Janáčkova Káťa ve Freiburgu, Netrebko o nových rolích a další sexuální aféra v Met
Káťa Kabanová ve Freiburgu
Nová inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová v Theater Freiburg se líbí kritikům i divákům. Představení s premiérou 27. ledna 2018 se vizuálně soustředí především na kontrastní obraz světa, ve kterém musí frustrovaná titulní hrdinka žít, a na volný abstraktní prostor, kde se cítí sama sebou. Káťa tak doslova „vystupuje“ ze stísněného maloměšťáckého prostoru, kde vládne její tchýně. Působivá scénografie Alfreda Petera vtěsnává domácnost Kabanových do klaustrofobického jeviště na jevišti, ve kterém se kumulují atributy bigotnosti a „osvědčených“ hodnot. Jen z vysoko položených oken, kterými protagonisté nemohou nic vidět, sem proniká světlo jako vábení volnosti.
Kostýmy Kathi Maurer kombinují nadčasové oblečení moderní doby s některými ruskými oděvními prvky (především šátky, propínací šaty a tak dále), aby na scéně pak vytvářely koláž barevných skvrn.
Ruská sopranistka Anna-Maria Kalesidis s dramatickým sopránem znamenitě vokálně (a i představitelsky) zvládá postupnou frustraci a vlastně i postupující propadání šílenství, když marně jako Káťa vzdoruje Kabaniše a nenachází oporu ani v manželovi a posléze ani v milenci. Zpěvačka s řeckými předky má také v repertoáru Dvořákovu Rusalku.
Druhou hvězdou premiérového večera byla bezesporu mezzosopranistka Inga Schäfer v roli velmi mladistvé Varvary, která strhává energií. Vynikající, až naturalistickou charakterizací je vybaven i starší pár v dramatu, Kabanicha a Dikoj, v podání Anji Jung a Juana Orozca. Harold Meers podle kritiků dobře vyhovoval fyzickým i hlasovým typem Borisovi, ale při premiérovém večeru se necítil v roli zcela volně. Matně působil Roberto Gionfriddo jako Kátin manžel Tichon. Tenorista Joshua Kohl měl v roli Kudrjáše trochu problém prosadit se svým lyrickým hlasovým fondem nad orchestrem.
Operu v českém originálu nastudoval Fabrice Bollon se silným vkladem hudební energie i pochopení pro Janáčkovu partituru. Režijní výklad Tilmana Knabeho vychází z realistického klíče i současného prostředí a v celé inscenaci vyniká jeho schopnost společně s výtvarníky vytvořit velké emocionální obrazy. Zajímavostí koncepce jsou náznaky epilepsie u Káti, která tak v rozrušení spadne v závěru opery do Volhy při jednom ze záchvatů „svaté“ nemoci. Reprízy jsou naplánovány až do konce června a operní titul je samozřejmě i součástí několika řad předplatného.
Porgy a Bess s maďarským obsazením v Budapešti
Otazníky visí nad novým nastudováním Gershwinovy opery Porgy a Bess v Maďarské státní opeře v Budapešti. V premiéře 27. ledna 2018 vystoupili převážně maďarští sólisté.
Opera, která se odehrává výhradně v černošské komunitě v Charlestonu (ve státě Jižní Karolína, který ji také v roce 2001 prohlásil za státní operu [!]), by měla být podle přání obou autorů, skladatele George Gershwina i spolulibretisty, jeho bratra Iry, prováděna pouze afroamerickými představiteli, tak aby byl zachován originální etnický ráz díla. Tento požadavek, který je i písemně zakotven v dědickém odkazu skladatele, klade značné překážky v provádění této působivé opery na většině světových scén. Proto je Gershwinova opera zhusta prováděna jako hostující představení specializovaných souborů, které putují pouze s tímto titulem.
Současná inscenace maďarského režiséra Andráse Almásiho-Tótha a dirigenta Istvána Dénese nejenže nevyužívá afroamerické zpěváky, ale zcela pomíjí i určené prostředí, etnickou autentiticitu díla a etnicitu operních postav.
