Kapitoly nesmrtelné lásky aneb Dido a Aeneas v Rudolfinu

Ve čtvrté sezoně koncertního cyklu souboru Collegium 1704 zazněla v pátek koncertní verze opery Henryho Purcella (1659-1695) Dido and Aeneas. Vlastní opeře v délce necelé hodiny předcházela Ode to St. Cecilia. Večer tak získal strukturu francouzské barokní opery – delší alegorický prolog a tři dějství vážné opery.

Dějiny anglické opery počítají právě tuto Purcellovu operu k základům tohoto žánru v ostrovní říši. Opera se v hrdém Albionu vyvíjela poněkud odlišně, vzhledem k určité ostrovní izolovanosti, a vycházela především z anglické tradice dvorního žánru masque, smíšeného útvaru činohry s kratšími tanečními, vokálními a orchestrálními čísly integrovanými do představení. Na tento tradiční anglický žánr ovšem působily italské a francouzské vlivy cizích hudebníků u anglických dvorů, stejně jako nečetný notový materiál, který se do země dostal. Termín masque se v odborné literatuře protíná s termínem semi-opera. Ostatně oba učitelé Henryho Purcella byli tvůrci semi-oper – Matthew Locke (The Siege of Rhodes a úspěšnější Psyche) i John Blow (Venus and Adonis) jsou přímou spojnicí s Purcellovým jevištním dílem, skládajícím se z jediné „skutečné“ opery a několika semi-oper.

Jak je již z uvedených názvů děl patrné, náměty byly zpravidla převzaty z anglické mytologie. Pozdější vlna semi-oper si již vybírá náměty i z okruhu shakespearovských her nebo anglických mýtů. Antická mytologická látka je také základem libreta Nahuma Tateho, který vyšel ze Čtvrtého zpěvu Vergiliovy Aeneidy, podle kterého zpracoval tragédii Brutus of Alba or The Enchanted Lovers (1678). Okolnosti vlastní premiéry Purcellovy opery zůstávají stále poněkud zakryty  tajemstvím. Dlouhá desetiletí tradovaná datace i místo premiéry – 1689 v dívčí škole Josias Priest´s School of Young Ladies v Chelsea (dnes součást Londýna) – se postupným historickým výzkumem zřejmě změní v pouhou pozdější reprízu. Dílo je zřejmě ještě staršího data a bylo patrně komponováno na dvorní zakázku k určité příležitosti, kterou mohly být narozeniny, oslavy výročí korunovace a podobně tradovaná datace premiéry je odvozena z dochovaného nejstaršího tisku libreta.

Z pohledu dnešního diváka a posluchače představuje toto Purcellovo operní dílo, rozčleněné do tří krátkých aktů, jedinečný (a výjimečně zdařilý) a přitom vlastně osamocený pokus o plně prokomponovanou anglickou barokní operu (to byla ovšem i mnohem méně známá, ale přesto půvabná Blowova Venus and Adonis). Úspěch opery je z větší části závislý na obsazení Didony, jejíž part sice není příliš rozsáhlý, ale jako jediná v opeře prochází určitým obloukem vývoje. Ostatní party představují typy a jediný další part (který jako jediný byl patrně při premiéře obsazen mužem), potenciálně nesoucí psychologický vývoj – trojský princ Aeneas (tenor nebo baryton) – je příliš stručný k rozvoji a vykreslení charakteru.

Dirigent Václav Luks bezesporu oslovil velmi kvalitní interpretku pro roli Didony. Tato role byla v jevištní i nahrávací praxi obsazena širokým spektrem hlasů – od lyrických, dramatických i koloraturních mezzosopránů k sopránům všech typů až k sopránu vysokodramatickému, což poněkud odráží i vývoj dobových pokusů se stylovou interpretací. Mezinárodně úspěšná švýcarská mezzosopranistka Marie-Claude Chappuis, takřka výhradně se specializující na starou a na Mozartovu hudbu, je bezesporu inteligentní pěvkyní, která do role přináší vlastní výrazovou koncepci. Velmi dobře školený hlas s výborně ovládanou dynamikou sice nezaujme výjimečnou barvou, tu však pěvkyně zdařile nahrazuje vhodnou afektivností a dramatismem. Hlubší tóny místy trochu ztrácejí na barevnosti, stejně tak jsou nepatrně zřetelné rozdílné barvy v různých rejstřících. To jsou spíše ale jen charakteristiky jejího vytříbeného projevu než vady. Její Didona již od začátku není tolik královnou, jako je ženou. Vokálně znamenitě prochází a odlišuje fáze Didonina milostného vzplanutí – od touhy po lásce po první zamilovanost k jedinému krátkému výstupu ve druhém dějství, který již nese stín pochybnosti, až k dramatickému vrcholu partu i celé opery – árii When I am laid in earth / Až budu v zemi spočívat, ve které se hrdinka rozhoduje skončit svůj život. Pojetí pěvkyně tuto roli v závěru přibližuje spíše k beznaději Ženy v Poulencově Lidském hlasu než k hrdé smrti královny kartaginské v Berliozových Trojanech. Pozoruhodná kreace tak trochu zastínila výkony ostatních účinkujících.

