Joseph Calleja hvězdou koncertního provedení Cileovy Arlézanky v Deutsche Oper
Cileova Arlézanka koncertně v Deutsche Oper v Berlíně s Josephem Callejou
Koncertní provedení opery Francesa Cilei L’arlesiana (Arlézanka) přineslo posluchačům jedno z neprávem zapomenutých děl italského verismu. V berlínské Deutsche Oper v rámci řady koncertních provedení oper se tomuto dílu dostalo velmi kvalitního nastudování a skvělého zpěváckého obsazení.
V milánské premiéře roku 1897 sklidil jeden ze svých největších úspěchů tenorista Enrico Caruso, který byl tehdy teprve na počátku své oslnivé kariéry. Opera pak byla příležitostně uváděna především na italských scénách, v jednotlivých inscenacích (například Filadelfie 1962 nebo Londýn 1968 a festival ve Wexfordu 2012, který se vrátil k původní čtyřaktové verzi) se dostala i na zahraniční scény, kde také byla provedena několikráte koncertně. Především jde o dílo, které vyžaduje vynikajícího tenoristu pro roli Federica a árie È la solita storia del pastore, takzvaný Federicův nářek (Lamento di Federico) patří od premiéry k parádním číslům tenoristů celého světa. Opera nabízí ještě vděčnou mateřskou roli Rosy pro dramatický mezzosoprán, part mladé zamilované dívky Vivette není již tak profilovaný a výrazný.
Textovou předlohou je divadelní hra Alphonse Daudeta na základě jeho vlastních kratších próz ze sbírky Listy z mého mlýna. Daudetova činohra ale proslula v hudebním světě již mnohem dříve, Georges Bizet zkomponoval scénickou hudbu a z ní upravil dvě světově proslulé koncertní svity. Bohužel text jen průměrného dramatika a libretisty Leopolda Marenca vykazuje dramaturgické nedostatky a ani úroveň veršů není přesvědčivá. Zato barvité Cileovo zhudebnění v duchu vrcholného verismu dokáže zaujmout i dnes.
Hvězdou dvou koncertních provedení (21. a 24. února 2018) byl maltský tenorista Joseph Calleja, který dal postavě rozervaného Federica plný zvuk i vhodnou kombinaci lyrismu a dramatismu.
Bohužel americká mezzosopranistka Dolora Zajick podle všech dostupných recenzí roli starostlivé matky jen odzpívala, aniž by navázala jakýkoliv kontakt s posluchači nebo ostatními zpěváky, navíc ve velmi omezené výrazové škále. Tak role zkoušené matky, hluboce zasažené obavami o syna, vyzněla bez většího dopadu. Naopak italská sopranistka Mariangela Sicilia s příjemným, byť ne velkým hlasovým fondem, velmi plasticky ztvárnila mladou dívku beznadějně zamilovanou do Federica.
Sopranistka a slavný tenorista tak dokázali i na koncertním pódiu postihnout velmi přesvědčivě vývoj mileneckého vztahu. I v dalších středních rolích odvedli maximum například Seth Carico jako Federicův milostný soupeř nebo Markus Brück jako pastýř Baldassare. Dirigent Paolo Arrivabeni u pultu Orchestru Deutsche Oper Berlin dílo nastudoval se smyslem pro zvuk italského verismu, byť nepřeháněl efekty, a dílo by si jistě zasloužilo i scénickou produkci.
Výročí Gottfrieda von Einema
Na 24. ledna 2018 připadlo sté výročí narození rakouského skladatele Gottfrieda von Einema, který se sice narodil v Bernu jako syn rakouského atašé, ale jeho tvorba je pevně svázána především s Rakouskem. Jako žák Borise Blachera získal záhy renomé i cenné kontakty, také na vedení Salcburského festivalu, kde byl sám v kuratoriu v letech 1948–1951 a 1954–1964. Salcburský festival také uvedl jeho první dvě operní díla, která zaznamenala velký evropský úspěch (a byla uvedena i v zámoří) pro tehdy ještě velmi mladého skladatele.
Dantonova smrt podle dramatu Georga Büchnera byla uvedena roku 1947 a po tomto díle následovala další opera na závažný literární text – Proces podle prózy Franze Kafky. I další tři opery vznikly na světově proslulé literární předlohy. Komická opera podle Nestroyovy frašky Der Zerrissene (Rozervanec, premiéra v Staatsoper Hamburg 1964) již takový úspěch nezaznamenala, úspěšnější se stala operní adaptace Schillerova dramatu Kabale und Liebe (Úklady a láska, premiéra v Staatsoper Wien 1976). Ale to se skladatelovo dílo již vrátilo do hledáčku operních dramaturgů operní tragikomedií Návštěva staré dámy podle známého dramatu Friedricha Dürrenmatta, který osobně upravil svou hru pro potřeby zhudebnění.
Skladatel komponoval part hlavní hrdinky na míru Christy Ludwig, která také v premiérovém uvedení ve vídeňské Staatsoper roku 1971 nesmírně obtížný part Kláry Zachanassianové zpívala. Opera pak byla uvedena na řadě scén, kde hlavní part ztvárnily světové sopranistky a mezzosopranistky na sklonku svých kariér.
První tři Einemovy opery vznikly za libretistické spolupráce skladatele Borise Blachera. Druhou Einemovou manželkou se pak stala známá rakouská literátka Lotte Ingrisch, která zpracovala libreta jeho posledních tří oper na původní náměty. Opera – biblická parafráze Jesu Hochzeit (premiéra 1980, Theater an der Wien) vzbudila velký skandál pro údajně blasfemické libreto a z tohoto důvodu se ji další operní domy obávaly zařadit do repertoáru. Další opera Tulifant (premiéra 1990 v divadle Ronacher ve Vídni) na pohádkový námět čekala několik let na uvedení, než skončila veleúspěšná produkce muzikálu Cats v Theater an der Wien, které mělo premiéru smluvně ošetřenou. I poslední, tentokráte komorní opera Luzifers Lächeln (Luciferův úsměv) vycházela z náboženského námětu, ale posthumní premiéra ve Wiener Kammeroper roku 1998 větší pozornost již nevzbudila.
Na českých jevištích byla provedena jen opera Dantonova smrt v roce 1966 v Brně v překladu Evy Bezděkové s realizačním týmem Václav Věžník (režie) a František Jílek (hudební nastudování). V hlavní roli Dantona vystoupil René Tuček. Velkému zájmu se pak těšila česká premiéra Einemova Procesu ve Státní opeře Praha na podzim roku 1994. Výtvarně krásná a pečlivě nastudovaná inscenace (dirigent Ivan Pařík, režisér Karel Drgáč) přivítala při pražské premiéře vzácné hosty – skladatele a jeho manželku Lotte Ingrisch. Vynikající úroveň inscenace byla umocněna projekcemi filmových sekvencí a také fotografií Jana Šplíchala. Je velká škoda, že tato inscenace nemůže být znovu obnovena.
Rakouské i německé scény k Einemovu výročí připravují několik operních premiér. Jako první uvedl premiéru Dantonovy smrti operní soubor v Theater Magdeburg. Zde ji nastudoval tchajwanský dirigent a místní hudební ředitel Kimbo Ishii, který zde také připravil premiéru Fibichovy Nevěsty messinské, a režijně ji připravila britská umělkyně Karen Stone (místní generální intendantka). Působivou scénu s několika symboly revoluční doby a kostýmy navrhl Ulrich Schulz. Hlavní role bývalých politických spojenců a pak zarytých nepřátel vytvářejí holandský barytonista Peter Bording jako Georges Danton a anglický tenorista Stephen Chaundy jako Maximilien de Robespierre. Tento operní titul se vrátil na magdeburské jeviště po půlstoletí a současná inscenace, i pro politickou aktuálnost tématu, sklidila velmi dobré kritiky a stejně dobrá je divácká návštěvnost titulu.
Tentýž operní opus připravuje Wiener Staatsoper. Premiéra je naplánována na 24. března 2018. Dílo právě zkouší finská dirigentka Susanna Mälkki, která se soustředí především na poválečnou a soudobou hudební tvorbu. Režijně dílo připravuje rakouský umělec Josef Ernst Köpplinger, který již také režíroval von Einemovu operu Luciferův úsměv. V hlavních rolích vystupují přední zpěváci: Wolfgang Koch jako Danton, Herbert Lippert jako Desmoulines, Thomas Ebenstein jako Robespierre a také Olga Bezsmertna v roli Lucille Desmoulines. Po premiéře je naplánováno ještě šest dalších repríz až do 9. dubna 2018, pak bude opera znovu zařazena až v další sezoně.
Již 18. března 2018 ale zazní v Theater an der Wien premiéra Einemovy opery Návštěva staré dámy. Zde dílo studuje také specialista na soudobou hudbu, německý dirigent Michael Boder, a režijní práce je svěřena světoznámému Britovi Keithovi Warnerovi (také režie Straussovy Elektry v Praze). V hlavní roli vystoupí švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus, umělkyně s neobvykle širokým repertoárem, kterou známe i ze živého vystoupení na brněnském festivalu Leoše Janáčka, kdy zpívala ženu v Schoenbergově monodramatu Erwartung. V pánských rolích jí budou sekundovat Russell Braun (Alfred Ill), Raymond Very (Starosta), Adrian Eröd (Učitel), Markus Butter (Kněz) a další. Série šesti představení skončí 28. března 2018. Oba dva přední vídeňské domy se dohodly na slevové akci, a pokud si zakoupíte lístky na obě operní představení, dostáváte 30procentní slevu ze vstupného. Hezký dárek pro operního diváka, který má zájem o moderní operu.
Tvorba Gottfrieda von Einema se ale neomezovala pouze na operní jeviště. Je tvůrcem i pěti baletních kompozic (také baletu na námět Turandot) i kompozic řady orchestrálních a komorních žánrů. Vídeňský Musikverein zařadil na koncertní program také Einmeovu rozsáhlou kantátu An die Nachgeborenen na text Bertolta Brechta. Přední brechtovský překladatel Ludvík Kundera překládá tento titul jako Budoucím. Text se zabývá převážně v symbolické rovině válkou a jejími následky. Einemovo zhudebnění je posluchačsky přístupné a v celé kompozici tonální. Sedmidílná kantáta o délce asi padesáti minut byla zakázkovým dílem Organizace spojených národů. Premiéra se konala v sídle Organizace spojených národů v New Yorku v říjnu 1975 a o dva dny později zazněla rakouská premiéra právě ve vídeňském Musikvereinu.
Základem textu není jen stejnojmenná poéma Bertolta Brechta, napsaná v exilu, ale také vybrané verše z biblických žalmů a Hölderlinova překladu Sofokla. Dílo vyžaduje velký orchestrální aparát, sbor a mezzosopránovou sólistku. Prvotřídního provedení se mu dostalo díky ORF Radio-Symphonieorchester Wien, řízeném Markusem Poschnerem, sborem Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde (který již o pauze sklízel četná bravo) a výjimečnému výkonu finské sopranistky Camilly Nylund. Ta, ač sopranistka, přednesla vokální part, aniž by měla sebemenší problém s hlubší polohou partu. Menší part kantáty je určen barytonu (zpíval Michael Nagy). Velmi působivý večer byl doplněn v prvé části večera o málo hranou kompozici Antona Brucknera.
Nahrávka týdne
Joseph Calleja – Verdi. Orquestra de la Comunitat Valenciana, dirigent Ramón Tebar. Decca 2018 (1 CD). Nové album jednoho z nejžádanějších tenoristů naší doby se soustředí na výběr verdiovských partů. Zpěvák si ale vybral převážně ukázky z operních děl, ve kterých zatím na scéně nevystupoval, ale zařazení hlavních tenorových rolí z těchto Verdiho oper do svého repertoáru plánuje v dohledné době. Na albu, které uvádí slavná romance z Aidy Se quel guerrier io fossi! … Celeste Aida, dále nalezneme po dvou ukázkách z Trubadúra a Síly osudu, duet s barytonem z italské verze Dona Carlose (Dio che nell’alma infondere) a hned čtyři hudební čísla z Otella. Partnery v duetech mu jsou barytonista Vittorio Vitelli (Síla osudu, Don Carlos a Otello) a světově proslulá sopránová hvězda Angela Gheorghiu v duetu Otella a Desdemony.
Stylová čistota je jednou z předností alba, stejně jako vysoká interpretační kvalita rodáka z Malty. Vokální kultura, zajímavý kovový témbr ve spojení s přitažlivým mikrovibratem, dokonalé frázování i stylová jistota jsou obvyklými znaky Callejova výkonu. Na druhou stranu tenorista ne vždy patří k nejinspirovanějším zpěvákům v oblasti psychologie role, navíc se zdá, že právě role Otella je v současném momentu pro svůj dramatismus již mimo Callejův obor. Přece jenom jeho tenor má lyrický základ a předčasně zařazené partie pro těžký dramatický italský obor mohou hlas narušit. Album se velmi příjemně poslouchá a nabízí možná srovnání s jinými současnými verdiovskými recitály slavných tenorů, například The Verdi Album Jonase Kaufmanna pro label Sony s částečně obdobným repertoárem. Josepha Calleju spolehlivě doprovází Ramón Tebar za dirigentským pultem městského orchestru ve Valencii.
Operní humor
Americká dramatická sopranistka Martina Arroyo (narozena 1936) byla a stále je proslavená nejen vynikajícími výkony, ale také skvělým smyslem pro humor. Byla jednou z prvních pěvkyň afro-amerického původu, které se prosadily ve světovém měřítku. Přesto si z nějakého důvodů nemohli lidé často zapamatovat její jméno.
Jednou se jí stalo, že ji oslovil starší operní obdivovatel: „Vy musíte být Leontyne Price!“ Vtipná Martina Arroyo neztratila konverzační pohotovost: „Ne, ne, já jsem Reri Grist!“ (Tedy jmenovala jinou slavnou operní kolegyni afroamerického původu, koloraturní sopranistku podstatně fragilnějšího fyzického typu.)
Tato anekdota má ale i jinou verzi: Martina Arroyo musela pracovat trochu ve stínu slavné spinto sopranistky Leontyne Price, která byla často v Metropolitní opeře přednostně obsazována. Když ji jednou nový vrátný v Metropolitní opeře uvítal slovy: „Dobrý den, Miss Price!“, klidně mu odpověděla: „Ne, drahoušku, já jsem ta druhá!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
