Finále Festivalu Opera: Thomasův Hamlet z Ostravy

Rozsáhlou operní tvorbu Ambroise Thomase, francouzského romantika, dnes reprezentuje v divadelním provozu hlavně jeho Mignon. Na posledním večeru divadelního Festivalu Opera 2017 (Stavovské divadlo, 4. listopadu) jsme díky ostravskému souboru mohli poznat i jeho Hamleta. S Mignon jej spojuje jeden detail – pro úspěch u německého publika skladatel změnil závěr na happyend, kdy Mignon neumírá, ale vdá se. I v Hamletovi se autor dopustil licence, kterou sice za happyend nelze označit, protože nešťastný Hamlet lká nad tělem utonulé Ophélie a probodne svého strýce, samozvaného krále. Ale tím krvavé rodinné účtování končí, Hamlet sám nezemře, ani jeho matka, nýbrž se stává novým spravedlivým panovníkem země.

Národní divadlo moravskoslezské se s touto tříhodinovou operou se spoustou sólistů a hudebně náročnými rolemi zakouslo do značně velikého krajíce. Začnu tím, co v inscenaci fungovalo dobře: byl to orchestr a sbory, hudební nastudování zkušeně a jistě vedl Tomáš Brauner, v současnosti šéfdirigent Plzeňské filharmonie a stálý host v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Orchestr podal adekvátní a solidní výkon, ladil, nikoho nestínil dynamikou, přitom dokázal vybudovat impozantní momenty – například ve scénách se sbory. Dařila se nástrojová sóla, například horny, která je v opeře hodně exponovaná, i další dechy.

Ovšem sólisté – to už byla jiná kapitola. Jak bylo řečeno, postav je zde docela hodně, a tady nastává problém, kde brát kvalitní obsazení. Například Hamlet, ten po celou dobu takřka nesejde ze scény, je tahounem celého dění. Rakouský barytonista Thomas Weinhappel jako Hamlet skvěle vypadal, ale jeho pěvecké možnosti byly omezené, rejstříky nevyrovnané, občas jeho silně vibrující hlas sklouzával až do falzetové tenkosti. Na druhé straně se snažil roli co nejvíce umocnit po herecké stránce, byl akční a režie mu nabídla spoustu pohybu, všude jej bylo plno.

Hlavní hvězdou večera se stala Jana Sibera jako Ophélie, přes mírnou nervozitu na začátku a pár intonačních nepřesností se postupně rozezpívala do velké jistoty a velké koloraturní árie na začátku druhého dějství a hlavně ve čtvrtém dějství ve scéně šílenství jí vyšly výborně. Árie Mais quelle est cette belle je prubířským kamenem pro koloraturní sopranistky, vyžaduje obrovský rozsah, extrémně vysoké tóny, velkou flexibilitu, v jednom místě musí pěvkyně předvést výjezd od nejhlubších po nejvyšší tóny takříkajíc v jednom zátahu. S tím vším se Jana Sibera se ctí popasovala. Bohužel její roli příliš nepomáhal kostým, nejdříve nadměrně nadýchaný a široký k její drobné postavě, a v druhé polovině příběhu, kde se již projevuje její šílenství, stylizace její postavy oscilovala někde mezi Viktorkou u splavu a muzikantskou Liduškou, otrhanou, špinavou, posetou kvítky… Jo, síla filmové klasiky v podvědomí se nedá podceňovat.

Z dalších pěvců bych ještě jmenovala Martina Gurbaľa (Claudius), který má zvučný bas, ale těžkopádnější techniku, intonace občas dostihla Martina Šrejmu v roli Laërta, možná zbytečně víc tlačil na pilu, než bylo nutné. Pěvecky solidní, ale výrazově spíše neutrální výkon podala chorvatská mezzosopranistka Janja Vuletic jako královna Gertrude. Celkově bych řekla, že tento pestrý mezinárodní tým působil nevyrovnaně a že ostravská scéna měla vsadit radši na titul, pro který má osvědčený tým.

Hodně v Ostravě investovali do výpravy, zde se nešetřilo, velké rekvizity jezdily nahoru dolů, dozadu i dokola,  královský katafalk, obří busty a sloupy, obří meč sjíždějící z nebe (podruhé už ten efekt nezabíral), mluvící socha jak vystřižená z Giovanniho (Přízrak krále), hořící pochodně, točící se postavy na točně, propadliště – prostě pouťový mumraj „pro každého máme něco“. Je to past realistického ztvárnění, které chce obsáhnout a polopaticky zpodobnit každý zajímavý moment, duchy, smrt, strach, myšlenky o vraždě, a neponechává žádný prostor pro imaginaci.

Kostýmy (Eva Kotková) byly mixem mezi středověkem (princ, král) a dvacátým stoletím (uniformy vojáků a mrtvého krále v placaté vojenské čepici). Moc to nefungovalo a jen posílilo dojem všeobecné přeplácanosti a zmatenosti. Režii (Radovan Lipus) jako by pod náporem všech těchto nápadů a vychytávek postupně úplně vypadly otěže z rukou, figurky se hýbaly v rytmu kulis, Ophélie se zanoří dolů, Duch vyjede nahoru… Ale možná to bylo opačně a ty scénické efekty jen zakrývaly režijní prázdnotu.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

 

Festival Opera 2017
Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Radovan Lipus
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eva Kotková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 3. března 2016 Divadlo Antonína Dvořáka
(psáno z reprízy 4. 11. 2017 Stavovské divadlo Praha)

Claudius – Martin Gurbal‘
Gertrude – Janja Vuletic
Hamlet – Thomas Weinhappel
Polonius – Roman Vlkovič
Ophélie – Jana Sibera
Laërte – Martin Šrejma
Marcellus – Václav Morys
Horatio – David Szendiuch
Přízrak – Bogdan Kurowski
První hrobník – Petr Urbánek
Druhý hrobník – Petr Němec

www.festival-opera.cz
www.ndm.cz