Famózní Gluckův Orfeus na závěr sezony v Torontu

Musím se přiznat, že dlouho jsem se poněkud vyhýbal klasické hudbě z doby před Mozartem. Ani přesně nevím proč. Nakonec se ale moje návštěva Gluckova Orfea a Eurydiky – poslední inscenace této sezony v torontské Canadian Opera Company – ukázala jako skvělá volba. Tím spíš, že to bylo moje představení v novém operním domě For Seasons Centre.

Zatímco mnohé operní soubory severoamerického kontinentu už sezonu 2011 – 2011 dávno zakončily, Canadian Opera Company v Torontu běží naplno ještě celý květen a vedle Gluckova Orfea uvádí i Rossiniho Popelku a Straussovu Ariadnu na Naxu. Proč se do nového divadla, byť šest set kilometrů vzdáleného nevydat, když to člověka tak láká? Naplánoval jsem si let z Montrealu přímo do centra Toronta na blízké ostrovní letiště a začal se těšit. Jenže člověk míní a okolnosti mění. Silný déšť a mlha zasáhly minulou sobotu odpoledne nejen do mých cestovních plánů. A tak jsem ve zmatku na letišti narazil i na osmaosmdesátiletou neuvěřitelně vitální dámu jménem Elisabeth, když se se svým již slabším zrakem snažila na letištních monitorech zjistit, co se vlastně děje. Měla před sebou dlouhou cestu – přes Toronto, Frankfurt a Vídeň mířila do lázní ve slovenských Piešťanech. I přesto si v sobě nesla tolik energie a optimismu, že byla radost se s ní zabrat do hovoru. Při čekání na lepší počasí mně u sklenky červeného vyprávěla, že jako Němka z Heidelbergu se svými krajany stále udržuje čilé kontakty, a že její nejlepší kamarádkou byla nedávno zemřelá členka rozvětvené rodiny potomků Richarda Wagnera. Gluckova Orfea mně moc doporučovala. V tu chvíli ale ještě vůbec nebylo jisté, zda se mně podaří se do Toronta na operu včas dostat.

V Torontu jsme nakonec přistáli pouhou půldruhou hodinu před začátkem představení, daleko od centra, na hlavním městském letišti Pearson, kde se také čerti ženili a kde lilo jak z konve. Pozemní doprava byla v agónii, takže jsem namísto taxi zvolil hromadnou dopravu autobusem a metrem. Zpočátku to jelo dobře, takže jsem se už viděl v hledišti opery. Pak ale přišel zádrhel v podobě rekonstrukce stanice metra, kde jsem měl přestupovat. Stihnu to vůbec? Vždyť ještě ani nemám vstupenku. Nejspíš ale zapracovala pozitivní energie od Elisabeth a tak jsem nakonec necelou půlhodinu před začátkem představení přece jen vystoupil z metra přímo pod Four Seasons Centre a posléze dostal bez větších problémů i „rush ticket“, které jsou v prodeji až v den představení, za 22 dolarů – tedy asi 400 korun. Honem jsem se na první obhlídku tohoto nového divadla, otevřeného teprve před pěti lety.

Je to první budova svého druhu v Kanadě, postavená speciálně pro operu a balet. Na rozdíl od jiných známějších severoamerických operních megasálů, jako je třeba newyorská Met nebo chicagská Lyric, má menší auditorium, které svým vzhledem připomíná styl evropských operních domů. Moje místo bylo v sekci Ring 5, což je úplně nahoře. Nebyl jsem ale vůbec o nic ochuzen – viditelnost i akustika je i tam skvělá. Právě v souvislosti s výtečnou akustikou jedna zajímavost: V programu, který je k dispozici zdarma, dokonce divadlo upozorňuje diváky, aby během představení pokud možno nekašlali a také aby nerozbalovali bonbóny, protože by se to po hledišti rozléhalo a rušilo ostatní. Hlavní sál (R.Fraser Elliot Hall), ve kterém se hrálo, má dva tisíce míst, ale i přesto mně jeho atmosféra připadala skoro tak intimní, k jako třeba v pražském Stavovském divadle.

