Hry o Marii našly svůj prostor

Režisér Jiří Heřman je novým šéfem Janáčkovy opery v Brně a podle jeho vlastních slov zatoužil právě tady znovu uvést svou inscenaci Her o Marii, která měla v pražském Národním divadle premiéru 29. října 2009. Přenášení inscenací z jednoho divadla do jiného je běžnou divadelní praxí v celém světě, považuji tedy tento postup za standardní. Připomeňme, že Hry o Marii připravil Jiří Heřman v Praze se svými spolupracovníky, scénografem Pavlem Svobodou, kostýmní výtvarnicí Alexandrou Gruskovou, choreografem Janem Kodetem a s autorem světelného designu Danielem Tesařem. Hry o Marii tvoří čtyři malé „opery“ inspirované náboženskými příběhy, pocházejícími z různých období i oblastí: jsou to Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Jejich hudebně-dramatickou různorodost spojuje jednotný inscenační jazyk včetně společného scénografického rámce, proměňovaného v souvislosti se změnou prostředí a tématu.

Jiří Heřman se rád věnuje site specific inscenacím, hledá pro ně nové prostory, kterých dokáže tvůrčím způsobem využít. Ukázalo se, že právě v brněnském Janáčkově divadle, v jeho strohé prostorné architektuře ožila Heřmanova inscenace opery Bohuslava Martinů Hry o Marii ve všech svých výrazových elementech. Po pražské premiéře Her o Marii před pěti lety ve mně zůstal dojem opulentní, výtvarně vyšperkované inscenace, která sice byla inscenací koncepčně sevřenou, ale postrádala prostotu a lidské teplo, které jsou pro tuto operu Bohuslava Martinů nezbytné. Zlatá nádhera portálů a hlediště včetně osvětlené Hynaisovy opony na samotném počátku, hlediště zmenšené o všechny lóže na prvním balkonu, v nichž byli umístěni sboristé, velké akustické problémy pro všechny diváky, kteří neseděli ve středu přízemí, protože jen tam se sborový zvuk sléval. Nejlépe zněl až v závěrečné Sestře Paskalině, kdy se sbor konečně ocitl ve své zmenšené podobě na jevišti.Jinak v Brně. Sbory byly umístěny na protilehlých bocích druhého balkonu, takže nejen téměř neomezovaly prostor náležející divákům, ale navíc zněly odněkud shůry a v dokonalé souhře. Dlouholetý šéfsbormistr Janáčkovy opery Josef Pančík pracuje se zdejším sborem od roku 1965 už neuvěřitelných padesát let a je živým dokladem toho, jak lze operní sbor průběžně budovat do nestárnoucí podoby zpěváků zpívajících a hrajících své role s mimořádným nasazením. Pančík vystudoval dirigování sboru na JAMU u profesora Josefa Veselky a má kromě své práce v Janáčkově divadle za sebou etapu se sborem Brněnští madrigalisté, který vytvořil, a také s Pražským komorním sborem. Je sbormistrem mimořádných kvalit. Jím řízené sbory byly a jsou vždy sestaveny tak, aby byl jejich zvuk plastický, kontrastně barevný, výrazově bohatý, dramaticky působivý, divadelně tvárný a kromě toho ještě také citově naplněný. Sbormistr Pančík má neobyčejný dar komunikace se svými svěřenci, které dokáže pro práci nadchnout, nezdráhá se projevit ani svou naprostou nespokojenost s jejich momentálním výkonem, ale také je umí pobavit a zasmát se s nimi. Sbor musí svého sbormistra milovat, aby jeho hlasy nepostrádaly pohodu a flexibilitu, napětí i uvolnění, bohatý výrazový rejstřík, velkou dynamickou škálu, aby dokázal přesně reagovat a přitom neztratil lidské teplo nezbytné třeba právě pro hudbu Bohuslava Martinů. Pro Hry o Marii byla důležitým postupným krokem volba spolupracujícího sboru a ukázalo se, že Pěvecký sbor Masarykovy univerzity vedený Michalem Vajdou byl volbou nejsprávnější. Mladé hlasy tvárných sboristů osvěžily a obohatily spolu s Dětským sborem vedeným Valerií Maťašovou rejstřík sborových výrazových prostředků Her o Marii, které jsou do značné míry „sborovou operou“.

Nový šéf brněnského operního souboru Jiří Heřman o kvalitách brněnského operního sboru a jeho hlavního sbormistra samozřejmě věděl a chtěl využít jejich předností při svém nástupu do Brna. Také Heřmanův mimořádný smysl pro site specific inscenace jej jistě dovedl k přesvědčení, že právě Janáčkova opera se svou rozlehlostí a asketickou „moderností“ vtiskne jeho inscenaci Her o Marii nepřezdobenost a zbaví ji patosu zlaté kapličky, který byl pro tuto inscenaci dosud charakteristický. Inscenace v Janáčkově divadle doslova rozkvetla, rozvinula se do šířky nejen prostorově, ale také výrazově a akusticky. Získala místo, poskytla sborům i na velkolepém konci opery možnost rozvinout se více do prostoru a vtáhnout obecenstvo do té všeobjímající krásné muziky. Janáčkovo divadlo nabízí možnost příchodů a odchodů mezi diváky v hledišti, zatímco v Národním divadle musely být k těmto účelům použity pouze proscéniové lóže.

Prvním překvapením večera byl bezchybný výkon herce ztělesňujícího Vedoucího hry (opovědníka), který tu schouleně klečel v šedém prostoru Janáčkova divadla před jeho „obyčejnou“ šedomodrou sametovou oponou, aby diváky uvedl do hry. Žádné zlato, žádná zář. Daniel Bambas je výborným opovědníkem – projevil nejen obdivuhodný cit pro inscenační koncepci, ale také mimořádné pohybové schopnosti a dokonalý smysl pro rytmus, když se zapojil do hry orchestru. Temporytmus představení byl přesvědčivý svou plynulostí, kterou samozřejmě naplňovala divadelní barvitost s neustálým střídáním kontrastních výjevů. Choreografie Jana Kodeta vyznívala na jevišti Janáčkova divadla živě, temperamentně a přesvědčivě.

V sólistickém obsazení premiéry se objevili tři mladí zpěváci, kteří nastudovali Hry o Marii už v Praze – všichni vynikající – Alžběta Poláčková (Mariken, Marie v Narození Páně), Svatopluk Sem v roli Ďábla a Pavla Vykopalová jako Paskalina. Doplnili je stejně přesvědčivě tenorista Petr Levíček v roli Maškarona v Mariken z Nimégue, David Nykl (Bůh), Jana Hrochová (Anděl Gabriel, Matka Boží, Kovářova dcera, Sestra Marta). Zajímavá bude nedělní druhá premiéra, v níž vystoupí mnoho těch, kteří role nově studovali a mohli s režisérem Jiřím Heřmanem tvořit na společném inscenačním základu další nuance.