Hana Turečková: Tančete bezpečně II. Úrazy profesionálních tanečníků, příčiny a prevence
Velkým problémem klasického tance je již mnoho let neustále se zvyšující nárok na nepřirozené až extrémní provedení pohybů, který do estetiky klasického tance prosakuje s prohlubujícím se důrazem na výkon, flexibilitu a rychlost, což souvisí s nastavením společenských preferencí. Tento trend pak v podstatě vyžaduje pro výkon špičkového baletního představení hyperflexibilní a velmi psychicky odolné jedince, téměř nadlidi, kteří jsou schopni dosahovat extrémních výkonů, zvládat bolest a dřinu pro ostatní lidi nepředstavitelnou. Pokud tento trend bude přetrvávat, je nutno se zamyslet nad prevencí a riziky úrazu, které tento požadavek virtuozity přináší.
Sama technika klasického tance (trénink klasického tance) je velmi nosný a propracovaný systém, jak tělo na tanec dokonale připravit, a ve svých počátcích rozhodně nebyla tak extrémní jako dnes. Trénink klasického tance je postaven tak, že postupně procvičuje různé svalové skupiny a postupuje velmi pozvolna od nejlehčích po nejtěžší pohyby, od podpory k volnosti, od cvičení na místě ke cvičení v prostoru, od uzemnění ke skoku. Je velmi detailně metodicky propracován a dělí se na základní úrovni na cvičení u tyče, cvičení na volnosti, malé, střední a velké skoky, a u žen ještě cvičení na špičkách. Záleží však v mnohém na pedagogovi, jak trénink vede. Musí sestavit trénink velmi pozorně a s vědomím toho, na jaké úrovni tanečníci jsou, jak moc jsou vyčerpaní či co je ten den čeká.
Jako největší problém u tanečníků vidím paradoxně nedostatečnou znalost vlastního těla a fungování pohybu. Pokud má naše tělo vykonávat extrémně náročné a komplexní pohyby, a to po dlouhou dobu, je třeba, aby je vykonávalo s co největší efektivitou a s co nejmenším úsilím, a s dokonalou znalostí problematiky. Bohužel, zvědomování práce vlastního těla není standardem. Na to, že je nutné znát dokonale pohybový aparát, jeho stavbu, strukturu a funkčnost, analyzovat pohyb a úsilí, které tělo vynakládá, a přesnou orientaci v prostoru, se často neklade takový důraz, jaký by bylo potřeba. Tyto chybějící informace o vlastním těle a možnostech jeho pohybu v prostoru pak tanečníci často nahrazují nepřiměřenou dřinou, která však ani tak nenese vždy kýžený výsledek.
Jak jsem již zmínila, je jisté, že chronická onemocnění pohybového aparátu i riziko úrazu by se daly zmírnit detailní analýzou pohybu a pomocí zvědomování procesů, které se v těle při pohybu dějí. To, že tanečník pohyb jen „nevydře“ při mechanickém opakování, ale je si skutečně vnitřně vědom toho co, jak a proč dělá, jaký je jeho záměr a úsilí do pohybu vložené, by zamezilo přehnanému důrazu na vnější formu pohybu, viděnou pouze jako estetickou kvalitu. Forma by nezmizela, ale takzvaně generovala zevnitř, a ne pouze zvenčí. Vzniklo by tak myslící tělo vylučující svalové dysbalance, schopné dosáhnout maximálního výkonu s minimálním úsilím a uvolňující zbytečné napětí. Tím by se nejen zkvalitnil tanečníkův projev, neboť by nedocházelo k neustálému vyrovnávání špatně nebo nedokonale pracujícího těla, ale nastalo by také zmírnění únavy a bolesti.
Jeden příklad:
Je obrovský rozdíl, pokud se při skoku tanečník pouze snaží vysoko vyskočit a „rve to z kotníků a kolen“, a pokud si je vědom toho, jak působí síla gravitace a tahy, které kvůli tomu v těle probíhají, jak správně použít a efektivně využít podpory chodidla a podlahy, jak využít dech a pánevní dno k podpoře, jak sekvencovat svalové skupiny, které jsou k výskoku a doskoku potřeba, jaká je u skoku funkce kostí (kosti mohu vnímat jako pružné a tím zmírnit představu tvrdosti dopadu), svalů a šlach, jaké je propojení dolní a horní poloviny těla, a jaký je přesný směr pohybu a vztah různých částí těla k sobě samým, jak udržet při doskoku rovnováhu. K vědomému aktivování správných pohybových stereotypů může pomoci vnitřní představa toho, co naše tělo při vykonávaném pohybu provádí. Zvědomování každého pohybu vede také k dokonalé koncentraci na vykonávaný pohyb a nedovolí výpadky způsobené vlivem mechanického cvičení. Výpadek v soustředění totiž může být příčinou úrazu. Neustálé výpadky koncentrace také přinášejí větší únavu. Je sice důležité, aby tanečník uměl pracovat s námahou a také zotavením, ale na úrovni, kdy ví, jak tyto protiklady při pohybu fungují. Často se totiž stává, že tanečník za protipól napětí nebo síly v pohybu považuje úplný kolaps těla do uvolnění, což nemusí být vždy efektivní a je třeba všechny tyto věci vzít v potaz.
Co se týče skoků, je také dáno stavbou těla, že někdo má skok vysoký a někdo ne. Za chronické bolesti způsobené odrazy a doskoky je samozřejmě také často na vině špatný povrch podlahy, na kterém jsou tanečníci nuceni cvičit. Podlaha by neměla být nikdy tvrdá, tak aby znemožňovala možnost pružné reakce povrchu na odraz a dopad při skoku.
Úrazy chodidla, např. zlomeniny zánártních kůstek mohou být způsobeny tím, že tanečník z nepozornosti převede sílu odrazu pouze na přední část chodidla, tedy nedošlápne až na patu. Míra zatížení této části chodidla je poté tak obrovská, že vede ke zlomenině. Stává se to především, pokud je odraz do skoku z jedné nohy, s tím, že předtím následuje rychlá výměna chodidel.
Druhý příklad:
Distorze kolen pramení často z nepřirozeného vytáčení dolních končetin. Nápomocné nám může být správné vytáčení noh od kyčlí a ne od kolen nebo kotníků! Zapojení dolních sedacích svalů (neříkat stáhněte zadek a vytočte chodidla), ale skutečně vědět, kde mám kyčel a jak v jamce rotuje, musíme znát propojení pánve a křížové kosti a také svaly, které propojují horní a dolní polovinu těla. Správné opěrné body na chodidlech. Rotovat směrem ven tak musí celá noha za pomocí bedrokyčelnostehenních svalů a nesmí se to kompenzovat vazy v kloubech kolen či kotníků. Při správných a vyrovnaných tazích tak můžeme docílit nejmenší zátěže, i když je pohyb stavbě těla stále nepřirozený.
Zároveň bychom mladé tanečníky neměli nutit k sto osmdesáti stupňovému vytočení nohy hned od začátku studia, ale vycházet z přirozeného postavení nohy a postupně rozsah zvětšovat, pouze však do únosné míry.
Dalším problémem je absence nebo nedostatečný či nesprávný warm up. I když tanečníci dělají spoustu věcí správně díky vyvinuté intuici, mohou mít i tak spoustu naučených špatných návyků nebo nedostatečné informace. Protože každé tělo je jiné a trénink je pak pro všechny stejný, tanečníci by se ideálně měli ještě před tréninkem sami zahřát, obzvláště uvolnit kloubní struktury, protáhnout svalové skupiny trupu, zad a dolních končetin a aktivovat vnitřní stabilizační systém podle svých individuálních potřeb.
Je známo, že vnitřní stabilizační systém je možno aktivovat již samotnou představou o něm a je dobré si uvědomit propojení mysli a těla do té míry, aby nám při tanci pomohl především při udržení rovnováhy a při změnách rychlosti (dynamiky) pohybu tak, abychom nemuseli tuto chybějící složku nahrazovat zbytečným používáním svalových skupin, které pak musí tyto funkce převzít, a tím je přetěžovat a dělat náchylnými k poraněním. Tento přístup však vyžaduje určitou míru trpělivosti, kterou mladí tanečníci často postrádají a dávají přednost rychlým výsledkům a třeba i nepřiměřené dřině, které jsou v mladém věku schopní, protože mají sílu, ale nedokážou dohlédnout důsledky svého chování. Proto je velmi důležité zaměřit se na tuto problematiku již od raného vzdělávaní a tanečníkům tak odmala vštěpovat vědomí toho, že na jejich těle skutečně záleží a mají jen jedno.
Je také důležité pochopit, že slovník fyzioterapie a zvědomování si těla pro účely dokonalého a uspokojivého a bezpečného provádění tance se od sebe mohou lišit.
