadů na scénu ve 2. a 4. dějství. Příběh tajné lásky prosté vyšívačky a utajovaného syna biskupa se tak nestal dílem, které by uvedlo naturalismus na operní scénu, tím byla až Charpentierova opera Louise (1900) s vylíčením života bohémy a pařížských švadlenek.

Další Bruneaova opera Útok na mlýn, hudební drama ve 4 aktech, následovala již dva roky po premiéře Snu. Základem Galletova libreta je stejnojmenná Zolova novela, uveřejněná nejprve roku 1878 časopisecky, v roce 1880 pak ve slavné knize Les Soirées de Médan (Večery v Médanu), která shromáždila šest příběhů z nedávné francouzsko-pruské války. Soubor vydaný jen ve Francii ve statisícových nákladech obsahuje také slavnou Maupassantovu povídku Kulička. Samotný název sbírky je odvozen od místa, kde Zola vlastnil venkovský dům a jeho přátelé literáti se scházeli. Útok na mlýn je naturalistický příběh lásky mladého páru a zrady na lotrinském mlýně během války v letech 1870 až 1871. Hlavní hrdina Dominique musí předstírat spolupráci s pruskými okupanty a po několika zvratech se mlýn vrací do francouzských rukou, ale starý majitel mlýna je v závěru opery zastřelen.

Opera se po premiéře v Opéra-Comique na podzim roku 1893 rychle rozšířila na další evropská jeviště. Dosáhla do počátku první světové války takřka čtyřiceti inscenací. Hudebně opera vykazuje jak vliv italského verismu, tak názvuky na dílo Julese Masseneta, které se ostatně v díle jeho žáka Bruneaua ozývají opakovaně. Wagnerovská technika vzpomínkových motivů pak prohlubuje psychologii postav, motivací i situací. Útok na mlýn se tak v celkovém pohledu stal Bruneauovou nejúspěšnější operou, příležitostně uváděnou na francouzských jevištích i po II. světové válce. Látka Zolovy novely byla velmi atraktivní pro skladatele, kteří v devadesátých letech rádi využívali konflikt osobních hodnot se zájmy vlasti, tak jak to třeba ukazuje Massenetova opera Navařanka.

Geroges Thill – Ukázka z opery Útok na mlýn

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3.8 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments