Ivana Veberová: Divadlo je nejdokonalejší škola!

Česká opera a lidé kolem ní online (22): Ivana Veberová - Noblesní a uměřená Jihočeška, nositelka Thálie z roku 2014, od mládí aktivně muzicíruje, ze základní umělecké školy šla rovnou na Pražskou konzervatoř k renomované pedagožce, se kterou je dodnes ve styku. Odtud putovala přímou cestou do divadelního angažmá v západočeské metropoli, kde se záhy stala kmenovou sólistkou a nelze si tu bez ní představit žádnou operní inscenaci. Ivanu Veberovou uvidíme a uslyšíme také ve Fibichově Nevěstě messinské, která má v Plzni premiéru přesně za týden.

 

Už dříve jste prozradila, že ve vaší rodině se před vámi nikdo hudbě na profesionální úrovni nevěnoval, ale že vám rodiče vytvořili hluboké hudební zázemí. Do jaké míry vás ovlivňovalo kulturní prostředí vašeho rodiště – tedy českobudějovická filharmonie, divadlo, operní soubor, konzervatoř?

Tohle všechno mě formovalo velice. Naše matka nás od útlého dětství ke kultuře vedla, a tak jsem už jako malá zhlédla například Dvořákovu Rusalku. Začínali jsme ovšem spíše na dětských scénách, v loutkovém divadle a podobně. Postupně jsme se ale v Jihočeském divadle stali pravidelnými návštěvníky a spolu s rodiči i prarodiči jsme vyráželi na koncerty a představení i mimo město, příkladně na Hlubokou.

Máte z té doby nějaký zvlášť hluboký zážitek?

Snad právě ta Rusalka se mi zapsala hodně do hloubky. Anebo shakespearovské komedie před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Navštěvovali jsme jak profesionální divadla, tak i ochotnické produkce. A nenásilně si tak vytvořili široký rozhled, který zahrnoval hudbu, balet, činohru i ty zmíněné loutky…

Pokud jde o hudební vzdělání, s tím jste začala velmi záhy…

To bylo ve druhé třídě, kdy jsem začala navštěvovat Základní uměleckou školu Otakara Jeremiáše. Což zahrnovalo samozřejmě i veřejné koncerty po kostelích či v samotné Jeremiášově síni. A to byl pro mne už odmala cenný zdroj praxe.

Říkáte o sobě, že nepatříte mezi trémisty. Je to i díky tomu, že se vám ve veřejném vystupování dostalo tohoto tréninku?

Praxe samozřejmě udělá hodně. Ale sklony k trémě má podle mě člověk v sobě od narození. A mně se naštěstí vyhnuly.

Byla jste díky svému vztahu k umění bílou vránou? Nebo jste sdílela se svými vrstevníky jejich zájmy?

Ve škole všichni spolužáci samozřejmě věděli, že zpívám. A mockrát se stalo, že paní učitelka řekla: „Ivanka krásně zpívá, pojď nám předvést, co ses naučila…“ Byť se mi moc nechtělo, musela jsem k tabuli a zazpívala jsem. Spolužáci z toho měli spíše srandu, posmívali se, a mně bylo trochu trapně. A navíc písničky, které jsem se učila na „zušce“, měly k tehdy oblíbeným hitům opravdu velmi daleko.

A oblíbené sporty?

Fandím moc ráda, i když aktivně žádnému sportu příliš neholduji. Mnoho let jsem ale ráda chodila do Sokola, takže pohyb mi cizí nebyl a není. Nicméně si moc dobře pamatuji, jak jsme i na základní umělecké škole v devadesátém osmém roce drželi palce našemu hokejovému týmu v Naganu. To se tehdy kvůli finálovým zápasům i přestalo vyučovat. Jinak u mě ale převažovaly hudební zájmy jako zpěv a klavír. A také jsem si našla skrze keramický kroužek cestu k výtvarnému umění. Ale pokud myslíte fotbal a hokej, ty mě minuly…

Takže zatímco si vaše spolužačky doma lepily na zeď portréty Michaela Jacksona, u vás visel kdo?

Musím se přiznat, že na skříni dodnes mám několik plakátů, které se mi tehdy podařilo získat. Evu Urbanovou, Magdalenu Koženou a Štefana Margitu. Jejich nahrávky jsem poslouchala a mezi ty nezapomenutelné patří snímek Dvořákovy kantáty Svatební košile s Evou Urbanovou a Ivanem Kusnjerem. Tuhle nahrávku jsem milovala a zpětně ji i po umělecké stránce hodnotím jako dokonalou.

Představovali pro vás tito umělci vzor?

Přestože jsem je obdivovala, nesnažila jsem se zpívat jako oni, ale spíše hledat vlastní cestu vymezenou mými vlastními hlasovými možnostmi. Ale sopránový part ze Svatebních košil bych si někdy moc ráda zazpívala. Celý, zatím dávám občas na koncertech jen dvě klíčové árie „Měla jsem smutná milého…“ a „Maria Panno, při mně stůj…“, použila jsem je i na soutěžích, ale nabídka na kompletní nastudování zatím nepřišla.

U českobudějovické rodačky bych předpokládal, že bude pokračovat ve studiích na tamní konzervatoři, vy jste ale po základní škole odešla studovat do Prahy…

To bylo dílo Hedy Vodičkové, mé profesorky ze základní umělecké školy. Nebyla s profesory budějovické konzervatoře dostatečně spokojená a říkala mi: „Ty musíš jedině k paní profesorce Denygrové. Jinam tě ani nepustím“. Vysvětlovala mi i proč, ale já jsem v té době ve svých čtrnácti letech vůbec nechápala, kde je problém a že můžou existovat nuance v pěveckém výcviku. A jak je podstatné, ke komu se jako mladý adept zpěvu na startu hlasového vývoje dostanete. To mladý člověk nemůže pochopit, dokud mu to praxe neukáže. Až teď, zpětně, jsem své budějovické paní profesorce za tohle rozhodnutí vděčná.

Na konzervatoř jste tedy šla hned po základní škole. Neměla jste někdy pocit, že vám schází jakýsi širší, obecnější rozhled, který může poskytnout gymnázium nebo jiná, běžnější střední škola?

Vzhledem k tomu, že jsem okamžitě po absolutoriu konzervatoře naskočila do uměleckého provozu, ocenila a využila jsem právě to, co mi dala tato škola. A čerpala jsem a dodnes čerpám především z divadelní praxe. Ta vám dá nejvíc. Gymnázium by mi určitě nebylo uškodilo, ale pro mě osobně to takhle bylo lepší. Jsem také ráda, že jsem po škole mohla hned začít zpívat v divadle a netrávila další roky třeba na vysoké škole. Víte, u nás zpěvaček totiž podstatnou roli hraje věk. Kdybych studovala gymnázium, konzervatoř a ještě Akademii, vylezla bych ze školy ve třiceti. A Mařenky a Rusalky bych si užívat příliš dlouho nemohla…

Nescházela vám tedy vysoká škola ani z hlediska herecké, pohybové či jazykové průpravy, kterýmžto disciplínám se tu věnuje značná pozornost?

Rozhodně nad tím nechci mávnout rukou a věřím a vím od kolegů, že bych na Akademii jak v Praze, tak jinde potkala skvělé kantory. Ale jak jsem řekla, považuji za nejdokonalejší školu samotné divadlo. Potkáváte různé režiséry a dirigenty a každý z nich vám přinese neocenitelné postřehy, pracujete se zahraničními kolegy, s nimiž musíte komunikovat.

Často ve spojení s vámi zaznívá sousloví „přirozené herectví“. I já jako divák musím říct, že jsem vás ani jednou nezažil se na jevišti pitvořit, přehrávat, prostě používat neadekvátní herecké prostředky. Je to otázka talentu, který „pouze“ prohlubujete, nebo dlouhého tréninku?

Těžko tyhle dvě věci oddělit. Schopnost dobrého herectví musíte mít v sobě. Ale bez praxe také nikam nedojdete. Vzpomínám si, že ve svých divadelních začátcích jsem se opravdu bála projevit, ukázat, co vevnitř cítím. Nebyla jsem si jistá, jestli to které gesto či pohyb je namístě. To pak buď stojíte jako solný sloup, nebo děláte gesta, která vám nejsou vlastní, a tudíž jste nepřirozený. Té míře prezentace a odhalení vlastních emocí, které vámi proudí na jevišti, se ale člověk postupně naučí. Osobně se snažím ztotožnit s danou rolí a postavou do té míry, abych to, co zpívám a hraji, cítila i uvnitř. Tím se nechávám vést i ve výrazu a gestice a s režisérem pak hledáme kompromis mezi jeho a mojí představou.

Mohla by tato přirozená herecká poloha souviset i s vaším repertoárem? Sama říkáte, že vám nejvíce sedí realistické postavy, z přehledu vašich rolí vysvítá, že – snad s výjimkou Lady Macbeth, Cizí kněžny či Medei – ztvárňujete výhradně kladné charaktery…

Ano, řekla bych, že hrát kladnou postavu je snazší. Přinejmenším je snadné se s ní ztotožnit. Ale je nezbytné vnitřně, charakterově pochopit i ty zlé. Tehdy se snažím představit si sebe sama v jejich situaci. Tyhle úvahy samozřejmě zaberou delší dobu, ale zjistíte, že pokud se do určité situace dostanete, ovlivní vás to a vy se zachováte obdobným způsobem.

Někteří vaši kolegové říkají, že se jim naopak záporné charaktery hrají lépe, že je nemusí složitě psychologicky vykreslovat…

Já tedy více tíhnu k těm kladným. Mám pocit, že u nich se de facto nemusí nic hrát, jen uvažovat, jak by to či ono člověk sám udělal. S negativní rolí se takto srovnávat nemůžu, a tím pádem mám pocit, že je třeba hrát divadlo mnohem víc a k tomu ještě hlídat přirozenost, protože já osobně bych se chovala úplně jinak. A tady svým kolegům rozumím, protože je to pro ně asi větší zábava…

Měl by se umělec pokusit záporné hrdiny a jejich činy omluvit?

Jsem typ člověka, který ve svém soukromém životě nechce nikoho odsuzovat. A když se prvotně označí někdo za strůjce špatnosti, snažím se vždy i o druhý pohled, jeho pohled. A snažím se pochopit, co ho k tomu přivedlo. Tedy ne jen, že ten a ten člověk někomu ublížil. Ale také třeba fakt, že to udělal proto, že vyrůstal v rodině, kde jemu samotnému bylo ubližováno, a ke svému činu byl dohnán okolnostmi a prostředím.

Mezi vaše oblíbené role patří mimo jiné Tosca, Rusalka či Jenůfa. Máte na ně štěstí?

Měla jsem několik rolí vysněných, toužila po nich a ony ke mně přišly. Právě jste je jmenoval. Další kategorie jsou role, které jsem zprvu vůbec neznala a zamilovala se do nich, až když jsem je studovala. Pak tu jsou úlohy, které jsem ani dělat nechtěla a nic mi neříkaly, ale odmítnout nešlo, a tak bylo potřeba v nich pro sebe samotnou najít něco pozitivního, obohacujícího. Tím chci říci, že málokdy role odmítám a snažím se každou uchopit a vyjádřit nejlíp, jak dokážu. A pokud jste se před chvílí zmiňoval o tom vysokém počtu kladných hrdinek, musím říci, že to není ani tak věc mých preferencí nebo dramaturgie našeho divadla. Spíš skladatelé psali mladodramatické role – tedy právě ty moje party – velmi často právě pro ty kladné postavy. Tedy otázka hlasového oboru.

K těmto rolím jste si už před časem připojila Smetanovu Libuši, v inscenaci, kterou se v roce 2015 otevíralo plzeňské Nové divadlo a která je dosud na repertoáru. Přiznám se, že u této opery vždycky přemýšlím, jak realistická je její titulní hrdinka…

A já jsem o ní uvažovala úplně stejně! Libuši se realisticky snažím hrát, podat ji jako skutečnou ženu, jež ale má jisté mystické schopnosti, které běžný člověk nemůže pochopit. Čili jako určitý kompromis mezi obyčejným člověkem a postavou z pověsti. Mezi námi ale žije spousta lidí, mužů i žen, kteří tuto zvláštní přidanou hodnotu mají. Byť mne žádná konkrétní osoba k tomuto pojetí Libuše neinspirovala.

Svěřila jste se, že u vás doma dodnes visí portrét Evy Urbanové, a byla to právě ona, s níž jste se v této roli potkala v alternaci…

Jsem za to moc ráda. Nejen za tu alternaci, ale vůbec za fakt, že jsem se s touto dámou potkala v divadle už dřív. Na druhou stranu ji celkem logicky vnímám i jako konkurenci, ale to, prosím, dejte do uvozovek, protože u mě převládá respekt, který k této umělkyni cítím. Vnímám její způsob zpěvu, její herectví, ale ani v nejmenším se nesnažím ji napodobovat. To nejde, ani kdybych chtěla.

Přála byste si, aby k vám přišly role, které interpretuje ona? Byť už se to v řadě případů stalo – vedle Libuše jmenujme Santuzzu nebo Tosku… ale já myslím třeba na Kostelničku, která představuje její životní roli…

Myslím, že typově i hlasově máme s paní Urbanovou hodně společného. A proto nejspíš moje repertoárová cesta bude té její hodně podobná. A pokud jde o Kostelničku, nevím, jestli bych na ni teď už dosáhla věkově, ale zazpívala bych si ji v budoucnu moc ráda. A spolu s ní třeba i Pucciniho Turandot.

Váš repertoár je pestrý a figurují v něm vedle sebe třeba Martinů, Mozart, Verdi či Janáček. Laik by si mohl myslet, že každý z nich vyžaduje něco jiného…

A já bych dokonce řekla, že svoje si vyžadují nejen autoři, ale i jednotlivé role v jediné opeře. Pěveckou techniku je třeba držet v jednotné linii, ale v každé úloze, ať už v Mozartovi, v Janáčkovi nebo v Puccinim, se musíte zabydlet. Někdy máte pocit, že vás role stojí pomalu víc, než jste schopen ze sebe dostat, ale jindy cítíte, jako by skladatel tu kterou úlohu napsal přímo pro vás. Ale každá bez výjimky vás kamsi lehce posouvá. Jsem šťastná, že mám svou paní profesorku, která nade mnou bdí jako strážný anděl. A zasáhne vždy, když cítím, že mě aktuální role dostala někam, kde se necítím dobře.

Kdy se vám to stalo?

Občas se mi to děje v repertoáru pro lyričtější hlas. Jako by mne nutil můj projev hlasově zužovat, což není přirozené. Jde tedy o role, které typově nejsou psány přímo pro mladodramatický soprán. Občas ztvárňuji i takové, a pak jsem moc ráda, když mne moje kantorka vrátí do správných kolejí.

Dlouho máte v repertoáru Rusalku a v loňském roce jste nastudovala také Cizí kněžnu. Kam spadají podle vás tyto dvě postavy?

Tady máte na mysli plzeňskou inscenaci, ve které jsem nastudovala obě dvě tyto figury. A je docela běžné, že jeden den zpívám Cizí kněžnu a druhý den Rusalku, někdy dokonce jednu dopoledne a druhou večer v ten samý den. Typově, hlasově i výrazově jsou samozřejmě odlišné. V Rusalce se cítím doma, mám ji nazpívanou a Kněžnu si užívám jako temperamentní, živelnou postavu, která vlastně ani není příliš rozsahově náročná a na rozdíl od Rusalky víc žije, víc hoří. Cítím ale, že si to můžu dovolit právě teď, jsouc na jakémsi hlasovém či oborovém rozhraní. Tedy Rusalku ještě ano a Cizí kněžnu už ano.

Jak bude mezi tyto role, o kterých se bavíme, zapadat vaše Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské, která bude mít už za týden v Plzni premiéru?

Vidím ji velmi blízko k Rusalce. Čistá duše, lehce naivní. Dívka, která byla vychovávána v klášteře a která netuší, co se za jeho zdmi děje. A když se tam dostane, je ze všeho překvapená a vylekaná. A nedokáže ani chápat přirozené věci a reagovat na ně. Jednoduše proto, že nikdy nepoznala muže a neví, jak se zachovat, když jí muž vyznává lásku. No a zde vlastně klíčí celý problém, který vede k tragédii v závěru opery.

Čistě hudebně se ale Fibichova Beatrice onomu lyrickému charakteru Dvořákovy Rusalky poněkud vzdaluje…

A může za to především hutná Fibichova orchestrace. Takže tato jemňounká dušička chce na druhou stranu také velký hlas. Myslím si, že postava Beatrice přesně odpovídá mému současnému potenciálu. Mám poměrně silný hlas, který by se mohl přes fibichovský orchestr nést. A věřím, že zároveň se mi daří působit mladistvě, zpívat jasněji, lyričtěji, ale i velice nosně.

Beatrice do kláštera ukryla její matka, kněžna Isabela, protože její otec ji na základě svého snu chtěl nechat připravit o život. Do jaké míry je samotné Beatrice jasné, proč v úkrytu vlastně je?

Jasné jí to moc není. Sama v několika áriích zpívá o tom, že její život je pro ni hádankou. Čas od času dostává od své matky dopisy, ale vůbec neví, kdo je, z jaké rodiny pochází. Neví, proč se v klášteře ocitla. Jen přijímá, co jí život přináší. A podstatu dění kolem ní nedokáže pochopit.

S vaší kolegyní Janou Foff Tetourovou, představitelkou Isabely, jsme zde před nedávnem připomínali, že děj opery pokrývá dobu pouhých několika dnů. Stihne se během nich Beatrice, jak ji popisujete, nějak změnit? Prohlédne?

Ona za ten krátký čas zažije hromadu nových věcí. Spatří Dona Manuela, muže, do kterého se ihned zamiluje. A on do ní. Tedy opravdová láska, kdy po sobě dva lidé navzájem touží. Lásku poznává také v sobě samé, což dosud neokusila. Neví tedy, co se s ní vlastně děje. Následně poznává dalšího muže – Césara, Manuelova bratra, který se do ní zamiloval. Má z něj strach a neví proč. Don César je vášnivý až uzurpátorský a všemi prostředky se ji snaží získat. Ani toto Beatrice nechápe. César jí okamžitě sdělí, že je pán jejich země, a ona se bojí ho odmítnout. Zároveň mu ale neřekne, že miluje jiného. A v krátké době se Beatrice dostává také do messinského paláce, kde poznává svou matku jako dalšího nového člověka ve svém životě. Neví navíc, že její matka je messinskou kněžnou, zároveň matkou Manuela a Césara a že ona, Beatrice, je jejich sestrou. A tohle vše se Beatrice dozví až těsně před koncem opery, po smrti svého milého. Kterého jeho vlastní bratr, Don César, ze žárlivosti zabil.

Řekla jste, že jakákoli role vás lehce posouvá dopředu. Víte už teď, co si odnesete z plzeňského nastudování Nevěsty messinské?

Neustále mám na mysli, že přes všechny nálepky wagneriánství a deklamativního stylu je Nevěsta messinská česká opera. Musím dbát samozřejmě na techniku, netlačit na hlas, zachovat – jak jsem už řekla – lyrickou povahu této role, a přitom znít nosně. Ale za úplně nejdůležitější považuji, aby mi bylo rozumět. Protože domácí divák bude vnímat každé písmenko.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA

Na české operní scéně patří Ivana Veberová (1984) k nejzajímavějším pěvkyním. Navzdory jejímu mládí je repertoár této českobudějovické rodačky, absolventky pražské konzervatoře ve třídě prof. Antonie Denygrové, široký. Rolí Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě debutovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde následně (2006) získala stálé angažmá. Tato její “erbovní” úloha ji provází i nadále. V hudebním nastudování Olivera Dohnányiho a v režii Jany Kališové další inscenace Prodané nevěsty právě s Ivanou Veberovou slavnostně otevírala novou divadelní budovu v Plzni a následně – “za excelentní pojetí ústřední role” – získala její představitelka divadelní Cenu Thálie pro rok 2014 v kategorii opera.

Sytý mladodramatický soprán uplatňuje Ivana Veberová také ve Dvořákově Rusalce, Smetanově Libuši či Janáčkově Její pastorkyni, ze světových oper ve Verdiho Desdemoně (Otello) i v Aidě, Cileově Adrianě Lecouvreur, Pucciniho Liu (Turandot) i Tosce, v Ponchielliho Giocondě nebo Mascagniho Santuzze (Sedlák kavalír). Ze slohově odlišných mozartovských rolí má pěvkyně na svém kontě také Hraběnku ve Figarově svatbě a Donnu Elvíru v Donu Giovannim. Vystoupila rovněž v rozličných úlohách ruského operního repertoáru (Marina a Xenie v Borisi Godunovovi, Jaroslavna v Knížeti Igorovi, Agnes Sorel v Panně orleánské).

V rodných Českých Budějovicích se představila poprvé v roce 2013 v sérii představení koprodukční inscenace G. Pucciniho Tosca. Na své domovské scéně v Divadle J. K. Tyla v Plzni se v poslední době představila jako Verdiho Lady Macbeth či Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi (2016), Medea ve stejnojmenné Cherubiniho opeře či Dvořákova Rusalka a Cizí kněžna (2017).
(zdroj: jihoceskedivadlo.cz)