Karl-Heinz Steffens: Momentálně jsem šťastný člověk!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ano, kromě Mozarta a příbuzného repertoáru, který by měl být doma ve Stavovském divadle. A pokud vím, takto profilovat pražské operní scény je také deklarovaným záměrem pana Hansena…
Přesně tak. My se shodneme na jasně diferencovaných odvětvích: první je ona česká tradice, ovšem nejen ona, protože s operami Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany bychom nevystačili. Tudíž by budova Národního divadla měla být domicilem i pro italské autory jako Verdiho a Pucciniho. Měla by trvale prezentovat toto operní „srdce“ v nejlepší možné podobě. Ve Státní opeře je tomu jinak. Sám jste ji připomněl jako scénu mnoha operních premiér Zemlinského, Schrekera, Korngolda. Jako druhé nebo třetí světové divadlo, kde byly jejich opery po svém vzniku hrány. Gustav Mahler tu působil. Byla ve své době dějištěm všeho modernismu a modernity. A tak ji chceme profilovat, vždyť je tu třeba velké orchestřiště, stavěné pro produkce Wagnerových oper. Bereme v úvahu tyto kapacity, díky nimž budeme moci hrát opery Franze Schrekera, vyžadující velký orchestr a rozměrný sbor. Máme v plánu inscenovat Zemlinského. Potud dědictví. A stejně tak vidíme Státní operu jako prostor pro díla dvacátého století.

Karl-Heinz Steffens (foto Patrik Borecký)

Jako novinář jsem se teprve nedávno dověděl detaily o rekonstrukci této budovy v sedmdesátých letech, kdy divadlo bylo vedlejším produktem stavby Federálního shromáždění a sítě pražského metra. A kdy se tu aplikovaly nevhodné materiály i technologie. Nová rekonstrukce tohle všechno odstranila a my uvidíme budovu i její prostory v podobě odpovídající době vzniku. Před čtyřiceti lety bylo ale součástí změn také odstranění prvních pěti řad sedadel a rozšíření orchestrální prohlubně. S následkem velké disbalance ve zvukové rovnováze…
To je mi známo, ale když se do orchestřiště dívám dnes, připadá mi adekvátní a nepříliš rozměrné. A zajímalo by mne velmi, jak vypadalo před tímto zásahem. Jak tu mohli hrát Schrekera a Zemlinského s tak malým prostorem pro hudebníky. Když se ale zmiňujete o akustickém vyvážení prostoru, mnohem víc mne aktuálně zajímá koberec, který pokrývá celý prostor parteru. Bylo mi řečeno, že původně tu měly být pouze běhouny v drahách, kudy budou procházet diváci, a zbytek podlahy měl být dřevěný. Tak to prý bylo před rekonstrukcí. Ale nyní je všude koberec. A já mám pocit, že jsem přišel trošku pozdě, abych to mohl ovlivnit. Kdybych přišel o dva roky dříve, koberec bych nedovolil… A jen si zbožně přeji, aby tento zásah akustiku neovlivnil.

Někteří přátelé dirigenti mi řekli, že ve Státní opeře musí zpěvák přesně znát prostor a detailně vědět, kam si má na scéně stoupnout, aby byl slyšet…
Ale na tohle jsme docela zvyklí. Dirigoval jsem třeba v divadle La Scala. Všichni tam znají „il punto Callas“, kam si tato diva pokaždé stoupala při velkých áriích. Pavarotti měl také svou značku. Zkrátka, nenajdete operní dům, který by byl z tohoto pohledu perfektní. Zde doufáme, že snad nebudeme muset do nástrojů a hlasů „prát“, abychom byli slyšet. Ale nezjistím to do té doby, než 5. ledna 2020 v 19 hodin zvednu taktovku a udám první dobu.

Také není tajemstvím, že po tomto datu najede Státní opera do módu prozatímního provozu. A že se na tu dobu chystá jen jedna premiéra…
Ano, to bude Szymanowského Král Roger jako první zcela nová produkce. Vše ostatní bude přeneseno z jiných divadel. Ale nemyslete si, při rekonstrukcích předních divadelních budov v Evropě to není jiné. A trvá několik měsíců, než je divadlo plně pod kontrolou. V berlínské Staatsoper se třeba stalo, že zničehonic nešlo zvednout oponu. Nikdo nevěděl, co s tím, a počítačový expert byl pryč. Na tohle všechno se musíte připravit, když chcete novému opernímu domu vdechnout život.

Od ředitele Národního divadla Jana Buriana vím, že poté, co vás oslovil s nabídkou postu hudebního ředitele ve Státní opeře v Praze, tedy ve střední Evropě, která se po všech stránkách bude bohužel ještě dlouho vzpamatovávat z minulého režimu, mnoho jste neváhal. Ne tak ale vaši manažeři…
Víte, manažeři jsou nešťastní vždycky… Přijeli z Anglie a hned viděli možné problémy. A dobře vědí, že u vás je leccos jinak, jak jste řekl. I z hlediska systémového. Ale aby bylo jasno, moji manažeři o ničem nerozhodují. Jejich úkoly jsou jasné. A já se počítám mezi hudebníky znalé toho, co znamená Praha na mapě hudební historie! Tohle město má prostě určitý zvuk. Pro mne lákavý a svůdný od prvního okamžiku. A když mi můj management sdělil – zrovna jsem dirigoval v Drážďanech –, že za mnou jde někdo z Prahy, okamžitě jsem návštěvu přijal. S nabídkou jsem neváhal. Uvědomuji si, kolik je tu před námi práce. A není jiné cesty, než být úspěšní.

Pražské Národní divadlo je opravdu velká „firma“. Několik budov, dva orchestry, řada repertoárově vyprofilovaných sólistů a členů sboru…
Na jednu stranu o nich musíme přemýšlet jako o celku, na druhou stranu je nezbytné koncipovat jednotlivá divadla originálně. Já se musím chovat, jako kdyby má Státní opera byla nejlepším operním divadlem na světě. Ne ovšem ve smyslu konkurenčním. Zkrátka musíme vyvinout hodně snahy, a to i z ekonomického hlediska.

Karl-Heinz Steffens (foto Michael Bode)

Potkali jsme se na novinářském setkání v únoru 2019 v ředitelské pracovně Národního divadla a já se vás tam ptal na atmosféru v kolektivních tělesech. A na to, do jaké míry jste s touto náladou obeznámen. Vy jste mi řekl, že pro ovzduší v těchto složkách jste připraven udělat vše, co budete moci. Já tu otázku pokládal především s vědomím vašeho dlouholetého angažmá v orchestrálních řadách. Když dovolíte, vrátím se k ní. Kde vidíte hlavní diference mezi pražskými divadelními orchestry a tělesy, v nichž jste hrál a která jste dirigoval v cizině?
Jste-li členem nebo dirigentem Berlínské filharmonie, máte po boku nebo před sebou sedmdesát či devadesát lidí. A každý z nich má velmi, velmi vysoké sebevědomí typu „já jsem ten nejlepší z nejlepších“. A vy uděláte dobře, když je dostanete poněkud na zem a řeknete jim: „Fajn, ale teď budeme orchestr. Nebuďte stále takoví nadlidé.“ Tam tedy můj úkol spočívá v kontrole, řízení a zrovnoprávnění sil.

Zde je to jiné. Je pravda, že kolegové přicházejí s vědomím, aby podali co nejlepší výkon. Ale vzpomínám si třeba, že jsme nedávno uváděli v Barceloně dvě Beethovenovy symfonie. První koncert byl dobrý, ale hráči mi připadali plaší jako dítě, které se schovává pod peřinou. Na zkoušce jsem jim tedy řekl: „Potřebuji od vás kuráž jít k mantinelům vašich schopností. Hrajte pianissimo na hranici pianissima. A když má trubka fortissimo, prosím o takové fortissimo, jaké umíte! Ne mezzo-fortissimo. Znovu, víc, víc a znovu!“ Zkoušeli jsme dlouho a detailně a myslím, že jsem jim šel trochu na nervy. Ale druhý koncert byl pohádkový. Všichni pochopili, že jeden každý musí odevzdat vše, co má. A moji hráči si uvědomují, že tohoto je třeba i v operních představeních. Pro mne je nemyslitelné, že bych přežil jediný takt rutinního hraní. Zkrátka buď vše, nebo nic. Udělám ale všechno, aby se mi hráče dařilo přesvědčovat a abych nebyl jejich diktátor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat