Její pastorkyňa rozředěná v krotké uměřenosti

Jednou z pouhých dvou operních premiér letošní sezóny olomouckého Moravského divadla je Její pastorkyňa Leoše Janáčka – ve verzi Karla Kovařovice. V hudebním nastudování Tomáše Hanáka režii vytvořil Václav Málek. Podle jeho slov mu nešlo o zásadní posun prostředí, ale inscenaci podřídil vyprávění příběhu.

Její pastorkyňa, dnes Janáčkova nehranější opera, je předmětem, někdy spíš obětí, nejrůznějších interpretací. Na festivalu Janáček Brno jsme nedávno mohli vidět poznaňskou verzi režie Alvise Hermanise s kombinací muchovské ornamentiky a socialistické bezútěšnosti. V Amsterdamu Katie Mitchell domyslela hyperrealistické řešení motivací v moderní průmyslové mlýnici a karavanu včetně toalety.

Ve změti takových nejrůznějších výkladů mohl být návrat k „tradičnímu“ pojetí bez výraznějších posunů příběhu rodinné tragédie s vraždou dítěte podle realistického dramatu Gabriely Preissové svým způsobem úlevou. Včetně Kovařovicova znění verze místo dnes častěji používané Mackerrasovy verze 1908, očištěné od doplňků, jimiž podmínil uvedení Její pastorkyně v Národním divadle právě tehdejší šéf Karel Kovařovic.

Volba právě takového přístupu měla v Olomouci s tradičním operním publikem svou logiku, jistě i proto, že tu byly z Janáčkových oper naposledy uvedeny jen Příhody lišky Bystroušky, navíc před dlouhými patnácti lety.

Dirigent Tomáš Hanák vedl orchestr k soustředěnému výkonu tak, že postihl základní vyznění Kovařovicovy romantizující partitury – klidně, uměřeně, bez excesů, ale i bez větší energie a janáčkovsky vyhrocených emocí.

Jenže ani příklon k tradičnímu pojetí sám o sobě nestačí a nemůže rezignovat na nápady a domýšlení situací podřízené tomuto záměru. Zprostředkovat sílu takové koncepce se podařilo před lety například v Opavě v inscenaci nastudované Petrem Šumníkem v režii Jany Pletichové Andělové natolik, že získala na přehlídce všech operních souborů ČR v roce 2015 cenu diváků. Olomoucká inscenace režiséra Václava Málka zůstala někde v půli cesty – krotká, nedůsledná, povšechná.

Scéna Jaroslava Záděry z letitých tmavých prken evokuje vesnickému prostředí, zatímco kostýmy Elišky Lupačové neorganicky vycházejí z městské módy a účesů konce první republiky, aniž byl tento posun v příběhu navázaném na prostředí vesnice konce 19. století v inscenaci nějak rozvedený a objasněný. Takto prostavěné dekorace ovšem neumožňovaly proměnu mlýna na obydlí Kostelničky a Jenůfy, působilo nevěrohodně. Václav Málek se držel ilustrace příběhu, ale nápady nad rámec postávání a posedávání postav byly postupně čím dál řidší. Přitom vertikálně členitá scéna se soustavou schodů umožňovala mnohotvárnější rozehrání situací. Režisér si ovšem v rámci zvolené koncepce zbytečně zkomplikoval klíčové momenty, kdy se Kostelnička ponižuje před Števou a ve snaze vdát Jenůfu za Lacu se rozhodne k vraždě: Postel Jenůfy neumístil do komory za scénou, ale přímo na jeviště, takže bylo nevěrohodné, že Jenůfu nevzbudí prudká hádka Kostelničky se Števou, a hlavně že Laca nevidí dítě strčené do nůše, kolem které prochází.

Tu a tam se objevovaly scény, které výstižně ozřejmovaly charaktery a vztahy postav: zatímco Števa neurvale strhl Kostelničce šátek, Laca jí ho úslužně podal, ale Kostelnička ucukne, když jí chce Laca políbit ruku. Povrchnost Števova zájmu o těhotnou Jenůfu dobře vyjádřila situace, kdy při jejím zoufalém naléhání, aby dodržel tvrdé požadavky Kostelničky na jejich svatbu, klidně usne. Duševní rozpoložení Kostelničky výstižně ilustrovalo různé zacházení s červenou čepičkou Števušky, když ji při úvahách, co dál s Jenůfou a nechtěným novorozenětem, nervózně žmoulá, než jí vztekle mrskne na zem. Neotřelou inovací bylo nahrazení prudkého otevření okna nárazem větru jako načuhující smrti tím, že ze stěny spadne portrét dívky, rozpadne na jednotlivá prkénka, Kostelnička je chvatně posbírá do náruče a psychicky zhroucená se k upíná jako ke spáse. Jenže tyto spíše jednotlivé nápady na celou inscenaci nestačily. Použití barevného světla v dýmu pro různé nálady působilo triviálně. A oslabený byl závěr, ze kterého se režisér po odhalení vraždy dítěte místo lynče Števy „vylhal“ stronzem mužů s rukama v pěst, zatímco se Števa zbaběle schovává za sukní Karolky, než ho Laca vystrčí za ostatními.

Řadu sólistů obsazených do olomoucké premiéry Její pastorkyně známe z jiných dřívějších nastudování. Novou tváří byla představitelka Jenůfy Radoslava Mičová.  Díky mladistvému sopránu působila jako „obyčejná“ holka, která si i přes nepříznivé okolnosti chce uhájit své štěstí, ať už lásku ke Števovi, od kterého rezolutně odhání jiná děvčata, nebo ke svému dítěti. Jenže pak se Jenůfě zhroutí svět a režisér nevytvořil Mičové situace, které by jí herecky pomohly vyjádřit vývoj jejího psychického rozpoložení nad rámec závěrečného – banálního – obětí s Lacou.

Magda Málková po olomoucké inscenaci v roce 1995 a liberecké před dvěma lety pěvecky roli díky pevnému dramatickému sopránu stále zvládá bez problémů. Ale tentokrát se zaměřila příliš jednostranně na pojetí této osobnosti respektované v dané komunitě, ze které se stane vražedkyně, na chladně odměřenou bezcitnou ženu, která nezmění svůj strnulý přísný výraz ani ve chvíli, kdy jí Jenůfa zničená smrtí dítěte leží na klíně. Prudký zvrat, když Kostelnička psychicky neunese tíhu své viny, vyjadřuje Málková opět jednotvárně přehrávaným vyšinutím.

Jakub Rousek si roli Lacy vyzkoušel už při nastudování ur-verze na brněnské JAMU (2008), jak se ji snažil Mark Audus vypátrat z vyškrabávaných Janáčkových rukopisů, a v oné diváky oceněné opavské inscenaci (2015). Jeho Laca je grobiánský pruďas, „zloch“ s hutným tenorem (ale příliš otevřeným vokálem e, který zní spíše jako a), zamilovaný do Jenůfy tak, že neovládá své chování.  Jeho vývoj k empatickému soucitu s Jenůfou vyzněl o to přesvědčivěji.

Ve stejných inscenacích jako Rousek vytvořil roli Števy také Juraj Nociar. V olomouckém nastudování je sice pěvecky sebejistým furiantem, ale režijní aranžmá z něj dělá slabocha, mazánka, který se schovává za ženské sukně.

Výstižný mini portrét ustarané Stařenky zatížené výčitkami, jak se chovala k nevlastnímu Lacovi, se podařil Zdeňce Mollíkové. A sextet Každý párek si musí svoje trápení přestát založila s pevnou oporu. Známou pravdu, že není malých rolí, potvrdil také Jiří Přibyl.  Do závěru inscenace vnesl jako manželkou komandovaný Rychtář takovou vlnu energie, že vedle něj ostatní vypadali až mdle.

 

Hodnocení 65 %

 

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Moravské divadlo Olomouc, premiéra 14. prosince 2018.

 

Hudební nastudování Tomáš Hanák, režie Václav Málek, sbormistr Lubomíra Hellová, choreografie Robert Balogh, scéna Jaroslav Záděra, kostýmy Eliška Lupačová.

Stařenka Buryjovka – Zdeňka Mollíková, Laca Klemeň – Jakub Rousek, Števa Buryja – Juraj Nociar, j. h., Kostelnička – Magda Málková, Jenůfa – Radoslava Mičová, Stárek – Martin Štolba, Rychtář – Jiří Přibyl, Rychtářka – Elena Gazdíková, Karolka – Lucie Skácelíková Janderková, Pastuchyňa – Kateřina Hloušková, Barena – Eva Wolfová Zatloukalová, Jano – Iva Ryzová, j. h.