Gounodův Faust v Plzni půl roku od premiéry

Po březnové pantomimě přinesla červnová repríza již plnou pěveckou kondici 

Plzeňská opera má v současné době na repertoáru zajímavou inscenaci opery Charlese Gounoda Faust a Markétka, dle předlohy výseče prvního dílu Goethova Fausta. V režii Jiřího Heřmana a na scéně Pavla Svobody. Psal jsem recenzi o repríze dne 22. března tohoto roku. Ta byla ale postižena náhlými indispozicemi pěvců. Proto jsem ji nazval „z části opera, z části pantomima“. V závěru recenze jsem poznamenal, že rád tuto inscenaci navštívím opětovně, abych zastihl protagonisty večera v potřebné míře hlasové kondice. Neboť sebelepší inscenace opery, které chybí hlasy jako základní stavební kámen interpretace, se míjí účinkem. To se mi věru povedlo dne 11. června, kdy se kvarteto hlavních postav opery nacházelo zřetelně v dobré pěvecké pohodě. Do hry vstupoval v programu uvedený třetí Faust Valentina Prolata, ve své osobní premiéře. Pozornost upoutal výkon působivého Mefistofela slovenského basisty Ondreje Mráze. Podobně Markétka Kateřiny Kněžíkové a Valentin Svatopluka Sema se těšili právem zasloužené pozornosti publika. Za dirigentským pultem stanul tentokráte Tomáš Brauner, namísto březnového dirigenta představení Jiřího Štrunce. Nebudu se již cíleně zabývat inscenací jako takovou, opakoval bych se. Ostatně recenze z března je zde snadno dohledatelná a pohledy v ní obsažené se nikterak nemění ani po zhlédnutí tohoto, v obsazení ovšem jinak modifikovaného představení.V popředí červnové reprízy stál jevištně působivý, výrazný Mefisto basisty Ondreje Mráze. Tentokráte podtrhuji, že v dobré pěvecké kondici! Jevištně je pružný, velmi výrazově přesvědčivý. Mrázův temný bas (pěvec je jmenovcem významné legendy české operní historie Ladislava Mráze, mimochodem zrovna mimořádného Mefista!) má jednolitou barvu v celém rozsahu, imponující hloubky. Jeho tónové krytí je velmi důsledné, někdy ale jdoucí do principu temnění, nikoli do lesku, což ubírá na větší prostorové nosnosti. Ta je výborná při zpěvech na rampě (imponující, průrazné Rondo o zlatě!). Při pohybu pěvce do hloubky jeviště již není taková, jaká by mohla být. A to zrovna jeviště plzeňského divadla je akusticky velmi dobré. Nicméně akcentuji, že jeho Mefisto, globálně vzato, byl zřetelně nejpřesvědčivější komplexní výkon tohoto večera. Mladému pěvci „leží“ náročná role výrazově výtečně. Určitě mi zůstane fixováno jeho pojetí Mefista jako moderního elegána, rozsévajícího zlo, v mém „mozkovém“ videu. Interpretačně vybavoval kreaci René Papeho, ale to je jen reminiscence obdobně režií pojaté role.Do reprízy vstoupil jako třetí v plánovaném obsazení Valentin Prolat v roli Fausta, ve své osobní premiéře. Pěvec, jehož zásluhy o českou operu od devadesátých let jsou jistě nesporné. Rád referuji, že to byla překvapivě dobrá kreace. Překvapivě proto, že jeho výkon v Borodinovu Knížeti Igorovi takto přesvědčivý nebyl. Jako by se pěvec, dnes již ve vyšším středním věku, vrátil hlasovou kondicí do svých mladších let. Po trochu rozpačitém vstupu se rozezpíval k pěknému, nosnému projevu. Střední polohy zněly kultivovaně a vyrovnaně. Všechny vyšší tóny partu vyzpíval, některé obzvláště dobře, například rezolutní vzplanutí Fausta – v překladu – Ó nebeská to slast, jděme dál. Áčko tohoto místa zaznělo barevně a průrazně! Obdobně plně vyznělo výškové místo odchodu Fausta z Valpuržiny noci (Veď mne dál!). Vysoké cé ve slavné cavatině řeší pěvec opřeným falzetem, izolovanou funkci sice nezastře, ale celkem zdařile falzet propojil v sestupu sexty na plnou rezonanci středních poloh. Pěvec by ale měl být do podoby mladého Fausta lépe zpracován ve vizáži! U mladého Richarda Samka tolik nevadí, že inscenace neřeší otázku starého a mladého Fausta. Faust je v této režii od počátku mladý. Beru toto s jistým nadhledem, stejně tak jako tak jde o výseč z prvého dílu Goethova díla. Ten má s originální předlohou reálně jen málo společného. Tož nechť se režiséři vyžijí. Ale ponechá-li režie vše „v civilu“ tak vztah Fausta k Markétce vypadá jako vztah stárnoucího otce k mladičké dceři… Což ryze vizuálně asi není to pravé ořechové v moderně se tvářící inscenaci, zejména pro tak často vzývaného mladého diváka, odkojeného filmovou a televizní produkcí. Nepravděpodobnosti trochu pomoci je zde jistě možné. Jen asi trochu chtít.Velmi dobrou Markétkou byla sopranistka Kateřina Kněžíková. K atraktivnímu zjevu přidává v pěvecké bázi zejména krásně nosnou vyšší polohu velmi dobře technicky zvládnutého hlasu. Zdůrazním, že velmi příjemného, kulatého zabarvení. Jen trochu pozor na příliš mnoho pian v pohodlných nižších středních polohách. Na nahrávce by tato dynamická odlišení byla krásná a vítaná, za orchestrem občas zanikají. Ještě že se nezpívá v překladech, to by hodně slov zůstalo za orchestrem. Mezza voce je efektní ve vyšších polohách, v oněch nižších za clonou orchestru je na prostor neefektivní. A dirigent Tomáš Brauner se snažil hlasy nekrýt, těžko ale jít za práh smyčcové hratelnosti. Ona ta piana, moc dobře míněná, vnášejí kontraproduktivně na jeviště zbytečně prvky jisté dílčí nepřesvědčivosti.Valentin dnes již zkušeného Svatopluka Sema ozdobil povedené představení. Je to již pěvec v nejlepším možném věku barytonisty, jeho projev ve Valentinovi má potřebnou kantilénu, jistotu vysokých poloh, ale i jevištní přesvědčivost. Alžběta Vomáčková jako mladistvý Siebel zaujala již v březnové repríze. Tentokrát byla konkurence rolí hlavního kvartetu silnější než v březnu, ale opět nezanikla! Její Siebel je pěvecky velmi suverénní a představitelsky se takřka blíží ideálu této role. V menších úlohách zaujala rovněž jevištně tvárná Eliška Weissová v roli Marty, ale také mladý Michael Kubečka v postavě sympatického a dobře zazpívaného studenta Wagnera. Čímž respektuji program plzeňského divadla, pro mne to býval ve všech dosud viděných inscenacích Gounodovy opery Brander. Ale pro mne za mne nechť se jmenuje jakkoli, není to zajisté nijak důležité, jest jen pouhý druh návyku. Co bych rád opětně vyzdvihl a zdůraznil, je výtečný výkon baletního ansámblu, který všude, kde se objeví, je ozdobou této inscenace. Vrcholem je jistě výseč z Valpuržiny noci, kde je baletní ansámbl mladých umělců jedinečný! Výborná choreografie Lucie Holánkové se zajímavou hrou barev černé a bílé jakožto věčný souboj pekla a nebe, dobra a zla.

Orchestr a sbor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni  (sbormistr Zdeněk Vimr) pod taktovou již zmiňovaného dirigenta Tomáše Braunera podali standardní výkon, v preciznosti souhry v minulé repríze přece jen o trochu lepší, rovněž mužská část sboru si ve známém evergreenu vedla na minulé repríze trochu suverénněji. Sbor jako celek zněl však kompaktně. Globálně vzato, zajímavá, pěkná inscenace známé Gounodovy „trvalky“, takzvaně modernějšího ražení. Stojí za vidění a slyšení i pro ty zájemce, kteří nemají Plzeň, coby letitou spádovou oblast na Prahu, příliš daleko. Vedle mne zcela náhodně seděli návštěvníci až z německého Regensburgu, jak jsem o pauze zjistil. A stálo jim zato do Plzně na novou inscenaci přijet.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Charles Gounod:
Faust a Markétka
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Lucie Holánková
Kostýmy: Lenka Polášková
Orchestr,  sbor opery a balet DJKT
Premiéra: 19. ledna 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 11. 6. 2013)

Faust – Valentin Prolat
Mefistofeles – Ondrej Mráz
Valentin – Svatopluk Sem
Markéta – Kateřina Kněžíková

Siebel – Alžběta Vomáčková
Marta – Eliška Weissová
Wagner – Michael Kubečka

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Faust a Markétka (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="38606" size="small"]

Mohlo by vás zajímat