Ač má vedení divadla řádně podepsanou smlouvou s nositeli autorských práv Gershwinova díla, s Tams-Witmark Music Library v New Yorku, a brání se, že podepsaná smlouva neobsahuje žádnou klauzuli o obsazení díla, inscenace jde zřetelně proti přáním obou autorů i respektované praxi. Dílo bylo uvedeno v Budapešti již v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století (celkem sto čtyřicet čtyři představení), převážně bělošskými zpěváky, maskovanými ale za Afroameričany. Tehdejší inscenace budapešťského souboru věrně vycházela z předlohy včetně prostředí.
Anna Netrebko o nových rolích
Anna Netrebko v rozhovoru s novinářem Franciscem Salazarem, který se specializuje na rozhovory s operními zpěváky, pro server OperaWire upřesnila své operní plány pro další sezony. Potvrdila svou účast v produkci Verdiho Síly osudu v londýnské Covent Garden pod taktovkou Antonia Pappana. Slavná zpěvačka se hodlá soustředit především na repertoár pro spinto soprán. Lákala by ji dále role Alžběty z Verdiho Dona Carlose, ale role podle jejího názoru vyžaduje větší hlasový objem, a proto nastudování tohoto partu zatím odkládá. Mezi další role, které má podle svého vyjádření v plánu nastudovat, patří mimo jiné titulní part z Pucciniho opery Turandot, Abigaille z Verdiho Nabucca a Amélie z Maškarního plesu téhož skladatele.
Roli Tosky, kterou má nasmlouvanou na několika světových scénách, nepovažuje ze svého pohledu za favorizovanou. V otázce dalších partů v operách Richarda Wagnera se vyjádřila zdrženlivě, zpívat bude Elsu v nové inscenaci Lohengrina v Bayreuthu, ale o dalších wagnerovských partech zatím neuvažuje. Nehodlá ani rozšiřovat svůj osobní repertoár o další belcantové tituly, protože nesmírně náročný part z Donizettiho opery Anna Bolena byl podle jejího vyjádření “voice wrecker” (tedy ničitel hlasu). Z toho důvodů opouští i svůj dávný plán vytvořit další party z Donizettiho tudorovské operní trilogie.
Pražská Figarova svatba v zrcadle kritiky
Zájem kritiků o české operní premiéry se zvyšuje. Renomovaný hudební server Bachtrack zveřejnil kritické postřehy amerického novináře Franka Kuznika. Ten žije od roku 2002 v Praze a publikuje například hudební a jiné příspěvky v The Prague Post, kde se později stal šéfredaktorem, a v Hospodářských novinách. Jeho příspěvek s titulkem An uninspired Figaro in Prague (Neinspirovaný Figaro v Praze) z 2. února 2018 je dostupný zde . Recenzi z premiéry Opera Plus přinesla zde, naši videoreportáž najdete zde.
Metropolitní opera řeší další problémy se sexuálním obtěžováním
Tentokrát se ale zdá, že rozhodnutí generálního ředitele Metropolitní opery bylo unáhlené a zašlo až příliš daleko. Co se stalo? Na zkoušce 26. ledna 2018 na Rossiniho Semiramis, kterou divadlo zařadilo do řady přímých přenosů, režisér John Copley vznesl ke členu sboru sexuálně motivovanou poznámku. Přesné znění poznámky není známo, člen sboru v následné stížnosti na vedení odborů poznámku opakoval takto: „I’m thinking of you in my bed with your clothes off.“ („Představuji si vás ve své posteli bez šatů.“). Zástupci vedení sborových odborů pak vznesli stížnost na vedení divadla, protože nejmenovaný člen sboru se cítil „extremely ill at ease due to this sexually demeaning remark“ („krajně nepříjemně a ponížen vinou sexuálně motivované poznámky“).