Jindy temperamentní barytonista Tomáš Král musel zklidnit svůj tón a výraz až tak, že charakter Aenea vyšel poněkud strnule, ale vokálně je role vytvořena spolehlivě. Didoninu sestru Belindu zazpívala příjemným, nevelkým lyrickým sopránem korejská sopranistka Yeree Suh. Role Čaroděje, která mohla být zřejmě prováděna v barokním divadle jako en travesti, byla svěřena brazilskému basbarytonu Lisandrovi Abadieovi, jehož projev byl poněkud rušen hlasovým tremolem. Naopak velmi zaujala mezzosopranistka Sophie Harmsen v roli Druhé čarodějnice stylově čistým výkonem s příkladnou dynamikou. Alžběta Poláčková v roli První čarodějnice se s ní snažila vcelku zdařile držet krok, ale její současné zaměření je již dnes poněkud mimo sféru barokní hudby.

Purcellova opera jakoby si přímo říkala o jevištní realizaci. Především druhé dějství s tajemným světem jeskyně s čaroději, kam se ukryje královský pár při honu, skýtá nebývalé možnosti hudebních a jevištních kontrastů. Dirigent nevyužil v současnosti často preferovanou možnost poloscénického provedení. Možná trochu ke škodě vyznění díla. Právě minimální odlišení světa nadpřirozených bytostí (Čaroděj a První a Druhá čarodějka) a dvorského světa mytologických hrdinů ve druhém aktu trochu zastřelo výrazovou plasticitu celého díla a zbavilo ho kontrastu dvou prostředí, která bývají v inscenacích ostře rozlišena. Svět nadpřirozena může totiž představovat naše podvědomí, potlačené a nevědomé impulsy našeho jednání a chování. V několika inscenacích byla role Didony a Čaroděje – Čarodějky obsazena touž pěvkyní a dochází k efektu, který známe z obsazení Herzova filmu Morgiana. Uhlazená a elegantní koncepce Václava Lukse s pečlivým hudebním nastudováním, jež se vyhýbá silným kontrastům i výraznější naturalistické zvukomalbě ve scéně bouře, ovšem sklidila více než desetiminutový potlesk. Díky bohu se ale nepodařilo několika divákům „vyburcovat“ sál k ovacím vestoje – snad blýskání na lepší způsoby v koncertních i operních domech.

Nadchl výkon sboru Collegium Vocale 1704 v obou částech programu. Výkon orchestru Collegium 1704 byl poznamenán drobnými neduhy v Ódě ke svátku sv. Cecilie, kdy nedošlo ke kýžené souhře během úvodní Symphony, zřejmě trpící i určitou nedoladěností některých nástrojů. Problémy v této části vykazovaly především trubky. Václav Luks, který pracoval v tomto koncertním provedení převážně s osvědčenými pěvci ze svých minulých projektů, připravuje také hudební nastudování Purcellovy opery pro jeviště Národního divadla v Brně. Tam zazní v premiéře v květnu 2016 v zajímavé kombinaci se scénickým provedením Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Režisérem večera bude Jiří Heřman.

Hodnocení autora recenze: 75%

Henry Purcell:
Dido and Aeneas
(koncertní provedení)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
5. února 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
– Ode to St. Cecilia Z. 328
– Dido and Aeneas Z. 626

Dido – Marie-Claude Chappuis
Aeneas – Tomáš Král
Belinda – Yeree Suh
Druhá dáma / Druhá čarodejnice – Sophie Harmsen
První čarodejnice – Alžběta Poláčková
Čaroděj – Lisandro Abadie
Duch – Alex Potter
Námořník – Václav Čížek

www.collegium1704.com