Kam kráčí Pražský komorní balet a kdo ho tu tedy nechce?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na stránkách Divadelních novin najdeme výzvu k širší diskusi o Pražském komorním baletu. Impulsem byla krátká diskuse na facebooku a „výkop“ provedl divadelní kritik Josef Herman, cituji: „Pojďme si nalít čistého vína: Pražský komorní balet velká část české taneční obce neuznává, a to je podle mého první a hlavní a dlouhodobá příčina současného stavu. To by si měla umět taneční obec vyříkat veřejně, ne jen v kuloárech a grantových komisích!“ Problém je ovšem hlubší než to, že panuje nejednotný názor na PKB a jeho „užitečnost“ na české taneční scéně. Ráda se připojím komentářem, nejen k otázce postavení PKB a tomu, co patrně té „velké části taneční obce“ na něm vadí, ale i (ne)jednoty oné vyzývané taneční obce, která je tu klíčová. Pokud zánik PKB vyvolá širší diskusi, pak pateticky řečeno, nežil nadarmo.
Pavel Šmok: Holoubek – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

V článku publikovaném zde na Opeře Plus, který je spíš reportáží než hodnocením situace, jsem využila všechny materiály, které byly dostupné od vedení PKB a je to de facto zápis celé oficiální části tiskového setkání, vynechala jsem až drobnější části v jejím závěru a také jsem už nezahrnula diskusi, do které se zapojili především baletní mistr Igor Vejsada a nestorka taneční kritiky paní Jana Hošková (především proto, že text už by byl tak dlouhý, že by v online prostředí odradil od dočtení do konce).

Česká taneční obec? Neřešitelné spory a nenaslouchání

Domnívám se, že bychom si měli především přiznat, že „česká taneční obec“ je sama o sobě absolutně nejednotná. To vidíme už na debatě kolem organizace Vize tance, kdy jsme se po deseti letech začali ptát, zda má zastupovat jen sekci „současného tance“, nebo tanečního umění jako celku, nebo být advokátem tance jako aktivity v tom nejširším měřítku. Je pravda, že nejednotnost a rozpory jsou způsobené i tím, že mnoho názorů, které mají pomyslní členové taneční obce na tvorbu a „užitečnost“ těch druhých, zůstává nesdíleno s protistranou. Že nikdo neřekne napřímo – vaše tvorba je opravdu nepochopitelná, proč to děláte? Nebo – vaši studenti mají mezery v té a té technice, jak si představujete, že by zatančili třeba toho a toho choreografa? A protistrana by místo urážení a trvání na tom, že jen její cesta je ta správná a ostatní jsou špatné, měla říct Jdeme cestou této estetiky, protože… Domníváme se, že tanečník má dnes umět spíše to a to, je to naše priorita. Říct svůj názor a přitom přijmout, že někdo jiný má nárok také na svůj, a dokonce že mohou spolu koexistovat, je základní předpoklad k tomu nějaký dialog vést. Ne předpojatost a apriorní uraženost.

Jako jeden z velkých rozporů, který je v „taneční obci“ prakticky neřešitelný, je otázka, kdo jak vidí samotnou profesi tanečníka. Někteří považují za profesionály pouze a výlučně absolventy konzervatoří, ale na taneční scéně působí úspěšně i interpreti, kteří touto cestou neprošli, namátkou Lenka Vagnerová nebo Věra Ondrašíková, úspěšné choreografky i tanečnice, Andrea Opavská, Helena Arenbergerová, Markéta Vacovská, Pavel Mašek, Jaro Viňarský, Jaroslav Ondruš… (Většina tanečníků má ovšem vysokoškolské vzdělání, často HAMU nebo VŠMU.) Nezatančí Odettu a Prince v Labutím, ale stejně tak asi nikdo nežádá po Prvních sólistkách ND, aby ovládaly kontaktní improvizaci, techniku pádu a totálně civilní projev… Stejně tak se bude stávat, že do jevištního tance budou pronikat prvky streetových a dalších technik, budeme tomu bránit, aby se nám tanec nekontaminoval a nedostali se do něj „neprofesionálové“? Nepopírám, že řada osobností současného tance tuto zkušenost má a že pro estetiku těla to není něco, nad čím mávneme rukou, například Václav Kuneš, Nataša Novotná, Martina Hajdyla Lacová, Miřenka Čechová, Jana Burkiewiczová. Někteří tanečníci konzervatoř opustí už během studia. Domnívám se také, že je trochu sporné dávat na roveň všechny školy, protože každá má ve výsledku trochu jiný směr, minimálně nemá smysl srovnávat Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Taneční centrum Praha – konzervatoř a gymnázium, Janáčkovu konzervatoř a Konzervatoř Brno s takovým Duncan Centre, protože to má tak odlišnou filosofii, že je snad slovo „konzervatoř“ jen formální označení, aby mohla fungovat v rámci našeho školského systému. Rozhodně z ní nikdy nevyjde klasicky školený tanečník (není to ani její cíl). Ale vychovala progresivní generaci, která se seskupila především kolem souboru Nanohach, který sice už neexistuje, ale jeho bývalí členové tvoří dál. Z ostatních je to třeba Tereza Hradilková.

A pak je velkým problémem samozřejmě i uzavřenost způsobená praktickými překážkami. Víme, že tanečníci z vícesouborových divadel, kteří pracují od rána do večera, a když nemají představení, padnou únavou se setměním, nemají sílu a motivaci jít se dívat na představení alternativních scén (čest výjimkám), a protože se s oblastí současného tance nesetkávají, připadá jim samozřejmě cizí a neplnohodnotná, nemohou ani pojmout její vývojovou cestu (nemají jak, není to jejich „vina“).

Protože nikdo nechce riskovat dostat se do opravdového sporu, i přes dvaceti a víceletou existenci současné scény, panuje na ní i mimo ni obava před konfrontací. A teoretici, kteří by mohli debaty iniciovat, nadto čelí odsudku, který by se dal shrnout jako „Nikdy jsi nestál na jevišti, nevíš, jaké to je, tak do toho nemáš co mluvit.“ Záchranou je jít studovat na HAMU, ale stejně si nemyslím, že by mělo být podmínkou k tomu, aby teoretika začali tanečníci či choreografové brát vážně, vystudování jedné konkrétní školy a oboru. Tím se tanec uzavírá před názory lidí nejen z jiných uměnovědných oborů, ale i sociologie, antropologie, mediologie… Argumenty proti bytostnému přesvědčení se sbírají opravdu těžko, takže i my si raději některé věci řekneme na plná ústa jen pro sebe, protože se jaksi předem počítá s nepochopením nebo konfliktem, který nemíníme zahájit.

Tudíž – jak může nějaká skupina zaujmout jednotný postoj ke konkrétnímu tělesu, když sama jednotná není? Ale není to problém jen PKB, ale jakékoli jiné situace, kdy se taneční obor snaží pro sebe získat politický prostor – dozvíme se, že naši volení zástupci jsou zmateni, protože slyší požadavky z několika stran a zdají se jim protichůdné, proto doporučují, abychom se nejprve domluvili sami mezi sebou, a potom teprve přišli všichni s jedním požadavkem. (Stesk v tomto smyslu zazněl i na diskusi o taneční kritice.) Zkrátka situace PKB je jen symptom.

Po zarostlém chodníčku, Pražský komorní balet (zdroj PKB)

Sporné body aneb Co asi tak může vadit

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na