Kavalír s růží a klávesami

Tereziánská Vídeň na lipský způsob 

„Vy jedete do Lipska na Kavalíra s růží?“ zeptali se mě nedůvěřivě mí němečtí přátelé. „Taková maloměšťácká pohádka,“ dodali by, kdyby mě nechtěli urazit. Ano, vypravil jsem v neděli 27. dubna 2014 do lipské opery na odpolední reprízu Straussova Kavalíra s růží, usedl s lipskými operními příznivci v téměř zaplněném hledišti a nechal se o povelikonoční neděli omámit Straussovou mozartovskou metamorfózou. Než se zvedla opona, před níž již drahnou dobu před začátkem představení posedával a publiku mával mouřenín Mohammed (Vanadis Philipp), zavzpomínal jsem si, na jakéže opery se chodí v českých zemích v neděli odpoledne, a nakonec spokojeně přikývl vstupním tónům prvního dějství. Trestuhodně si dovolím odhalit karty následující recenze již na počátku: výkon lipského operního orchestru, tedy Orchestru lipského Gewandhausu, byl mimořádný, snad až na několik dynamicky přehnaných míst, v nichž se nechal hudební ředitel Ulf Schirmer (generálním hudebním ředitelem od sezony 2009/2010) strhnout Straussovou hudbou. Schirmerovy letité vídeňské zkušenosti z doby, kdy Vídeňské státní opeře šéfovali Claudio Abbado a Lorin Maazel, byly v nastudování znát. Straussovu partituru má zjevně v malíčku, zná ji do posledních záhybů skladatelova filigránského zápisu a užívá si ji společně s hráči. Bylo v jeho nastudování i cosi z vídeňského šarmu a melancholie, což díla znalé publikum kvitovalo s povděkem a nadšením. Když už Christian Thielemann vyváží drážďanského Strausse do Vídně a Salcburku, neměli by se přinejmenším rakouští pořadatelé nechat zahanbit a dát prostor i Straussovým kompozicím v lipském hávu. Jedním slovem bylo Schirmerovo hudební nastudování vynikající, a to se jednalo o běžnou reprízu. Návštěva červnové premiéry Straussovy Ženy bez stínu (premiéra 14. června 2014) se tak stala recenzentovi po návštěvě Kavalíra nutností.Na velmi solidní úrovni, i když v detailu nesrovnatelné s nivó lipského operního orchestru, bylo i obsazení početného zástupu zpívajících a jednajících postav. Titulní role Maršálky byla v mnou navštívené repríze svěřena sopranistce Manuele Uhl, která sice vystoupila v ohlášené indispozici, pokud to ovšem nebyl jen trik jak napnout a současně nezklamat početné lipské publikum. Manuela Uhl ještě naštěstí není ve věku, v němž jsou její kolegyně do této role obvykle obsazovány – a to si přál Strauss pětatřicetiletou Maršálku! – takže měla výhodu v nezatíženosti příjemného a vyrovnaného sopránu letitými operními zkušenostmi. Její výkon byl spolehlivý, herecky i pěvecky spíše uměřený, jak se sluší na dámu z nejvyšší společnosti. Po všech těch vysloužilých Maršálkách v čele s Renée Fleming bylo setkání s paní Uhl úlevou. Partnerem jí byla mladá mezzosopranistka Kathrin Göring, absolventka operních studií v Lipsku a Drážďanech, zatím lépe zpívající než hrající nesnadnou kalhotkovou roli, v níž se žena zpívající muže převléká a vydává za ženu. Octavian Kathrin Göring u publika vítězil především pěvecky, sám jsem se při pohledu na její podání sedmnáctiletého mladíka nezbavil vzpomínek na Vesselinu Kasarovu.

Octavianovou láskou se nakonec přece jen stala Sofie půvabné jihokorejské sopranistky Eun Yee You, která si dala velmi záležet na zřetelné deklamaci a zářné kantiléně. S Kathrin Göring vytvořily vizuálně půvabnou, herecky ovšem poněkud naivní dvojici.Barona Ochse von Lerchenau ztvárnil vyhledávaný německý basbarytonista Jürgen Linn, jehož Ochs nebyl vulgární, spíše venkovsky neomalený a nediplomatický, snad blízký Straussově a Hofmannsthalově původní představě. Jürgen Linn nedisponuje sice snadno zapamatovatelným témbrem, role se však ujal precizně, podobně jako jeho jmenovec, barytonista Jürgen Kurth (Faninal), čtyřiatřicet let člen souboru lipské opery. Na velmi solidní úrovni byly obsazeny i další menší role v čele s intrikánskou dvojicí Valzacchi (Martin Petzold) a Annina (Karin Lovelius). Choulostivý part Pěvce byl svěřen uruguajskému tenoristovi Gastonu Riverovi, hostinského nastudoval Dan Karlström. Platí-li, že úroveň nastudování i celého operního domu se pozná při reprízách a v obsazení vedlejších úloh, pak si lipská opera vede nadmíru dobře.Zatímco hudební nastudování Ulfa Schirmera mě nadchlo a obsazení jednotlivých pěveckých úloh přinejmenším uspokojilo, na sedmnáct let staré inscenaci režiséra Alfreda Kirchnera se již přece jen podepsal zub času a proměna estetického cítění. Straussova hudební komedie se v Kirchnerově koncepci odehrává v rokokové scénografii Marcela Kellera a kostýmech Joachima Herzoga, proti čemuž nelze nic namítat, za téměř dvě desetiletí se ovšem inscenace stala statickou, herecky stereotypní a předvídatelnou, zvláště ve scénách všech těch lidiček, jimiž Strauss a Hofmannsthal ke své radosti a k zlosti generací inscenátorů zabydlili jeviště. Kašírované rokokové kulisy se otřásaly při každém prásknutí dveřmi, historizující kostýmy přetékaly zdánlivým realismem.Když se ve finále třetího dějství kulisy vznesly do provaziště a na vyprázdněné scéně zůstali osamoceni představitelé Maršálky, Octaviana a Sofie, publiku se ulevilo a Straussově girlandové partituře byl konečně vytvořen vzdušný prostor, v němž mohla svobodně znít a doznívat. Závěrečná scéna Maršálčina vědoucího propuštění Octaviana, jeho konečného spočinutí po Sofiině boku a Maršálčina odchodu ve Faninalově přítomnosti tak najednou získala nevídanou sílu a působivost a přivedla publikum k zaslouženému potlesku.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Dirigent: Ulf Schirmer
Režie: Alfred Kirchner
Příprava obnoveného nastudování: Gundula Nowack
Scéna: Marcel Keller
Kostýmy: Joachim Herzog
Sbormistři: Alessandro Zuppardo, Sophie Bauer
Gewandhausorchester, Chor und Kinderchor der Oper Leipzig
Premiéra 18. dubna 1998 Opernhaus Lipsko
(psáno z reprízy 27. 4. 2014 15.00 hod.)

Die Feldmarschallin – Manuela Uhl
Baron Ochs – Jürgen Linn
Octavian – Kathrin Göring
Herr von Faninal – Jürgen Kurth
Sophie – Eun Yee You
Leitmetzerin – Anke Berndt
Valzacchi – Martin Petzold
Annina – Karin Lovelius
Ein Sänger – Gaston Rivero
Haushofmeister der Marschallin – Keith Boldt
Haushofmeister bei Faninal – Sebastian Fuchsberger
Polizeikommissar / Notar – Sejong Chang
Wirt – Dan Karlström
Leupold – Andreas Reinboth

www.oper-leipzig.de
***

Kavalír černobílých kláves

V neděli večer 27. dubna 2014 zavládlo ve Velkém sále lipského Gewandhausu nejprve richterovské pološero a s příchodem brazilského klavíristy Nelsona Freira posléze i hluboké ticho, do nejž zazněly první tóny Beethovenova Andante favori F dur WoO 57. Nepamatuji si působivější úvod klavírního recitálu, než jakého se lipskému publiku dostalo ve Freirově subtilní interpretaci křehké kompozice, určené před zveřejněním skladatelově Nesmrtelné milé, Josefině Brunšvické. Hned v úvodu koncertu Freire, zjevně povznesený nad mladickou virtuózní exhibici, vystavěl uprostřed osamělého pódia, obklopeného prázdnou varhanní emporou a emporami přilehlými zvukově fragilní skleník, jehož základy neotřásla ani heroicky, nikoli ovšem robustně interpretovaná první věta Beethovenovy Klavírní sonáty c moll, op. 111. Následující druhá věta dvoudílné sonáty, nekonečně klenutá Arietta (Adagio molto, semplice e cantabile), nemohla mít pokračování, musela uzavřít subtilní svět první poloviny Freirova strhujícího recitálu. Arietta, jen jemně rytmicky a dynamicky modifikovaná, spíše přirozeně plynoucí a stále introvertněji dynamicky přednášená, se jistě nejen pro mě stala vrcholem jednoho z mnoha klavíristových lipských návratů (připomínám alespoň jeho cenami ověnčené nahrávky obou Brahmsových klavírních koncertů s Orchestrem lipského Gewandhausu a dirigentem Riccardem Chaillym).Druhou polovinu Freirova klavírního recitálu otevřely kompozice, k jejichž iberskému pozadí má klavírista zjevně velmi blízko, Vrcholky na Anacapri, Večer v Granadě a Zlaté rybky z Debussyho Preludií, Rytin a Obrazů. Nelson Freiere se posluchačům najednou prezentoval ve zcela jiných zvukových a interpretačních souřadnicích, zvukově sice konkrétnějších a nikoliv impresionisticky rozostřených, přesto působivých a plných imaginace. Dvojice Rachmaninových Preludií, op. 32 č. 10 a 12, byla předstupněm poslední trojice skladeb z Chopinovy zralé dílny. Balada č. 4 f moll op. 52, Berceuse Des dur op. 57 a Polonéza As dur op. 53 zazněly ve Freirově interpretaci stejně jako závěrečné chopinovské přídavky ve zřetelných melodických liniích, zdůrazňované harmonizaci a spíše objektivní agogice, kterou jsem ocenil především v závěrečné Polonéze, čitelné i bez přehnané pedalizace majestátní a slavnostní. Publikum odměnilo Nelsona Freireho po repríze jeho sobotního koncertu zaslouženými a dlouhotrvajícími ovacemi. Patřily umělci, jehož jméno nepatří mediálně k nejznámějším a českými koncertními pořadateli bohužel k nejvyhledávanějším. Přinejmenším v Lipsku však lze Freireho, hrdinu biografického snímku Nelson Freire: muž a jeho hudba (režie Jõao Moreira Salles), potkávat pravidelně každý rok.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Nelson Freire – Klavierabend
Nelson Freire (klavír)
27. dubna 2014 20.00 hodin Velký sál – Gewandhaus Lipsko

program:
Ludwig van Beethoven: Andante favori F dur WoO 57
Ludwig van Beethoven: Sonáta c moll op. 111
=přestávka=
Claude Debussy: Les collines d´Anacapri
Claude Debussy: La Soirée dans Grenade č. 2
Claude Debussy: Poissons d´or
Sergej Rachmaninov: Preludium op. 32 č. 10 a 12
Frédéric Chopin: Balada f moll op. 52
Frédéric Chopin: Berceuse Des dur op. 57
Frédéric Chopin: Polonéza As dur op. 53

www.gewandhaus.de

Foto Oper Leipzig, archiv