Christoph Willibald Gluck (1714 – 1787) měl poměrně dlouhý a zajímavý život. Jeho otec si přál, aby se stal lesníkem, třináctiletý chlapec měl ale jiné plány a tak utekl do Prahy, kde se živil zpěvem a hrou na různé hudební nástroje. Překvapivé přitom je, že neměl žádné hudební vzdělání. Svoji nejznámější operu Orfeo ed Euridice Gluck napsal roku 1762 (premiéru měla ve Vídni) s úmyslem výrazně reformovat tento žánr a vrátit operu divadlu. I proto je docela překvapivé, že i přes šedesátiletou existenci Canadian Opera Company se Gluckův Orfeus dočkal v Torontě své premiéry až letos v květnu. Režijní koncepce Kanaďana Roberta Carsena pracovala se skoro prázdnou šedivou scénou a vyhýbala se ostřejším kontrastům barev – tak asi vypadá podsvětí. Carsenova velmi úspěšná, efektní a velmi kompaktním dojmem působící inscenace měla premiéru v roce 2006 v Lyric Opera Chicago (i tam s Isabel Bayrakdarian jako Eurydikou) a za oněch uplynulých pět let objela řadu míst Severní Ameriky.

Chvíli mně trvalo, než jsem si zvykl na hlas countertenora. Jde o velmi specifický obor, kde skutečně dobrých takových zpěváků je málo – určitě k nim patří David Daniels, Daniel Taylor a také v Praze teď známý Bejun Mehta. Gluckův Orfeo je s trochou nadsázky řečeno skoro něco jako one-man show, ve které americký kontratenorista Lawrence Zazzo v Torontu prokázal, že do oné první třídy také patří. Orfeovo putování do podsvětí působilo dojmem cesty v reálném čase, kdy působivě a inteligentně zazpívaná árie „Che faro senza Euridice?“ byla zaslouženě odměněna obrovským aplausem.

Druhým opěrným bodem této Gluckovy opery není ani tak Eurydika, jako sbor. Canadian Opera Company Chorus o zhruba padesáti členech poskytl hlavnímu hrdinovi silnou pomyslnou oporu svým soustředěným zpěvem i přesně kalkulovanými pohyby. Měl jsem dojem, že společně s perfektním osvětlením a přesuny, pokaždé na to „správné“ místo, sleduji tu nejspíš nejlepší možnou vizualizaci libreta a hudby.

Torontskou sopranistku armensko libanonského původu Isabel Bayrakdarian jsem poprvé slyšel v Chicagu jako Zerlinu a pak tamtéž také jako Blanche v Dialozích karmelitek. Jako Eurydika teď dostala málo prostoru, její part jak známo obnáší jen třetí dějství. I tak však ukázala celou škálu emocí od nečekané radosti až po silné rozhořčení.

Třetí sólový part Gluckovy opery – Amor, jakýsi průvodce či „koordinátor“ děje – byl výtečně obsazen sopranistkou Ambur Braid. Měla sice jen dva výstupy, ten druhý byl i přesto efektně zvýrazněn převlekem kostýmu.

Gluckovy balety byly v tomto Carsenově režijním pojetí jaksi „pohlceny“ či lépe řečeno nahrazeny akcí sboru, což některým milovníkům podobných baletních vložek zjevně vadilo, jak jsem při odchodu z divadla zaslechl. I tak ale (nejen) v nich byla na prvním místě hudba. Britský dirigent Harry Bicket je specialistou na barokní muziku, jeho citlivé a zasvěcené vedení přispělo k celkovému obrovskému úspěchu celé inscenace. Její každá jednotlivá složka skvěle zapadala do celku, libreto a hudba působily dojmem dokonalého manželství, což se ve světě opery stejně jako i v obyčejném životě zas až tak často nevidí. Provedení celé opery o třech dějstvích bez přestávky, jen s minutovým spuštěním opony mezi jednotlivými dějstvími, trvalo zhruba devadesát minut. Když jsem po závěrečném potlesku vyrazil společně s ostatními diváky do ulic tentokrát kvůli počasí nevlídného Toronta směrem k hotelu, optimistický závěr opery ještě dlouho působil jako balzám na duši.

Christoph Willibald Gluck:
Orfeo ed Euridice
Dirigent: Harry Bicket
Režie: Robert Carsen
Scéna a kostýmy: Tobias Hoheisel
Světla: Robert Carsen and Peter Van Praet
Sbormistr: Sandra Horst
Canadian Opera Company
Premiéra 8. května 2011 Four Seasons Centre Toronto
(psáno z reprízy 14.5.2011)

Orfeo – Lawrence Zazzo
Euridice – Isabel Bayrakdarian
Amore – Ambur Braid

www.coc.ca