Následující pondělí byl skoro pětaosmdesátiletý britský režisér vyzván generálním ředitelem Peterem Gelbem k vysvětlení celé události. Rozhovor proběhl za zavřenými dveřmi a po poradě s právníkem a zástupci odborářů byl John Copley okamžitě odvolán z produkce Rossiniho opery (která je revivalem jeho režie již z roku 1990).
Obviněný John Copley sice interpretoval svoji poznámku jinak, v tom smyslu, že by si přál „imagine the character naked“ („představoval tuto postavu nahou“), protože vysvětloval svou koncepci jedné z postav opery – ducha bývalého vládce Nina. Nicméně generální ředitel Met setrval na svém rozhodnutí. Gelbovo rozhodnutí se ale setkalo s masivním nesouhlasem některých členů sboru, hudebníků a sólistů, novinářů i široké veřejnosti. Sám Copley se označil za oběť „witch hunt“ („honu na čarodějnice“) ve zjitřené době rozsáhlé aféry Jamese Levinea, kdy se stále hlásí další oběti jeho obtěžování.
Jméno Johna Copleye je českému divákovi méně známé, ale tento operní režisér patří k předním tvůrcům operních režií zejména v anglosaském světě. Režíruje spíše standardní repertoár na anglických a amerických scénách v poslední dekádě, předtím pracoval i na mnoha kontinentálních evropských jevištích. V Metropolitní opeře také inscenoval například předchozí Belliniho Normu a v Londýně je stále v Covent Garden na repertoáru jeho Pucciniho Bohéma.
Jako člověk a umělec se John Copley těšil naprosto bezúhonné pověsti, více než padesát let žil v homosexuálním svazku s baronetem Johnem Hughem Chadwyckem-Healeyem (ten zemřel roku 2014), se kterým v roce 2006 uzavřel registrované partnerství. V roce 2014 byl John Copley pro své zásluhy o divadlo a operu vyznamenán anglickou královnou titulem Commander of the Order of the British Empire (CBE).
Copleyho případ je typickým následkem kampaně #MeToo, která vedle skutečných viníků závažných sexuálních deliktů a obtěžování strhává další a další oběti do „stejného pytle“, aniž by byla jejich vina řádně prošetřena a definována. Protože rozdíl mezi skutečným fyzickým obtěžováním a nevhodnou poznámkou je opravdu obrovský…
Imponující hospodářské výsledky Wiener Staatsoper
Vedení vídeňské Staatsoper zveřejnilo výsledky návštěvnosti a hospodaření za sezonu 2016/2017. A jsou to čísla skutečně působivá. Na hlavní scéně bylo uvedeno 289 představení s celkovou průměrnou návštěvností 98,83 procent. Tento výsledek je zcela srovnatelný s předchozí sezonou, kdy bylo pořádáno pouze o jedno představení méně a průměrná návštěvnost dosáhla 98,59 procent. Divadlo docílilo zatím rekordní tržby při prodeji lístků v uplynulé sezoně – za sezonu 2016/2017 utržilo 35,4 miliónů eur. Toto číslo představuje nárůst o cca 0,6 miliónu eur oproti sezoně 2015/2016.
Celkem bylo uvedeno 390 představení (připočítáme-li výsledky scény pro děti a mládež a další příležitostné akce). Na repertoáru bylo 65 (!) různých oper a baletů. Během sezony nastudovaly oba soubory (opera, balet) devět premiér hudebně-dramatických děl. Celkové náklady na produkce a provoz se pohybovaly ve výši 113,4 miliónů eur, z toho příspěvek rakouského státu činil 63,2 miliónů eur.
Zároveň byly zveřejněny výsledky z této probíhající sezony. Naplněnost představení se ustálila na čísle 98,62 procent na hlavní scéně a 98,81 procent celkově. V prodeji a předprodeji lístků v této sezoně bylo inkasováno již 17,7 miliónů eur. Ze strany některých médií ale byla na počátku tohoto roku kritizována praxe přerozdělování volných recenzních lístků a některé postupy byly označeny jako nehospodárné a nesystémové.
