Se zaujetím sleduji situaci kolem ředitele Karlovarského symfonického orchestru a jeho podřízených – hráčů tohoto orchestru. Zdá se, že vedení města stojí od samého začátku konzistentně za svým, a že lidé z orchestru zatím svoje obavy ničím opravdu pádným nedoložili. A ani městští opoziční zastupitelé se do podpory boje za práva zaměstnanců orchestru moc nehrnou.
Nabízí se mi tu jasná paralela: Karlovarský symfonický orchestr a Česká filharmonie. Jistě, význam, velikost i rozpočet obou těles je nesrovnatelný. Chování členů obou orchestrů ale je vlastně podobné. Zatímco karlovarští hudebníci hrozí stávkou, jejich pražští kolegové neúčinkovali a na protest proti údajně nespravedlivě odvolanému milovanému řediteli hrozí zrušením koncertů abonentního cyklu. (Jak moc se to ve svém výsledku liší od stávky či její hrozby?) Karlovarští hráči žijí v nejistotě, bojí se, kdy si ředitel vzpomene a zkrátí jim už tak malý úvazek nebo se jich zbaví. (Mimochodem: Je tento orchestr skutečně plně vytížený?) Pražští umělci prý žijí také v nejistotě. Nebojí se třeba, že nový ředitel jim nebude tak dobře umět dohazovat kšefty na festivalech, ve kterých byl jejich dosavadní šéf dobře zaháčkován? Nejde v obou případech o peníze a jejich výši, kterou si každý z hráčů odnáší domů?
Zatímco Česká filharmonie má svoji pověst špičkového domácího tělesa už dávno pošramocenou dlouhotrvajícími spory mezi vedením a šéfdirigenty a dávnými rebeliemi, kdy orchestr nebyl spokojený se svými šéfdirigenty (Jiří Bělohlávek!), karlovarská filharmonie je v tom nováčkem. A tak v době nadcházející nejvýznamnější události své sezóny – Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary – si tenhle regionální orchestr ostudu nejspíš uřízne.
Další vývoj obou kauz si odhadovat netroufám. Jedním si jistý ale jsem: Ať můj nadřízený dělá cokoliv, já jsem zaměstnanec státu a musím odvádět práci, za kterou mě stát (rozuměj daňoví poplatníci) platí, a to ve špičkové kvalitě, po celou pracovní dobu a bez výhrad. Vynucovat si například to, kdo smí a nesmí být mým nadřízeným, totiž jako zaměstnanec nemůžu a nesmím. A tohle platí v demokratické společnosti pořád. Možná by to Ministerstvo kultury v případě České filharmonie a město Karlovy Vary v případě druhém měly svým zaměstnancům důrazněji připomenout. Hudba je to, co by umělce mělo zajímat především.