Vše nasvědčovalo tomu, že přelom padesátých a šedesátých let se stane pro český balet začátkem požehnaného období. V Praze konečně mohl Saša Machov začít své dlouho promýšlené plány, o nichž po léta mohl pouze snít, k dispozici měl řadu výtečných tanečníků, mezi nimiž vynikal Miroslav Kůra aspirující na postavení prvního tanečníka Evropy. V Brně vedl Ivo Váňa Psota svůj cílevědomě budovaný a koncepčně řízený soubor od úspěchu k úspěchu. Připomeňme jenom smršť ocenění, která se na soubor a jeho inscenaci přihnala v tehdejší Divadelní žatvě u příležitosti inscenace Čajkovského Symfonie života (jednalo se o apoteózu lidské práce, kterou Psota vytvořil na hudbu Čajkovského Čtvrté symfonie).
V Praze se ale začaly na jasné obloze objevovat stále tmavší a nebezpečnější mraky. Saša Machov byl celý svůj život jednoznačně levicově orientovaný. Jeho představy ovšem nekorespondovaly s prosazováním takzvaného socialistického realismu a určitě mu v dané politické situaci nepomohla ani jeho aktivní účast v bitvě u Tobruku v řadách britské armády.
Útoky proti Machovovi se množily. Stačil drobný incident, když nadšené publikum odměnilo mohutným potleskem české interprety na slavnostním baletním koncertu České filharmonie a neprojevilo takovou přízeň umělcům sovětským, a už se rozjel smutný mlýn, typický pro tu dobu. Miroslav Kůra byl poslán do vyhnanství do Košic a mimořádně citlivý umělec Saša Machov neunesl tlaky, které na něj mířily, a dobrovolně odešel ze života.
V Brně se zdálo, že vše je v pořádku. Po úspěchu původní premiéry, baletu Karla Horkého Král Ječmínek v září 1951, se začal soubor pod vedením mistra Psoty chystat na premiéru dlouho a s napětím očekávané Spící krasavice. I Psota se ale dostal do nejrůznějších tlaků. Ve spojení s náročným zkoušením to nepochybně přispělo k tomu, že několik dní před premiérou náhle a nečekaně zemřel. Úspěšnou premiéru dokončili jeho žáci.
Úmrtí dvou velikánů, skutečných otců-zakladatelů českého moderního baletu, se pochopitelně neobešlo bez následků. V konečné fázi se přes všechny překážky, které kladla rozvoji kumštu striktně uplatňovaná „sorela“, český balet v šedesátých letech sice dostal na evropské výsluní, ale v dané v dané chvíli se situace zkomplikovala. Navíc, velká část baletních umělců, kteří se stali protagonisty obou našich čelných souborů v té nebo v oné formě, prošla školením u obou zesnulých koryfejů.
V nastalé situaci se rozhodli dva čelní protagonisté Psotova souboru Olga Skálová a její partner (a poté nějaký čas i manžel) Viktor Malcev odejít z Brna do Prahy, kde cítili, že jich bude více zapotřebí, což se také potvrdilo.
Viktor Malcev se narodil 3. listopadu 1920 v tádžickém provinčním regionálním centru Konibodom, dnes padesátitisícovém městě. Rusové používají název Kanibadam a původní název podle encyklopedie v češtině znamená „město mandlovníků“. Tanečnímu umění se vyučil jako mnoho jiných u Jelizavety Nikolské. Dále navštěvoval taneční lekce Heleny Štěpánkové a u Rudolfa Macharovského se zdokonaloval ve stepu. Ve Vídni se učil u Harise Plucise a v Brně u Mistra Psoty. Ještě v druhé polovině padesátých let byl na stáži v Moskvě u profesora Gaboviče. Díky tomu byl dokonale technicky vybaven. Tato technická výbava byla zdrojem úspěchu jeho slavných rolí, byť se jednalo o postavy různorodých typů a charakterů, jež Malcev dokázal vesměs velmi dobře vystihnout svým jevištním projevem.
V letech 1938–1940 působil jako tanečník v pražském Švandově divadle, kde byl choreografem Rudolf Macharovský, krátce pak účinkoval v nuselském Tyláčku, se skupinou Jelizavety Nikolské absolvoval turné po Rakousku. V roce 1941 jej Nikolská angažovala do svazku Národního divadla. Poprvé se s jeho jménem setkáváme na programu představení Orfea a Eurydiky 19. září 1941. V. listopadu téhož roku tančí drobnou roli Klokanky v premiéře Nedbalova Andersena, kterého nastudovala Zdenka Zabylová. Během repríz povýšil na Cínového vojáčka. 12. července 1942 účinkoval v derniéře Nedbalovy Pohádky o Honzovi v roli Satyra.
V roce 1943 se stává sólistou Baletu Národního divadla. Účinkuje v roli Šikovatele v baletu Friedricha Wickens Mlýn na ženy, Žárlivce v Blacherově Jižní slavnosti. Ztvárnil i roli Apollona v Beethovenově Prométheovi a v poslední baletní premiéře před zavřením divadel, v baletu Riccarda Driga Harlekýnovy milióny, tančil postavu Chudého harlekýna. Krátce pak působil jako sólista ve Vídni a poté byl totálně nasazen.
Ihned po osvobození se vrátil do Národního divadla, ale dlouho v něm nepobyl, protože nově jmenovaný ředitel brněnského divadla Emil František Burian jej přiměl k přechodu do moravské metropole. Zde v prvních dvou sezonách vytvořil sólové role v řadě inscenací. V baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica to byla postava Šohaje, v Nedbalově Princezně Hyacintě role Václava, v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky role Fauna. Choreografem těchto inscenací byl Josef Judl. V Remarově inscenaci Glazunovy Raymondy tančil Abderachmana.
Skutečná velká éra nastala pro Viktora Malceva s návratem Ivo Váni Psoty. V jeho první premiéře, v níž se vrátil v Romeovi a Julii, ztvárnil nejprve Parise, posléze tančil v mnoha reprízách Romea. Významné sólové úkoly měl v inscenacích Chopinových Sylfid, v Rossiniho Vzpouře hraček a zejména ve Dvořákových Slovanských tancích a v Čajkovského Symfonii života.
V Psotově inscenační koncepci Labutího jezera byl bravurním představitelem Prince, který se ale v tomto představení jmenoval Mladý lovec. Titulní roli ztvárnil v Horkého Králi Ječmínkovi. Poslední rolí, kterou v Brně tančil, byl Modrý pták v Čajkovského Spící krasavici.
Po svém příchodu do Národního divadla převzal velké role z kmenového klasického repertoáru (Romeo, Princ v Labutím jezeře i v Šípkové Růžence; pod tímto názvem se tehdy hrála Spící krasavice) a také roli Frýborta v Machovově inscenaci Vostřákovy Sněhurky. V prvním uvedení Asafjevovy Bachčisarajské fontány v Národním divadle (premiéra byla 5. listopadu 1954) v inscenaci sovětského choreografa Alexandra Romanoviče Tomského ztvárnil roli Gireje.
Girej se stal jednou z nejúspěšnějších rolí jeho kariéry. Tančil ho v desítkách repríz a mohl v této roli uplatnit své představitelské schopnosti, jež mu umožňovaly výtečně vykreslit role nejrůzněji pokřivených, panovačných, intrikánských a úskočných typů. K nim patřily později například role Vezírů v Karajevově baletu Sedm krasavic či Melikovově Legendě o lásce.
Z úspěšných postav prvního období Malcevova pražského působení připomeňme například titulní roli ve Vostřákově Švandovi dudákovi.
Vzpomeňme též na Herce v tehdy často uváděném, leč době hodně poplatném baletu Borise Asafjeva Plameny Paříže, Eusebia v Beethovenově Prométheovi, Harmodia v Chačaturjanově Spartakovi či Florinda v Burghauserově Sluhovi dvou pánů.
Svým způsobem vyvrcholením této etapy a přechodem k charakterním rolím druhé poloviny Malcevovy taneční kariéry v Národním divadle byl jeden z jeho dalších významných úspěchů, ztvárnění titulní role v Hanušově Othellovi v choreografii Jiřího Němečka. S touto postavou, které vtiskl pečeť svého autenticky mužného projevu, se setkal dvakrát, v letech 1959 a 1969.
Z jeho rolí v šedesátých letech si připomeňme Briseise v Ravelově Dafnis a Chloé, Semjona v Čulakiho Mládí, Severjana v Prokofjevově Kamenném kvítku, titulní roli v Marnotratném synovi téhož autora, Generála ve Svědomí Viliama Bukového a Myslivce ve Vostřákově Viktorce.
Na technické brilanci a výrazném projevu neztratily nic ani Malcevovy postavy za závěrečných let jeho působení (do důchodu odešel v roce 1972). Byl to Šáhrijár v Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova, Trosečník v Meduse Gottfrieda von Einema, Alkinoes a Polyfémos v Bloudění Odysseově rakouského Helmuta Edera, Ďábel ve Hrách o Marii Bohuslava Martinů a jeho poslední role v Národním, Starý kavalír v Bartókově Podivuhodném mandarinovi v choreografii Jiřího Němečka, pod jehož vedením vytvořil mnohé ze svých nejúspěšnějších rolí.
Ovace Viktor Malcev sklidil také v roce 1970 v roli Tybalta v Romeovi a Julii, kterého tančil v inscenaci bývalého sólisty Národního divadla Jaroslava Bergera v německém Augsburgu.
V letech 1947–1952 působil na Brněnské konzervatoři a potom na Konzervatoři pražské, jeho specializací byl partnerský tanec. Tuto disciplínu – sám byl vynikajícím jevištním partnerem – vyučoval v šedesátých letech i na pražské Akademii múzických umění a v berlínské Státní baletní škole. V letech 1974–1977 šéfoval baletnímu souboru v divadle v Ústí nad Labem, v sezoně 1990–1991 olomouckému baletu. V roce 1972 byl choreografem televizního baletu Miroslava Hlaváče Učeň čaroděj. Později se v hojné míře věnoval odborné publicistice a psaní kritik.
V roce 1977 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství. Viktor Malcev zemřel 20. ledna 2001 a je pohřben na Ruském hřbitově na pražských Olšanech.
Foto archiv ND / Jaromír Svoboda, Karel Štoll
