Eva Dřízgová-Jirušová a Veronika Holbová: Radost z nového člověka na scéně.

Legendární ostravská sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová je v Národním divadle moravskoslezském v angažmá od roku 1985 a jen těžko bychom hledali prvooborovou roli, kterou si za tu dobu nezazpívala. Obdivuji, s jakým klidem, osobním kouzlem, úsměvem i věcností přijímá fakt, že se za oním vrcholným bodem z Herriotova výroku už jen ohlíží. Či spíše ohlížela by se, kdyby na to měla čas… Protože úkoly vedoucí katedry sólového zpěvu zdaleka nekončí s odučenými hodinami a semináři. Navíc tuto drobnou vitální dámu vídáme často v ostravské opeře, kde koučuje své posluchačky a absolventky. Jednu z nich, jež má za sebou debut jako Rusalka, a která je už také její pedagogickou kolegyní, jsme k rozhovoru pod přísnýma Beethovenovýma očima přizvali.

Veronika Rovná-Holbová vstupuje v Ostravě do rolí, které v nedávné či vzdálenější minulosti zpívala její pedagožka. Kdybych byl sám účastníkem takového předávání štafety, vnímal bych ho minimálně dvojí optikou. Renomovaná sólistka etabluje svou žákyni do vlastních šlépějí. A protože se dlouhá léta znají, může dobře vědět, čím bude pro operní ansámbl obohacením a co angažmá přinese i jí samotné. Veronika pak vstupuje do míst, kde působila její kantorka jako někdo, koho si váží, respektuje ho a uznává. A pociťuje důvěru a respekt také z její strany.

Ale druhý úhel pohledu by znamenal obavu. Budu svou kvalitou opravdu důstojným držitelem této štafety? Budu s to na vysokou laťku dosáhnout a případně ji překonat? A jako někdejší prvořadý sólista, který – chtě nechtě – zažívá přirozený ústup z hlavních rolí, si pak umím představit i myšlenku, že můj žák bude v něčem lepší nežli já. A na mne se v jeho stínu zapomene. Evě Dřízgové-Jirušové je však tato druhá optika zcela cizí…

Eva: Vy jste naprosto přesně postihl vše, co by mohlo nastat. Jsou bohužel i pedagogové, kteří na své studenty žárlí, nebo si prostě hlídají, aby si nevypěstovali nevhodného konkurenta, který by jim posléze bral práci. Proto je možná lepší začít s výukou v pozdější době, kdy už tímto způsobem nemusíte přemýšlet. Jednou jsem byla docela šokována, když mi při rozhovoru nejmenovaná italská pedagožka najednou řekla: „Ale přece jim nebudeme říkat všecko…?“ Naopak, naším cílem musí být snaha dostat ze studenta úplné maximum!

Což znamená do něj také maximum vložit…
E: Ano. Já jsem opravdu hrdá a pyšná na svoje žáky! Přivést někoho až na jeviště a do hlavních rolí, neřkuli do angažmá na první obor, to se pedagogovi nepoštěstí každý den. Veronika má teď čerstvě po Rusalce, kterou krásně v našem divadle debutovala. Ano, konzultovali jsme, ale ona už to ani nepotřebuje, chodí za mnou spíše ze zvyku, pro jistotu. A já jsem vždycky tak ráda, že se mi podaří jí s něčím pomoci. Každopádně ona už je osobitý, samostatný umělec.

Vy jste navíc v Národním divadle moravskoslezském od roku 1985, plných třicet sezon jste zpívala první obor, a Rusalka byla jednou z vašich nejčastějších úloh. I to se málokomu stane a leckdo by třeba jen polovinu z toho pokládal za naplněnou uměleckou misi…
E: Máte pravdu, já si toho zazpívala opravdu hodně a téměř všecky vysněné role! Když jsem teď sedávala na zkouškách Rusalky, vnitřně jsem cítila takový pokoj a klid. Zkrátka jsem ráda, že dneska už Rusalku nemusím dělat; stálo by mne to daleko větší úsilí než dřív. Už by to také nebylo tak dobré, neboť to nejlepší už tu bylo. A měla bych pocit, že jsem „mimo mísu“. Divadlu chci však stále sloužit, jak nejlépe dokážu, a i nadále budu vděčná za každou roli adekvátní mému věku. Naproti tomu mám hlubokou radost z nového člověka, který dokáže roli, jakou je Rusalka, tak krásně podat. A tudíž i ze smysluplnosti naší společné práce. Nekončím. Pouze transformuji svou práci tak, aby i nadále měla smysl. Chápu, že u toho, kdo si nezačal budovat pedagogickou práci nebo jinou profesi kolem opery – v dramaturgii, v médiích a podobně –, se pocit slepé koleje může dostavit. Proto doporučuji svým žačkám, a vysokým hlasům obzvlášť, aby na to včas myslely.

Dobře, Rusalku už nezpíváte, ale prostřednictvím vaší žačky Veroniky na jevišti a v hlavních úlohách velký kus z vás stále žije! Přestože ona není žádná vaše kopie. Ale jako diváci ji vnímáme coby pokračovatelku toho, co vy jste začala…
E: Jistě, naše blízkost se zákonitě otiskne v přemýšlení, ve vedení frází, v hudebním i hereckém uvažování. Po těch letech si to už ani neuvědomujeme. Určitě jsem ale z Veroniky nechtěla udělat – a myslím, že ani neudělala – sebe.

Když se vrátím k metafoře s předáváním štafetového kolíku, je to pro vás, Veroniko, zavazující? Cítíte teď, při vstupu do angažmá, odpovědnost vůči paní profesorce, vůči společné práci, jež je za vámi?
Veronika: Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Mluvíme-li o předávání štafety. Je pravda, že se známe více než patnáct let a potkali jsme se poprvé v době, když Evička zpívala Rusalky, Mařenky a jiné role. Ona byla a je mým vzorem! Díky tomu vím, kam chci jít. Zároveň jsem šťastná, že si mne, jako děvčátko, vzala pod svá křídla a dohlíží na mne i dnes. A po té době to zkrátka není tak, že já pokračuji, kde ona skončila. Každá máme svou osobitou uměleckou cestu. A je pravda, že nás spojuje stejný hlasový obor. Jak už Evička řekla, přemýšlíme podobně, ovlivňujeme se, ale myslím, že jsme každá originál. Ale vy jste se ptal na závazek a odpovědnost… Je to velká odpovědnost, ale ještě větší radost.