Plány Evy Urbanové na rok 2018
Česká dramatická sopranistka se v rozhovoru pro plzeňská média vyznala ze své lásky k českým operním titulům, jako jsou Smetanova Libuše, Janáčkova Její pastorkyňa a samozřejmě Dvořákova Rusalka. V nesmrtelném Dvořákově díle pak s plzeňským operním souborem vytvořila již 3. února dvojroli Cizí kněžny i Ježibaby. Ke Dvořákově opeře ji váže niterný vztah i z důvodu, že právě Cizí kněžna byla její první rolí na plzeňském jevišti.
V tomto roce bude Eva Urbanová také zpívat v brněnské Janáčkově opeře v nově nasazené sérii Káti Kabanové roli Kabanichy. A na prknech ostravského Moravskoslezského divadla si „splní svůj malý sopránový sen“, když poprvé vytvoří Desdemonu ve Verdiho Otellovi. S domovským souborem Národního divadla v Praze znovu zazpívá party Amneridy, Ortrudy a Eleny v Boitově Mefistofelovi a opakuje zde i Kostelničku. Pěvkyně chystá i koncertní vystoupení s Moravským klavírním triem k výročí založení Československa a také vánoční koncertní turné se souborem Barocco sempre giovane.
Opera na ČT art
Na čtvrtek 8. února (20.20) a pátek 9. února (23.40) je zařazena repríza koprodukčního filmu rakousko-německé výroby z roku 2013 Klan Wagnerů / Der Clan – Die Geschichte der Familie Wagner. Režisérka Christiane Balthasar, která se ve své dosavadní tvorbě věnovala převážně kriminálním filmům pro televizní obrazovku, se soustředila na intriky a sexuální aféry v rodině Richarda Wagnera po jeho smrti. Nepříliš povedený snímek s několika známými německými herci (například Iris Berben jako Cosima) se spíše soustředí na senzační a pikantní podrobnosti, než by podal komplexnější obraz o stavu Wagnerova klanu a bojů o jeho dědictví i vedení bayreuthského festivalu. Průměrný scénář a režii nezachrání ani kvalitní návrhy kostýmů a unikátní lokace.
Operní humor
Slavný italský barytonista Maria Battistini (1856–1928) byl považován i nazýván králem mezi barytonisty své doby. Stal se nepřekonatelným v italském repertoáru a vynikl i v řadě francouzských partů (byť často prováděných v italském překladu), jako byl třeba skvělý Hamlet v Thomasově stejnojmenné opeře. Jules Massenet dokonce upravil titulní part své opery Werther pro baryton, aby obdivovaný Battistini mohl v této roli vystupovat, a zpěvák tuto postavu ztvárnil v roce 1902 v Sankt Petěrburgu.
Maria Battistini měl samozřejmě jako většina lidí nějakou fobii. V jeho případě šlo o silný strach až hrůzu z cestování po moři. Tato fobie mu tak zabránila přijmout velmi lukrativní nabídky ze zámoří. A pouhé překonání kanálu La Manche, aby mohl vystupovat v londýnské Covent Garden, bylo pro něho utrpením.
Jednou musel podniknout cestu z Terstu do Benátek a po dlouhém přemlouvání svolil k dopravě nočním parníkem. Nastoupil na palubu již hodinu před odjezdem a v kajutě se po požití valeriánských kapek na uklidnění a spánek okamžitě uložil. Stewarda požádal, aby ho nikdo nerušil. Záhy se ale rozbouřilo moře a pohyb lodi zcela zabránil zpěvákovu usnutí. Teprve ráno se mu podařilo krátce usnout. Ke svému zděšení, když ráno vstoupil se zavazadly na prázdnou palubu, zjistil, že je stále v terstském přístavu. Pro silné vlnobití totiž dostal kapitán parníku zákaz vyplutí a slavný barytonista prožil noc hrůzy nadarmo.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
