Horowitz a chlupy z kabátu

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (126)

Je škoda, že se na recitálech domácích i zahraničních klavíristů neobjevuje víc soudobé tvorby. Touto parafrází hlasu tehdejší kritiky otevřel Ivan Medek rozhlasový pořad z roku 1967, v němž společně s Ivanem Moravcem porovnávali nahrávky různých interpretací hudby Fryderyka Chopina. A proč Chopina? Proč ne právě soudobé tvorby? „Myslím si,“ vysvětluje Medek, „že přinést v pravém slova smyslu svou kůži na trh (…) je daleko odvážnější, zařadíme-li na program koncertů díla obecně známá. Taková díla, kde může posluchač, třeba i řadový, změřit to, co slyší, s tím, co slyšel třeba už v mládí, anebo prostě s tím, co důvěrně zná. To znamená, že k nejzávažnějším a nejkomplikovanějším interpretačním úkolům ve 20. století pořád patří hudba klasiků nebo romantiků. A to nejenom proto, že je obecně známá, ale také především pro obrovské bohatství, které v sobě má, a pro nutnost vyrovnávat se s touto problematikou po svém znovu. Jinak v roce 1920, jinak v roce 1940 a jinak třeba v roce 1967.“
***

Ivan Medek: Myslím, že bychom si měli na začátek pustit nějakou muziku. Snad by byla nejlepší Chopinova Barkarola v nahrávce Vladimira Horowitze.

Ivan Moravec: Já myslím, že tato skladba přináší interpretovi obrovské obtíže. Její forma totiž není tak jednoznačná, jako je třeba forma balad, kde je interpret vlastně tažen vnitřní gradací skladby a celkem nemůže tolik zkazit jako tady. Barkarola je svým způsobem mozaika. A objeví se v ní často místa zasněná, která jako by přerušila symfonický tok a kde interpret, který přestane mít na zřeteli celkovou stavbu, může upadnout do „vyžívání“ se v určitých zastaveních nebo do meditativních prostorovostí a ztratí celkový tah.

Horowitz je v tomto provedení jaksi na své typické úrovni. Klady jsou úplně evidentní. Je to v první řadě naprostá zvuková – křišťálová – jasnost. Doprovod Barkaroly je velmi významný, protože uvádí a nese celkový ráz skladby. Přináší veliké obtíže, protože místy je velmi hutný a má tendenci přehlušovat melodii v pravé ruce. To se hlavně projeví ve finále, kde většina pianistů upadá do bušení a nutně přikryje melodii pravé ruky. Tato chyba se Horowitzovi nikdy nestane. Ani v závěru. Můžeme ho obdivovat právě za naprostou srozumitelnost a členitost melodie. Můžeme obdivovat i jiné báječné vlastnosti, jeho pedalizaci i procítění jednotlivých malých frází.

Já bych si dovolil vznést jeden malý kriticismus. A sice, že jeho styl by se při určité drzosti nebo přísnosti mohl nazvat malinko fragmentárním. Samozřejmě tuto kritiku si dovoluji říci jenom proto, že znám interpretaci, která je po mém soudu bližší Chopinovu duchu, a ideálnější realizaci Barcaroly jakožto celku. Potom si tuto interpretaci poslechneme.

Upozornil bych jenom na jedno místo, kde se domnívám, že Horowitz skutečně vybočil z ducha Chopinovy Barkaroly. Je to prakticky pár posledních taktů, kde má pravá ruka velmi rychlou figuraci, která má být snová. Nemá tedy být slyšena tak, jak jsou slyšeny dejme tomu pasáže v Chopinových etudách nebo v jakýchkoliv briózních skladbách. U Horowitze ten element techniky nabývá významu, který v této skladbě mít nemá.

U Lipattiho, jehož provedení uslyšíme po Horowitzovi, je i tato pasáž jaksi zapasována, organicky vtělena do celkového toku a nedostává ten akcent jako u Horowitze. Význam dostává levá ruka, která táhne melodii. Myslím, že je to možná mnoho slov o tak malém počtu taktů, ale je to konečně uzavření Barkaroly. Je to určité usmíření, a proto má velký význam.

Myslím, že by bylo rozumné, kdybychom si poslechli druhé provedení téže skladby. Samozřejmě musím poznamenat, že Lipatti je nyní ve značné výhodě, protože za dobu, než jsme si poslechli Horowitze, se naše uši adaptovaly. Připomenuli jsme si, jak Chopinova Barkarola zní, a teď budeme vnímat trošku jinak. Ovšem zase na druhé straně budeme vnímat kritičtěji, protože už máme měřítko.

Ivan Medek: Víš, já myslím, že je neobyčejně zajímavý ten pocit, který má posluchač určitě současně s námi. Totiž že Lipatti hraje rychleji. Ale ve skutečnosti je to asi tak, že jenom víc spojuje, že víc akcentuje – už v druhu úhozu – legato, a tím dociluje větší stavebnosti celé plochy. Vlastně od úplného počátku. I když je asi nesporné, že úvod hraje Horowitz s obrovskou brilancí. A právě to, co se zdá zdánlivě na Horowitzovi nevýhoda, totiž obrovský smysl akcentování detailů, je tady v některých momentech právě výhodou.

Ivan Moravec: Myslím, že v otevření Barkaroly, zejména po úvodních taktech, kde se ozve v levé ruce ta figurace, se Horowitz skutečně „trefil“ do výrazu té základní nálady.

Ovšem pozoruhodné je například pozorovat, jak Lipatti postaví celý závěr. Tam, kde Horowitz je v takovém mužném dramatismu, Lipatti stále myslí na zakulacenost plochy a nikde neupadá ani do toho zvukového volumenu jako Horowitz. Samozřejmě v obou interpretacích můžeme najít z hlediska srovnání místa slabší, myslím u Lipattiho z hlediska Horowitze a naopak. A každý posluchač si jistě zvolí svoji oblíbenou interpretaci podle osobního vybavení.

Myslím ovšem, že je náš úkol, abychom posluchače tak trošku vedli. A po tom opakovaném poslechu obou interpretací bychom skutečně dali Lipattimu přednost pro tu úžasnou skloubenost celku a přitom nenápadnost a vyváženost jednotlivých částí.

U Horowitze nám někde malinkou lezou, jak se říká, „chlupy z kabátu“. To znamená: jemu stojí například ta imitace ve střední části za to, aby byla jaksi náležitě vynesena na povrch. Aby si jí každý všiml. Tento postoj Lipatti nemá prakticky nikde. Lipatti každý detail zapasuje do jednolitého celku a účin je hladký. Člověk Lipattiho Barkarolu vyposlechne a řekne si: A tohleto trvalo osm minut? Vždyť já jsem to vlastně zkonzumoval jako dvouminutovou mazurku.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy