Hamburská Elbphilharmonie slaví rok. Jansons a Rattle dirigují klasiku 20. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Na rozdíl od předchozích symfonií, v nichž Prokofjev využíval materiál ze svých oper a baletů, k Páté symfonii žádný takový divadelní předobraz nenajdeme. A přesto má posluchač při jejím poslechu dojem, že se před ním odehrává jakési imaginární drama; tak plastické jsou proměny jejích nálad, tak intenzivní jsou drsné a příkré protiklady mezi něžnými, jemnými melodiemi útěšlivého snu a výbuchy zoufalství, mezi bezútěšným smutkem a nezlomnou vůlí k životu. V partituře symfonie se nemohlo neodrazit rozporuplné duševní rozpoložení skladatele, jež souviselo nejen s bezprostředně prožívanými válečnými událostmi, nýbrž i s tím, čemu byly vystaveny intelektuální elity stalinského Ruska, vydané rozmarům moci, naprosto nepředvídatelně přecházející od pompézních projevů oficiálního uznání k zastrašovacím ideologickým kampaním i otevřenému teroru.

Takový je duchovní obzor, jež se nám otevírá hned v expozici hlavní myšlenky první věty (Andante) v unisonu oktáv fléten a fagotů, na niž naváže vedlejší lyrické téma (pocco più posso) ve flétnách a hobojích. Violoncelly a kontrabasy uvedené provedení představuje spíše jakési diskursivní putování seskupeným tematickým materiálem, kde Prokofjev předvádí svou zálibu v neobvyklých instrumentačních efektech, přičemž často nasazuje především trubky a tubu. Bleskově se tu střídají pasáže rafinované elegance a lyrického kouzla, pasáže nevázaně uvolněné, až drze nestoudné hravosti s pasážemi vznešeného patosu, které údery vojenského bubínku a bubnu pobízejí a stupňují k bombastickému závěru v grandiózní codě. Jako by hudební proud, nesený základním, vznešeně heroickým tématem, byl opakovaně strháván v brilantní hru masek, v níž si slovo bere skladatelova záliba v ironické burlesce.

Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Mariss Jansons – Elbphilharmonie Hamburk 13. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

O tom, že má Mariss Jansons k této symfonii hlubší, osobní vztah již předem nebylo pochyb. A nejen proto, že si právě ji zvolil pro program recenzovaného koncertu, konaného v předvečer jeho pětasedmdesátých narozenin. Dokládají jej i její dvě nahrávky v dirigentově diskografii, oba živé snímky, z nichž první byl pořízen s Leningradskou filharmonií v říjnu 1987 (Chandos, 1988), druhý pak s Royal Concertgebouw Orchestra v září 2014 (RCO Live, 2016). Mimochodem, právě raný snímek z Leningradu je společně s legendární nahrávkou George Szella s Cleveland Orchestra (1959) vůbec nejrychlejší. Trvá jen něco málo přes 38 minut a oproti pozdějšímu, technicky i zvukově „vypulírovanému“, ale poněkud jednotvárnému a šedivému snímku amsterdamskému, trvajícímu „standardních“ 43 minut, je doslova nabit strhující energií, spontaneitou a napětím. Mladická troufalost, smělost a sršatost, jíž tento raný snímek hýří, se však mezitím ztratila v mainstreamu hudebního provozu, z něhož se nevymanilo ani Jansonsovo podání symfonie s bavorskými rozhlasovými symfoniky ve druhé polovině sobotního koncertu, které – a to nejen svými zhruba 43 minutami čistého času – mělo mnoho společného s oním amsterdamským snímkem. Stejně jako v první půli koncertu se Jansons mohl opřít o svůj prvotřídní orchestr a jeho kultivovaný zvuk: lahodně sametový, jemný zvuk smyčců a hedvábně sladký zvuk dřevěných dechových nástrojů.

Prokofjevova hudba mu znovu umožnila předvést jej v tom nejlepším světle, přičemž nejlépe mu vyšlo hravé scherzo (Allegro marcato), upomínající na skladatelovy okouzlující baletní scény, doslova vyšperkované delikátními sólovými výstupy. Okouzlilo idylicko pastorální Trio dřevěných dechových nástrojů, naproti tomu návrat bezstarostného scherza, nyní však jako zlověstného procesí v žestích, přecházejícího v makabrózní, šílený, všeuchvacující tanec, vyzněl poněkud matně, bez patřičné dávky sarkasmu. Přílišný důraz na detail a odstínění jednotlivých hudebních epizod vedl k tomu, že podání upadalo do jisté ilustrativnosti. Jansonsovo poněkud teatrální dirigentské gesto zdůrazňovalo nejen zvukovou barevnost a instrumentační kouzla, nýbrž i silné tíhnutí k monumentalitě, jež se – především v první a poslední větě – projevilo určitou zatěžkaností na úkor rytmičnosti či plakativním patosem. Okázalost namísto osobitosti. Závažnou, zdrcující elegičnost třetí věty (Adagio), přecházející v zlověstnou démoničnost valčíkových rytmů, zpitvořených ve smuteční pochod, se vystihnout nepodařilo.

Posluchač, který přišel především na orchestr, jejž sám Mariss Jansons označil za „Rolls-Royce unter den Orchestern“, nemohl odcházet nespokojen. V Prokofjevovi však okázalé podání s důrazem na virtuozitu nestačí, a tak technicky brilantní výkon orchestru ve výsledku vyzněl poněkud samoúčelně, jako pouhá technická exhibice, jíž však tragická hloubka symfonie postižena nebyla. Jako by si toho deficitu bylo nakonec vědomo i hamburské publikum, jehož závěrečný aplaus byl přeci jen poněkud rezervovaný. Příznačně se vřelejšího potlesku orchestru dostalo až po přídavku, když v půvabné Panoramě z Čajkovského baletu Šípková Růženka ke slovu opět přišly jeho nesporné kvality, spočívající v kultivovaném zvuku a technické brilanci.

Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Mariss Jansons – Elbphilharmonie Hamburk 13. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

Mariss Jansons i ve svých pětasedmdesáti letech zůstává výborným dirigentem (ne náhodou po více než deset let souběžně s bavorským orchestrem řídil Royal Concergebouw Orchestra, podle mnohých kritiků nejlepší orchestr světa /!/), dirigentem univerzálním a spolehlivým, jenž je vždy zárukou vysokého standardu. Zkoumavé, pátravé hledačství, nespoutaná energie i ochota riskovat, jež lze slyšet z jeho leningradského Prokofjeva i dalších raných snímků, pořízených především s Oslo Philharmonic Orchestra (referenční cyklus Čajkovského symfonií [Chandos], vynikající Sibeliova První, Druhá a Pátá symfonie [EMI] či Bartókův Koncert pro orchestr [EMI]), se však během dlouhých let v hudebním provozu ztratily.

Hodnocení autora recenze: 75%
***

Program úterního koncertu pod taktovkou Sira Simona RattleaLondýnským symfonickým orchestrem měl nesporně promyšlenou a originální dramaturgii, neboť všechny uvedené skladby byly – ať už přímo či nepřímo – spojeny s tématem konce, umírání a smrti.

Simon Rattle – ilustrační foto (zdroj commons.wikimedia.org / foto Monika Rittershaus/per OTRS)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na