Hudební historik Jiří Sehnal: Myslím, že jsem toho už udělal dost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Napsal jste studii Neznámý současník J. S. Bacha na Moravě. Kde jste na něj narazil, už se podařilo jej identifikovat?
Neznámý současník J. S. Bacha souvisel s konferencí Historická Olomouc. Léta jsem shromažďoval materiál k hudbě v olomoucké katedrále. Myslím, že v roce 1987 mi zavolal ředitel doc. Jiří Sejbal: Kolego, nemáte něco do tisku? Nikdy mi neříkal soudruhu. Nevěděl jsem co říct, tak jsem střelil od boku: Hudba v olomoucké katedrále. Okamžitě souhlasil, čímž mne přivedl do úzkých, protože kromě excerpt jsem nic neměl. Nicméně jsem to zvládl a Moravské muzeum mi to vydalo v posledním roce normalizace 1988. Tehdejší dómský farář v Olomouci Dr. Dýmal si hned objednal 100 kusů. Vezl jsem mu to služebním autem. Dr. Dýmal asi očekával nějaké brožurky. Když uviděl plný kufr knih, zůstal stát jako zkoprnělý. Já jsem myslel, že to nebude chtít, ale on byl doslova blažený. Všechno s radostí zaplatil a pak knihu rozdával každému, kdo k němu přišel. Nevzpomínám si, zda o této práci někdo napsal odbornou recenzi, ale někteří mladí kolegové i hudebníci z knihy čerpají, aniž by moje jméno zmínili. Ale na to jsem si už zvykl.

Stalo se vám někdy, že jste odešel od nedokončeného díla, že jste zkrátka nerozluštil nečitelný rukopis? Co radí vaše Zkušenosti s datováním hudebních rukopisů 17. století pomocí průsvitek?
Co se toho čtení týče, musel jsem se mu naučit vlastně sám, zpočátku s radami některého archiváře, zejména už zesnulého Dr. Miloše Kouřila, ale jinak jsem se musel mnohdy spokojit s nejistotou. Co se vodních znaků týče, začal jsem s nimi v Lichtenštejnově sbírce na vlastní pěst. Mým jediným poradcem byl P. Jindřich Šilhan, který také navštěvoval Mor. Zem. archiv a od kterého mám na zahradě koniklece. Šilhan sám se specializoval na rukopisy 16. století. Mně šlo o zjištění souvislostí a datování rukopisů, což v 2. polovině 17. století ještě má dost smysl. Myslím, že práce s vodními znaky mi hodně přinesla. Zejména pro poznání a datování Biberových rukopisů. Dosud se stydím za primitivnost své práce. Kopíroval jsem filigrány ve stoje tužkou na pausový papír na okně. Dnes se všechno dělá fotograficky, což je pochopitelně snazší a přesnější.

Věnoval jste se i hudbě církevních řádů v různých lokalitách, jezuitů, premonstrátů, cisterciáků, františkánů či brněnských augustiniánů. Dá se sestavit žebříček, kde se pěstovala hudby nejaktivněji?
Často se mluvilo a mluví o hudbě různých řádů, zejména těch, ze kterých se dochovaly noty nebo aspoň jejich seznam. To je jedna stránka věci. Tou druhou jsou interpreti a hudební praxe. Říkal jsem si, že to najdu bez problémů v kronikách klášterů. Začal jsem jezuity v Olomouci. Bohužel jejich Litterae annuae obsahují zmínek o hudbě velmi málo, a kromě toho nejsou u nás dochovány v úplnosti. Lépe tomu bylo s premonstráty na Hradisku u Olomouce. Bohužel ani zde se nedochovaly všechny ročníky. Pak jsem přešel na františkány, kteří pěstovali vlastní druh hudby, odlišný od hudby jiných řádů a farních kostelů. Pak jsem ještě prostudoval anály řeholních kanovníků sv. Augustina v Olomouci a ve Šternberku. Kromě toho jsem také zavadil o obuté augustiniány u sv. Tomáše v Brně a o piaristy, kterými se zabývala spousta dalších kolegů. V těchto pramenech jsem nejednou našel cenné poznatky ze světského prostředí, ke kterým bych se jinak nikde nedostal.

Ve výčtu aktivit máte lakonický údaj – organolog brněnské diecéze. Co taková funkce obnáší?
Na přání Dr. Karla Cikrleho, bratra našeho biskupa, jsem asi 10 let vykonával funkci organologa brněnské diecéze. Někteří varhaníci mi to záviděli, protože si mysleli, že je to příležitost k velkému zisku, ale mýlili se. Máte v ideálním případě nést odpovědnost za stav varhan v diecézi, za jejich opravy, popřípadě novostavby. Po takzvané revoluci začalo platit „co Čech, to varhanář“. Kněží byli z doby normalizace zvyklí dělat si všechno sami a měli na všechno „své lidi“ a jakýsi organolog jim byl ukradený. Na rozdíl od dneška působila ve varhanářství řada podvodníků, kteří často požívali větší důvěry než jakýsi spíše bojáclivý Dr. Sehnal, který se sice zaštiťoval biskupstvím, ale kterému jeho nepřátelé říkali památkář, barokář, staromilec. Proto mi nevadilo, když jsem byl této funkce po osmdesátce zproštěn. Přiznávám, že jsem si za těch 10 let cestování a často nepříjemného jednání vydělal asi litr a půl slivovice.

Na varhany hrajete od dětství. Pomohlo vám to při výzkumu historických varhan? Na varhany ve své farnosti někdy hrajete?
Na varhany hraji asi od 12 let, ale to už jsem asi někde vylíčil. Sestry řádu sv. Františka v Přerově mne považovaly za svého varhaníka, i když jsem jím ustanoven nebyl. Když jsem studoval a později pracoval v Olomouci, hrával jsem v Přerově jen v neděli v klášterním a při figurálkách také ve farním kostele. Otázka, proč hraji na varhany v kostele, mi také při přijímacím pohovoru na JAMU v roce 1950 také zlámala vaz. Po přechodu do Brna jsem se k pravidelnému hraní nikde nezavázal, protože bych byl večer vázán, a kromě toho jsem ještě několik let dojížděl do Přerova. Samozřejmě bez znalosti hry bych nemohl podnikat výzkum varhan, i když ještě při studiu v Olomouci jsem si nevěděl rady s krátkou oktávou. Naposledy jsem si nádherně zahrál před dvěma roky na restaurovaných Siebrových varhanách v Polné.

Jiří Sehnal u restaurovaných varhan v Polné (archiv respondenta)

Teď už kvůli odcházející technice a stále častějším křečím v levé ruce nehraji ani na svém spinetu. Dokumentaci k historickým varhanám na Moravě jsem sbíral celý život. Ačkoliv, jak se mi předhazovali někteří také organologové, jsem nebyl vyučen jako varhanář a hru na varhany nestudoval, napsal jsem tři svazky Barokního varhanářství na Moravě, které mají trvalou hodnotu. Přes třicet let jsem vedl organologickou sekci při Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, o jejíž činnosti by se dala napsat celá kniha. Byla to vlastně jediná instituce sdružující zájemce o varhany, navíc v době, kdy již návštěva kostela byla nebezpečná. Někdy se divím, že nás policie nerozehnala. Nepochybně jsme byli sledováni, ale nikdy jsem nezjistil, kdo to byl. Když mi zemřeli nejužší spolupracovníci a já jsem začal jako důchodce přednášet na univerzitě, nikdo nechtěl moji funkci převzít a já jsem měl pocit, že jsem se už vyčerpal.

4.6 8 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments