Klan Wagnerů v čele s vdovou Cosimou zpívá v opeře
Opera o klanu Wagnerů
Již 28. ledna 2017 zazní v Badisches Staatstheater v Karlsruhe světová premiéra nové (a vůbec první) opery izraelského skladatele Avnera Dormana (narozen 1975). Dílo dokončené roku 2016 nese název Wahnfried (tedy označení Wagnerovy vily v Bayreuthu) a vzniklo na objednávku operního souboru v Karlsruhe. Zhruba stominutová partitura na dvojjazyčné (němčina, angličtina) libreto Lutze Hübnera a Sarah Nemitz se soustředí na vztah Houstona Chamberlaina (charakterní tenor) k Wagnerovu klanu. Lutz Hübner je také libretistou opery o švédském diplomatovi Wallenbergovi (2001) pro estonského skladatele Erkkiho-Svena Tüüra o zachránci Židů v Maďarsku během evropského holokaustu.
Houston Chamberlain byl dobově proslulý teoretik antisemitismu a svérázného rasového systému, publikující spisy, v nichž se snažil naroubovat Darwinovu teorii výběru druhů na abstraktní ideál rasové čistoty. Jednalo se o germanofila, planoucího pro vše německy a árijsky čistého. I na koncepci jeho teoretických spisů bylo postaveno učení Třetí říše o nadřazenosti árijské rasy. Později se oženil s dcerou Richarda Wagnera, Evou (lyrický soprán). Ta ale není hlavní postavou opery, tou je podle předpokladů vdova po Richardu Wagnerovi Cosima (dramatický mezzosoprán).
V příběhu o cestě od původní Chambarlainovy nepříliš úspěšné profese, kterou byla entomologie, až ke splynutí s myšlenkovou podstatou Wagnerova díla, které tak souznělo s pseudofilozofickými idejemi nacismu, vystupuje i celá řada dalších historických postav: Anna Chamberlain (mlado-dramatický soprán), Siegfried Wagner (kontratenor /!/), Winifred Wagner (lyrický koloraturní soprán), německý dirigent židovského původu Hermann Levi (bas), revolucionář Bakunin (lyrický bas). Dvě postavy nesou symbolickou rovinu příběhu, kterému podle dostupného libreta nechybí ani černý humor – Wagner-Demon (lyrický baryton) a Mistrův stoupenec / Hitler (lyrický tenor). Už hlasové obsazení napovídá, že příběh se neodehrává výlučně v realistické rovině, protože i role Císaře je obsazena kontraaltem.
Libretisté i skladatel, jehož prarodiče odešli v době holokaustu do Izraele, se zabývají především mechanismem sepětí Wagnerova díla s národním socialismem i výlučným postavením, které členové Wagnerovy rodiny v čele s Angličanem Chamberlainem ve Třetí říši nabyli. Dílo bezesporu vyvolá kontroverze příznivců a odpůrců Wagnerova díla, protože v tomto případě nejde o hudební kult skladatele, ale o interpretaci jeho odkazu pro moderní dobu. Ostatně wagnerovské spolky jsou nejen v Německu dosti slyšet… Režie se ujal světově proslulý anglický režisér Keith Warner na scéně Tila Steffense. Hudebně dílo studuje Justin Brown.
Premiéře bude předcházet slavnostní akt přejmenování náměstí před Badenským státním divadlem na Hermann-Levi-Platz, aby byla uctěna památka prvého dirigenta Wagnerova Parsifala. Zakázka na operní novinku také zřejmě velmi účinně doplní novou inscenaci Wagnerovy tetralogie na operní scéně v Karlsruhe.
Odcizená Královna víl v Theater an der Wien
První premiérou v roce 2017 se v Theater an der Wien stala Purcellova semi-opera The Fairy Queen (Královna víl). Dílo je inspirováno Shakespearovou komedií Sen noci svatojánské, ale vychází jen z několika jeho situací a ze Shakespearova původního textu neobsahuje takřka jediné slovo. Renomovaná francouzská operní režisérka Mariame Clément přinesla zcela nové pojetí, vzdala se romantické čarovnosti svatojánské noci, během které dochází ke zmatení citů i identit. Zvolila zcizovací koncepci se zcela novým rámcovým příběhem. Namísto kouzelného lesa a Théseova dvora se ocitneme na premiérové oslavě úspěšného operního představení, při které se představitelé ve vzpomínkových scénách vracejí k náročným zkouškám. Prostor dostávají i peripetie vzájemných vztahů a zejména osobní i profesionální žárlivosti.
Režisérka se ale úplně nevzdává světa alegorických postav z původního libreta, které pak jsou součástí inscenovaných ukázek právě premiérovaného představení. Vlastní text je doplněn o další repliky, které nesou zcizovací efekt současných představitelů. Podle kritiků je dílo bezesporu velmi kvalitně obsazeno, především sopranistka Anna Prohaska jako primadona původního kusu (a také jako svůdná Titania) na sebe strhává pozornost pro vokální přesvědčivost i stylovost a také pro představitelské schopnosti. Dále účinkují altistka Marie-Claude Chappuis, tenorista Kurt Streit (který často na scéně Theater an der Wien vystupuje v dílech od baroka přes opery Benjamina Brittena až k zcela současným operním dílům) a basista Florian Boesch. Většina kritiků se se domnívá, že bezesporu zajímavá režijní koncepce se ne zcela dostala do souladu s hudebním výkonem výborně hrajícího souboru Les Talens Lyriques. Tento přední světový soubor soustředící se na historicky poučenou provozovací praxi vystoupil pod taktovkou svého zakladatele a uměleckého vedoucího Christopha Rousseta. U diváků sklidilo představení úspěch při premiéře 19. ledna 2017, který ale nebyl tak zcela jednoznačný. Opera Plus se vrátí k inscenaci podrobnou recenzí z představení 23. ledna 2017.
Nahrávka týdne
Cimarosa, Domenico – Ouvertures. Vol. 5. Czech Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice, dirigent Patrick Gallois. Naxos 2016, Nr. 8.573568 (1 CD). Jde již o páté pokračování z nahrávek operních a kantátových předeher italského skladatele Domenica Cimarosy (1749–1801), která vychází na CD firmy Naxos. Domenico Cimarosa se zřejmě stal posledním významným představitelem neapolské operní školy. Většina jeho skladatelské produkce je spojena s lidským hlasem, jde o díla převážně operní, oratorní, mše (působivé Requiem) i další sakrální opusy, kantáty nebo písně. V mnohem skromněji zastoupené oblasti nástrojových koncertů a komorní hudby se jedná spíše o jednotliviny, vyjma obsáhlé sonátové literatury pro cembalo. Od roku 1772 až do smrti zkomponoval Cimarosa nejméně pětašedesát oper a další takřka tři desítky oper nejsou dostatečně historicky doloženy nebo jsou jejich partitury ztracené. Z tak obsáhlého operního díla dnes trvale přežívá vlastně jediný titul – komická opera Il matrimonio segreto (Tajné manželství), která stylově v mnohém vychází z komických oper Wolfganga Amadea Mozarta. Veleúspěšná vídeňská premiéra v roce 1792 zajistila opeře popularitu na mnoha evropských jevištích a po roce 1800 bylo dílo uvedeno i na zámořských scénách. Již v roce premiéry bylo inscenováno i v Praze.
Cimarosa byl povahou i osudy světoběžník, komponoval nejen pro četná italská divadla, ale také pro Lisabon a Vídeň, v letech 1787–1791 byl angažován jako první kapelník a skladatel u carského dvora Kateřiny Veliké v Petrohradu. Cimarosa byl především mistrem italské buffo opery a komického intermezza pro velmi omezený počet zpěváků (zpravidla dva). Nesčetné komické opery vychází námětově z populárních předloh, jejich náměty zpravidla bývají milostné problémy, záměny identit, protivenství rodičů nebo vrchnosti, která jsou ale překonána, a opera ve finále vyústí v oslavu lásky. Některé opery jsou příležitostně uváděny především na italských menších jevištích a především v šedesátých letech zavládla určitá vlna cimarosovských novodobých premiér, které se pokusily jeho dílo uvést do repertoáru. Přes snahu známých interpretů i souborů (mimo jiné La Piccola Scala v Miláně), která je dokumentována i dobovými živými nahrávkami, prostě jeho dílo na jevišti nezakotvilo, také pro malou vztažnost námětů s potřebami moderního jeviště. Složil ale také vynikající komické intermezzo Il maestro di cappella pro jediného pěvce. Geniální parodie nácviku oslavné kantáty na počest panstva nadále zůstává v koncertním i scénickém repertoáru basistů s komickými hereckými předpoklady. Domenico Cimarosa ale nebyl jen mistrem humoru, zkomponoval celou řadu vážných a tragických oper, z nichž některé vznikly ještě na libreto Pietra Metastasia a další pak vychází z námětů antické mytologie. Po značných úspěších se dostavil trpký až krutý životní závěr, kdy byl odsouzen a vězněn pro sympatie s liberálními pronapoleonskými hnutími v Itálii.
Od roku 2007 nahrávací společnost Naxos připravuje sérii operních a kantátových předeher, kterou zahájil dirigent Alessandro Amoretti s orchestrem Nicolaus Esterházy Sinfonia s výběrem dvanácti ouvertur, včetně živé předehry k Tajnému manželství. Po úspěchu disku, který odkryl Cimarosovy kompoziční schopnosti širší veřejnosti, ještě na závěr roku 2007 následoval druhý disk s nahrávkami Kevina Mallona s Toronto Chamber Orchestra. Po delší přestávce, dané i přípravou materiálu, i třetí (2013) a čtvrtý disk (2015) vznikly pod jinými dirigenty, s Patrickem Galloisem a Michaelem Halászem s Jyväskylä Sinfonia z Finska, respektive s Komorní filharmonií Pardubice. U zatím posledního disku se znovu sešli právě Komorní filharmonie Pardubice s francouzským dirigentem (a také flétnistou) Patrickem Galloisem, který s tímto orchestrem v roce 2016 nahrál i první výběrové CD se symfoniemi Michaela Haydna pro plánovanou řadu právě firmy Naxos. Pardubický orchestr, který se specializuje zejména na klasicistní hudbu, ostatně spolupracuje s tímto labelem opakovaně, působil také například na nahrávkách Franze Ignaze Becka nebo při záznamech hudby současníků Johanna Strausse.
Poslední disk Cimarosových předeher obsahuje jedenáct skladeb, převážně ke komickým operám, ale i k vážné opeře L’Olimpiade na mnohokráte komponované libreto a dvě předehry k oslavným kantátám, určeným ke konkrétním slavnostním událostem. Disk ukazuje přednosti i slabiny skladatele. Živá rytmika, smysl pro melodické nápady a efektní orchestrace se váže s určitou stereotypností hudebního výrazu a snad až přílišným respektováním standardních kompozičních struktur. Po poslechu několika skladeb se dostavuje určitý dojem monotónnosti a zvukové předvídatelnosti. Disk pak může působit jako atraktivní domácí zvukové pozadí pro ctitele klasické hudby. Výkon orchestru je velmi spolehlivý, živý a těleso velmi dobře reaguje na dirigentské pojetí.
Opera na ČT art
V pondělí 23. ledna 2017 ve 20:45 byl na ČT art znovu uveden záznam inscenace oblíbené Donizettiho opery Nápoj lásky z divadla v Baden-Badenu z roku 2012. Slavný tenorista Rolando Villazón zde vystupuje nejen jako protagonista příběhu Nemorino, ale je také režisérem celé inscenace. Použil pro jednoduché schéma příběhu nový rámec – natáčení filmu z Divokého západu, ve kterém je najatý statista zamilován do rozmarné filmové hvězdy Adiny. Tu ztělesňuje švédská sopranistka se sladkým témbrem Miah Persson. Dále účinkují: Roman Trekel (Belcore), Ildebrando D’Arcangelo (Dulcamara), Regula Mühlemann (Gianetta) a další. Sbor a orchestr Balthasara Neumanna řídí Pablo Heras-Casado. Záznam lze na webových stránkách České televize zhlédnout do konce příštího týdne.
Operní humor
Slavná italská sopranistka Eugenia Burzio (1882–1922), která zemřela jako čtyřicetiletá na ledvinové selhání na vrcholu kariéry, byla nejen znamenitou a vášnivou interpretkou, ale také vynikala poprsím, které i její doba označovala jako opravdu velké. Při vystoupení v hlavní roli Catalaniho opery Loreley, když vítala tenoristu vábivým veršem vodní víly: „Pojď a spočiň na mé hrudi!“, jakýsi mužský posměváček z publika zvolal: „Madame, tam můžeme i ve skupinách!“ (Podobný výrok by dnes asi těžko divákovi na veřejnosti prošel.)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
