Je to skoro mánie. Deset let v Theater an der Wien

Víc než Mozartovo divadlo
Intendant Divadla na Vídeňce Roland Geyer v rozhovoru k desátému výročí operní scény
(Die Bühne – 1/2016 – Peter Blaha)

Vavříny málem získal někdo jiný – už byl ustaven jako intendant Bregenzer Festspiele, během přípravné fáze však usoudil, že by pro vlastní utváření programu festivalu na Bodamském jezeře měl k dispozici pouze nepatrný prostor, a odstoupil. Pro Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien) to znamenalo štěstí a všichni byli rádi, že jejich tvořivý šéf s vysokými požadavky na sebe i na tým zůstane divadlu zachován.

Od ledna 2006 se v divadle, které je ve svazku Sjednocených vídeňských divadel (Vereinigte Bühnen Wien), hraje výlučně opera, na stagionovém principu. A je zásluhou Rolanda Geyera, že se z Vídeňky stalo jedno z nejlepších operních divadel v mezinárodním měřítku. K jeho 10. výročí jsou na programu Brechtova a Weilova Třígrošová opera, koncertantní uvedení Fidelia a Idomenea.

Divadlo na Vídeňce slaví desetileté jubileum jako operní scéna. Běželo všechno tak, jak jste si na začátku předsevzal?

Úspěch se dostavil rychleji, než jsem předpokládal. Chtěl jsem Divadlo na Vídeňce dostat do první ligy operních divadel do roku 2010. Ale velký průlom učinili už koncem roku 2008 Nikolaus Harnoncourt a John Neumeier – inscenací Haydnovy opery Orlando paladino a baletem Vánoční oratorium. Pro mě bylo překvapením, že přechod od muzikálového divadla k opernímu proběhl navenek rychleji než uvnitř divadla samotného. Vzhledem ke čtyřicetileté tradici muzikálového divadla si museli mnozí zaměstnanci administrativy i techniky na stagionový provoz nejprve zvykat.

Nejen zaměstnanci se museli přizpůsobit, také publikum a tisk. Do roku 2006 se ve Vídni hrála opera pouze v repertoárovém systému, divadla hrála denně. Na začátku se proto objevovala kritika na nehrací dny, které jsou ale součástí stagionového systému.

To bylo na počátku opravdu obtížné. Tehdy byl ředitelem Státní opery ještě Ioan Holender, který – a to je třeba nyní říci – jako jeden z mála rozpoznal, jaké nebezpečí by mohlo Divadlo na Vídeňce představovat pro Státní operu.

Přesto byla zahajovací premiéra v lednu 2006, Mozartův Idomeneo, koprodukcí s Vídeňskou státní operou.

To byl předpoklad mého jmenování. V Mozartově roce 2006 jsem musel ve spolupráci s dalšími partnery – kromě Státní opery také s Wiener Festwochen a s Peterem Marboem, zodpovědným za projekt Mozartův rok – připravit hrací plán, kde jsem mohl mít jen padesátiprocentní vlastní podíl. Z konglomerátu přání a idejí jsem musel vytvořit mozaiku, v níž byla inscenace Idomenea pevně zařazena, stejně jako její obnovená premiéra roku 2007. Nebylo to tehdy pro mě vůbec snadné, protože chtěl-li jsem divadlu získat novou pozici a přinést vlastní rukopis, znamenaly podobné kompromisy také vždycky ústupky od vlastních nápadů. Zpětně ale vidím, že to bylo i k prospěchu věci, neboť se se mnou na téže lodi ocitli i někteří odpůrci a nemohli se stavět proti.

V uplynulých deseti letech někteří umělci Divadlu na Vídeňce cosi výrazného vtiskli, například dirigenti Nikolaus Harnoncourt a René Jacobs nebo režiséři Claus Guth, Christof Loy a Torsten Fischer.

Získat Reného Jacobse bylo velmi důležité, protože spolu s Nikolausem Harnoncourtem zajišťoval velký úspěch v oboru barokní opery. Pokud jde o režiséry, za Holenderových dob nebyla scénická stránka nijak silnou složkou ani ve Státní opeře. Špičkoví režiséři, které jsme získali ke spolupráci, vydobyli Divadlu na Vídeňce rychle mezinárodní renomé. Jejich pravidelné zvaní se ukázalo jako správná cesta. Umělecká aura Divadla na Vídeňce silně vyzařuje navenek a to mě těší.

V uplynulých deseti letech zde vystupovali i význační zpěváci, Plácido Domingo, Cecilia Bartoli, Diana Damrau nebo Anne Sofie von Otter, abychom jmenovali aspoň některé. Nebyli však většinou angažováni pro svá jména, nýbrž byli zapojeni do konkrétních uměleckých projektů.

Zlé jazyky tvrdí, že dělám speciální casting typů. Jsem toho názoru, že dnes v hudebním divadle potřebujeme víc než jen krásné hlasy. Sleduju cosi jako princip triumvirátu. Jakmile se rozhodnu pro tvůrčí tým, přemýšlíme s příslušným režisérem a dirigentem o obsazení. Samozřejmě, že existují tituly, kdy už jsou představitelé hlavních rolí předem dáni, protože si zkrátka jiného umělce nedokážu představit. Avšak nikdy bych se neřídil podle toho, zda je někdo prominent, nebo ne. Možná spočívá náš úspěch také v tom, že se publiku nepodbízíme, nýbrž snažíme se ho oslovit umělecky náročnými projekty. Že se nám podařilo důvěru diváků získat, dokazuje vysoký počet abonentů. Roku 2006 jsme začínali asi s tisícovkou, počet se však brzy znásobil víc než šestkrát.

Mluví se o tom, že mnohé, zvláště úspěšné inscenace by se mohly uvést znovu. Proč se to děje jen zřídka?

Protože je většina našeho publika strašně zvědavá na něco nového. Je tolik oper, které se téměř nehrají, a stálo by za to je uvést. Nemám ctižádost vejít do dějin jako velký objevitel, spíš jsem přesvědčen, že by se o některých jednotlivých dílech mohla vyvolat diskuse. Třígrošová opera je naše stá premiéra, ale to je čirá náhoda, v plánu to nebylo. V oněch sto premiérách jsme představili čtyřiaosmdesát různých děl a já jsem hrdý, že nabízíme tak širokou paletu. Většinu těchto oper jsme ve Vídni nikdy neviděli, nebo už se spoustu let nehrály.

Proč se v Mozartově divadle, jako je Divadlo na Vídeňce, hraje k výročí Třígrošová opera?

Jednoduše proto: Kdo mě zná, ví, že pokud jde o umělecký program, nezůstanu stát na místě. Je to skoro mánie. Něco mě pořád nutí hledat něco nového, což ale neznamená třeba třicátou pátou Händelovu operu. Chtěl bych dělat i věci jiných směrů. A k těm pro mě patří Třígrošová opera. Je to nejcitlivější, a zároveň nejpotrhlejší hudební divadlo. A režii bude nadto mít Keith Warner, s kterým spolupracuju už třináct let a který má jako málokdo jiný schopnost vidět to dílo z různých perspektiv. Dělá z něj na jedné straně velkou činohru a na druhé straně extrémní politické divadlo. Bude to křiklavé, ale už kvůli obsazení téměř operní, a navíc extrémní show à la Hollywood. Pro choreografii jsme získali Anthonyho van Laasta, dostane u nás hororář, který možná v Hollywoodu vydělá za den. Přesto tu sedí šest týdnů na zkouškách, protože ho těší jednou zabrousit do jiného žánru a pracovat v Divadle na Vídeňce. Jubilejní lednový program doplní oba domácí bůžkové, Mozart a Beethoven. U Beethovena byla volba snadná, protože napsal jen jedinou operu, Fidelia. Z Mozarta jsme záměrně volili Idomenea, protože je to pro mě jeho nejsymfoničtější opera. Bohužel můžeme v tomto období obě díla uvést jen koncertantně; technické možnosti Divadla na Vídeňce nedovolují, aby se dvě nebo dokonce tři opery hrály na vysoké úrovni paralelně.

Po rozloučení Nikolause Harnoncourta s aktivní činností jste museli Fidelia narychlo přeobsadit. Diriguje ho Stefan Gottfried.

Stefan Gottfried už v posledních dnech spolupracoval s Nikolausem Harnoncourtem na verzi Leonora z roku 1806, kterou uvedeme 17. ledna, a zastoupí ho v jeho smyslu. Juliane Banse, Michael Schade a celé pěvecké obsazení, Concentus Musicus Wien a Arnold Schoenberg Chor zůstávají a všichni se na výjimečný výroční koncert těší.

Fidelio pochází z počátku devatenáctého století. Opera devatenáctého století, dosud ve vašem repertoáru poměrně málo zastoupená, získává nyní větší prostor.

Máte pravdu. Původní koncept byl jasný – od Monteverdiho k Mozartovi a moderna. Zahrnoval díla dvou a půl století, která se v obou dalších operních divadlech Vídně objevovala jen málokdy. Nakonec jsme už Fideliem a Čarostřelcem otevřeli devatenácté století. A protože Divadlo na Vídeňce představovalo kolem roku 1820 také dějiště tehdejší „rossiniovské mánie“, bylo jasné, že vezmeme ohled i na Rossiniho. A tak mě začalo zajímat projít celé devatenácté století. Protože publikum nadšeně reagovalo, hrajeme teď díla ze čtyř staletí. Částečně se překrýváme s kmenovým repertoárem Státní opery, ale nepředstavuje to problém. S Dominiquem Meyerem dobře vycházíme a pravidelně své záměry konzultujeme. U některých děl se zdvojení vyhýbáme, někdy je ale také připustíme. A naše inscenace se od produkcí Státní opery tak jako tak velmi liší.

Říkal jste, že se nezastavíte a hledáte stále nové výzvy. Co můžeme v Divadle na Vídeňce očekávat?

Jedno musím říct předem: Velký krok znamenalo roku 2012 připojení Kammeroper (Komorní opery) jako dalšího hracího prostoru Divadla na Vídeňce. Komorní opera je ideální pro díla s malým obsazením. Ještě důležitější však bylo s tím související založení mladého souboru (Junges Ensemble Wien). Ten má v Komorní opeře vlastní produkce, především však pozvedá kvalitu inscenací Divadla na Vídeňce, protože pro střední a menší role, pro něž bych nikdy nezískal hosty z Mnichova nebo Frankfurtu, můžu volit obsazení z tohoto souboru. Těmito sedmi mladými zpěváky mohu obsadit prakticky každý hlasový obor, i když to znamená velkou logistickou činnost v koordinaci jejich nasazení. Mladý soubor dosavadní provoz Divadla na Vídeňce obohatil a zvýšil jeho hudební kvality. A teprve to mi pomohlo vybudovat Divadlo na Vídeňce jako skutečně operní divadlo. Na této základně teď mohu budovat dál. Do budoucna bude nejen každý rok uvedena jedna světová premiéra, ale chtěl bych také vkročit do dalších oblastí operního oboru. Neznamená to muzikál nebo víceoborové divadlo, nýbrž hledání nových forem hudebního divadla.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová