K otázce Laterny magiky (1): O snu, který uletěl

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
V předvečer přehlídky Laterna fest, prvního festivalu pod hlavičkou Laterny magiky, který nás má vpustit do světa multimediálního a multižánrového divadla, tak jak se rozvíjí v zahraničí, vracím se častěji k otázce kořenů i budoucnosti Laterny magiky, její dramaturgii a změnám, které probíhají. Vím, že jsou v taneční obci občas zdrojem rozporů, ale zároveň věřím, že je příčinou jen příliš velké zaujetí pro některou z etap, jimiž za šedesát čtyři let Laterna prošla, a také, že chybí prostor k diskusi. V tanci je tomu už tak, že málo kdo přichází se svými otázkami a pochybnostmi do přímé konfrontace, ale nechat je spát pod povrchem jen zvyšuje nebezpečí eskalace. Pojďme se tedy setkat nejen na festivalu, ale i v online prostoru, který se hodí pro diskusi, a diskuse je přeci také prostředek prevence proti nahromadění tlaků. Než přistoupím k analýze uměleckých principů Laterny magiky a jejich kořenů, k idejím „otců zakladatelů“ a jejich potenciálu dnes, ve změněném světě nových médií a nových společenských kontextů, dovolím si rekapitulovat její činnost jako organizace, protože i to je jedno z témat přechodného období, v němž se Laterna právě nachází.

Jiří Šlitr a Sylva Daníčková, EXPO 58 Brusel (foto archiv Laterny magiky)

Taneční nebo netaneční: Procházka historií
Laterna magika přestává být jednotným tanečním souborem, přestává být vůbec tanečním souborem. Je to ovšem proces, který není dán jen novou koncepcí, začal už před dvanácti lety a vyústil do stavu, kdy „soubor“ nepředstavuje těleso v pravém slova smyslu, ale jen volné uskupení více či méně blízkých spolupracovníků, kteří tvoří pod společnou značkou. Celý ten proces pouze v posledním roce a půl nabral na rychlosti a transformace překročila bod, od něhož není návratu. Teď nejde o výjimečné případy, o situaci vymykající se normálu, jako když byla v poslední dekádě Laterna svěřována činoherním režisérům. Nyní jde o program. Laterna se tím ale paradoxně vrací zpět na začátek své existence, kdy byla skutečně více prostorem pro uměleckou tvorbu než tělesem, a její identitu určovali tvůrci, nikoli členská základna.

Organizační proměny Laterny magiky byly za ta desetiletí veliké. Delší období, kdy se její struktura na nějakou dobu ustálila, sice vytvářejí zdání trvalého, neměnného, jakéhosi ideálního stavu, ale z odstupu a pohledu na celek jde po celou dobu o velmi hybridní organismus. Etapy proměnlivé a tekuté i dlouhá klidová stádia, to vše bylo vždy dané mimo jiné tím, zda byla samostatná, nebo zastřešena jinou značkou: nejprve střídala několik zřizovatelů, podle toho také vypadala divočejší 60. léta: Národní divadlo, Československý státní film, Státní divadelní studio, Národní divadlo. Od roku 1974 do roku 1992 se stala trvalou součástí Národního divadla, aby pak zažila předlouhou poklidnou etapu jako příspěvková organizace.

Z hlediska celé její existence je možná trochu nešťastné ji označovat za soubor, respektive ztotožňovat soubor a název jako „unilaterální znak“. Spíš by se mělo říci, že Laterna magika je entitou, která obvykle měla či má stálý soubor, respektive taneční složku. Ale připustit, že to nemusí nutně být podmínkou její existence jako konceptu, jako přístupu k divadelní tvorbě. V době revuálních začátků sestávala Laterna nejprve z několika členů baletního souboru Národního divadla, kteří byli aktéry pilotního programu na Expu ještě v době, kdy se nevědělo, že se stane samostatnou. K nim se v roce 1959 připojili po konkurzu noví tanečníci a postupně se obměnili (šlo ale o mikro skupinu – dva sólisty muže a čtyři či pět tanečnic). Zato měla mezi svými spolupracovníky moderátorky-konferenciérky (působily i v dalších zaměstnáních), při přípravě programu na Expo také spolupracovala se SĽUKEM, skupinou slovenských cimbalistů a folklorních zpěvaček, v Hoffmannových povídkách zase účinkovali operní pěvci. V určité době měla specializované interprety jen pro černé divadlo. Pokud jde o premiéru Zájezdového programu v roce 1959, do programu byly potřeba 3 tanečnice, 1 tanečník, 3 cimbalisté, 3 zpěvačky, houslista, fujarista a konferenciérka.

V 60. letech se postupně kvůli zájezdové činnosti rozrostla skupina taneční a stal se z ní regulérní soubor (po prvním roce až dvou letech už neúčinkovali členové baletu, ale tanečníci plně angažovaní pro Laternu), navíc se musel časem rozdělit na jednu domácí a celé dvě zájezdové skupiny, přitom zachovávat ve výjezdech jistou spravedlivou proporci. Na počátku 70. let však Laternu magiku postihla krize, protože se přežil její do té doby zaručeně funkční formát číslované revue. Zdálo se, že tuto krizi nepřežije. Část tanečníků začala odcházet do Československé televize a jiných angažmá, až zakročil profesor Svoboda, který převzal v roce 1973 pevně vedení a nastolil, především ve spolupráci s režisérem Evaldem Schormem, novou strategii. Začala přeměna jádra repertoáru v celovečerní inscenace: Kouzelný cirkus, Sněhová královna, Žvanivý slimejš pro děti atd. až po vrcholného Odyssea, který snad jen pro svou technickou náročnost nezůstal po boku Kouzelného cirkusu trvale na repertoáru.

Mezitím se pod značkou Laterny magiky experimentovalo s činoherními inscenacemi – tehdejší členové tanečního souboru samozřejmě neuznávali a dodnes neuznávají, že tato díla jsou také „Laterna magika“. Nicméně: Byla premiérovaná v rámci repertoáru Laterny magiky? Byla. Využívala jejích principů? Využívala. A také zkoušela novinky a posouvala je dál. Například když režisér Antonín Máša v činohře Noční zkouška (1981) použil televizní okruh pro vysílání projekce v reálném čase, to bylo ostatně poprvé, kdy byla na jevišti využita televizní technika, ale protože nešlo o taneční inscenaci, její prvenství trochu zapadlo. Zřejmě se inspiroval Josefem Svobodou, který si mohl už o pár let dřív dopřát tento experiment ve Spojených státech. Revue jakožto číslovaný program se dlouho nevrátila (v podstatě až do vytvoření pořadů Cocktail 008 a 012 v novém miléniu, kdy Cocktail 008 byl přímou narážkou na variační principy Laterny magiky, její revuální koktejl). Komponované programy sice vznikaly také, ale už byly jiného charakteru, spíš jako známe dnes oblíbený princip složených programů moderních baletů nebo choreografických dílen, na repertoár se touto cestou dostaly také opusy nejmladších tvůrců.

Odysseus (foto Vojtěch Písařík, archiv Laterny magiky)

Zlatá taneční éra
V 80. a 90. letech nastaly v umělecké i organizační rovině zásadní změny, které jsou spolu komplementárně spojené. Když se začal připravovat Odysseus, připojila se k tanečnímu souboru skupina mladých absolventů pražské konzervatoře, především ročník narození 1967. Tahle generace a s nimi tanečníci přistupující v dalších cca deseti letech jsou technicky nejsilnější a nejvyspělejší taneční generací Laterny magiky. Byl na ně stavěn moderní baletní repertoár, který představoval uměleckou výzvu, Laterna se stala jejich hlavní a často už také jedinou životní štací. To zdůrazňuji, protože to má obrovský psychologický význam a utváří to vztah této taneční generace ke jménu Laterny magiky a k tomu, jak chápou její identitu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments