Königskinder – tragická pohádka pro dospělé v drážďanské Semperoper

Pohádkovou operu Královské děti od Engelberta Humperdincka (1854-1921) na rozdíl od německých zemí české publikum prakticky nezná. Na českých operních scénách se zabydlel jiný pohádkový titul z dílny tohoto německého skladatele, a to Perníková chaloupka (s původním německým názvem Hänsel und Gretel), která měla v Praze naposledy premiéru 23. dubna 2015 ve Státní opeře Praha. Královské děti nikdy nezazněly v českém jazyce, v Praze se hrály v Novém německém divadle, a to jak v první skladatelově verzi (premiéra byla 22. srpna 1897), tak i v druhé finální operní verzi – premiéra byla už druhý měsíc po světové premiéře (!), a to 15. ledna 1911, a konečně nového hudebního nastudování se pak Královské děti dočkaly opět v Novém německém divadle ještě v roce 1922.

Za svého života měl Engelbert Humperdinck pověst úspěšného operního skladatele. V letech 1881-1882 byl asistentem Richarda Wagnera v Bayreuthu (při premiérování Parsifala), vedle své skladatelské činnosti (jejíž těžiště tvoří devět oper) působil jako učitel na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, později vedl mistrovskou třídu Berlínské akademie umění a od roku 1911 vykonával funkci ředitele tříd teorie a skladby Vysoké škody hudební v Berlíně.

V genezi vzniku Humperdinckovy partitury Královské děti nalézáme autorův pokus vyrovnat se s literární předlohou nejdříve ve formě melodramatu (jednalo se nejen o klasické spojení hudby s mluvenými dialogy, ale toto původní dílo též obsahovalo árie a sbory a třeba i dialogy bez hudebního doprovodu). Melodram byl poprvé uveden v Mnichově v roce 1897, později Humperdinck přistoupil ke kompozici pohádkové opery na libreto Elsy Berstein-Porges (uvedené pod mužským pseudonymem Ernst Rosmer).

Opera Královské děti byla poprvé provedena – ve světové premiéře – na půdě Metropolitní opery, a to 28. prosince 1910, premiéru řídil Alfred Hertz a v titulních rolích se zaskvěly takové hvězdy, jako byla slavná Geraldine Farrar (velká rivalka Emy Destinnové na půdě Met) coby Husopaska či Louise Homer v roli Ježibaby. Zvláštností při vystupování Geraldine Farrar byla spoluúčast reálných vycvičených hus na jevišti – a k tomu nosila chudá husopaska Geraldine Farrar na svých střevíčcích přezky s brilianty.

Evropská premiéra Královských dětí na sebe nenechala dlouho čekat, konala se v lednu 1911 v Berlíně, premiéru řídil Leo Blech. Poslední významné inscenace tohoto titulu se konaly v Mnichově (2005 – mimo jiné s naší Dagmar Peckovou v roli Ježibaby) a v Curychu (2007 v hlavních rolích s Jonasem Kaufmannem a Isabel Rey) – tato inscenace z Curychu je rovněž dostupná na DVD; či v roce 2012 ve Frankfurtu za účasti dirigenta Sebastiana Weiglea a Frankfurter Opern -und Museumsorchestru, v titulních rolích s Danielem Behlem a Amandou Majeski.

O čem vlastně jsou Královské děti? Pohádkový příběh (vhodný spíše pro dospělé) vypráví, jak Husopaska vyrůstá v chaloupce s Ježibabou, kterou považuje za svoji babičku; Husopaska je od ostatních lidí naprosto izolována, takže její náhodné setkání s Královským synem (který pracuje jako pasáček vepřů) u ní vzbudí vzrušené emoce a první lásku – není však schopna jej hned následovat z domu Ježibaby. Do děje vstupuje i veselý Šumař (Spielmann) s Drvoštěpem a Košťařem, kteří vyhledají Ježibabu (známou svými kouzly), aby se od ní dozvěděli, kdo bude jejich příštím králem. Šumařově pozornosti neujde chudá Husopaska: vnukne jí myšlenku svobody, a tak Husopaska opouští svoji babičku i rodnou chaloupku a spolu se Šumařem (doprovázena svými husami) se vydá hledat Královského syna. Mezitím se ve městě chystá slavnost u příležitosti uvítání nového krále. Přesně v poledne (jak předpověděla Ježibaba) se otevře městská brána a tam stojí Husopaska, obklopená svými husami a Šumařem. Nese zlatou korunu (kterou si u ní zapomněl Královský syn). Královský syn se jí vrhne k nohám a prohlašuje ji svojí královnou. Obyvatelé města však Královského syna za svého nového pravoplatného krále neuznají (protože se příliš liší od jejich očekávání). Královský syn je s Husopaskou vyhnán za brány města, Šumař je surově zmlácen. Třetí dějství se opět odehrává v chalupě Ježibaby (kterou mezitím upálili občané města na hranici), je zima, sněží, chaloupka je již téměř zničená. Až sem se na své nuzné pouti dostává i královský pár, zubožený, ponížený, k smrti unavený a hladový. Královský syn nabízí svoji královskou korunu Drvoštěpovi a Košťaři za kousek chleba pro sebe a svoji královnu, ti mu poskytují čarodějný chléb (upečený v prvním jednání). Po jeho požití Královský syn i Husopaska umírají.

Režisérka drážďanské inscenace Holanďanka Jetske Mijnssen důsledně vychází z libreta a partitury, nepřekrucuje je a dává příběhu obecnější nadčasový rozměr. V jejím pojetí prochází Husopaska a především Královský syn velkým vývojem v cestě (s tragickým koncem) za hledáním lidství: od počáteční naivní představy, že jako královský syn má právo na trůn, přes osobní uvědomění, že narodit se se šlechtickým titulem ještě neznamená být uznán jako právoplatný vládce – poznává sám sebe a bohužel i negativní stránky okolního světa, před kterými nedokáže uchránit sebe ani svoji královskou manželku.

Husopaska sice vyrůstala v totální izolaci od lidí (je otázka, jestli je na vině egoismus či prozřetelnost Ježibaby?), avšak záhy se setkává s lidským citem lásky, ale zároveň i s lidskou zlobou a krutostí.

Jedinými vedlejšími postavami na jevišti, které vždy přinášejí pravdu a upřímnost, jsou děti a Šumař (zde jakýsi lidový šprýmař). Děti (sbor a statisté) vůbec mají v této inscenaci velký význam – jsou nositeli nových myšlenek, kterých jejich rodiče nejsou schopni, protože žijí v zajetí stereotypu konvencí.

Režijní ztvárnění příběhu, sepsaného Elsou Bernstein, je velmi dojemné, spíše než vlastní libreto (občas naivní až hloupoučké) diváky oslovuje silný příběh s velkým nadčasovým přesahem, byť nám vzdáleně přináší i myšlenky známé též z děl jako jsou Kouzelná flétna, Parsifal či Mistři pěvci norimberští. První část představení (první a druhý akt se hraje bez přestávky) trvá cca 1 hodinu 45 minut – což není zrovna optimální délka pro dětského diváka (ledaže bychom z něho chtěli současně vychovat wagneriána /!/), navíc je zdlouhavá a nemá vždy potřebný hudební a dramatický tah. Nejsilnější emotivní a hudební zážitek přináší pak třetí jednání, připomínající svojí náladou a vyzněním velkou předlohu Richarda Wagnera – třetí jednání Tristana a Isoldy. Nenaplněnost osudu hlavních hrdinů, jejich fyzické strádání a bezmocnost v obratu situace jsou (za podpory jímavého hudebního doprovodu) zpodobněny nesmírně emocionálně – zvláště, když jsou hlavní hrdinové obklopeni dětskými herci, jsou oslabeni a neví, co bude dál. Celá opera na rozdíl od Perníkové chaloupky méně baví, ale zase nabízí více morálního poselství.

Scéna a kostýmy byly svěřeny Christianu Schmidtovi – scéna je vcelku neutrální (z hlediska prostoru a času), sice je ve všech třech jednáních podobná, ale její obměny jsou zřetelné a správně evokují náladu, kterou chce režie v daném jednání divákovi zprostředkovat. Kostýmování odpovídá stylu dvacátých až třicátých let minulého století.

Hudební provedení díla bylo na vynikající úrovni, přestože byla tato produkce poznamenána onemocněním několika pěveckých představitelů v průběhu zkoušek i představení. Za dirigentským pultem výborně obstál dirigent Thomas Rösner, který citlivě tlumočil Humperdinckovu partituru. Některým divákům se může Humperdinckova hudební řeč ve stylu pozdního romantismu až impresionismu jevit jako ne vždy příliš originální, občas banální, pracující s motivy, které již známe ze zmíněné Perníkové chaloupky či ovlivněná velkým Richardem Wagnerem.

Titulní roli Královského syna skvěle zahrál a zazpíval Daniel Behle, který se také hojně věnuje písňové literatuře, což bylo znát na jeho detailní práci s jazykem partitury. Původně ohlášenou Barbaru Senator z důvodu nachlazení nahradila (pouze v pěveckém partu) významná německá sopranistka Juliane Banse, která má roli Husopasky zažitou z několika produkcí. Juliane Banse stála téměř v portálu jeviště, takže její hlas trochu zanikal, ale její cit pro styl a vzorová deklamace byly příkladné. Z představitelů vedlejších rolí velmi zaujal barytonista Christoph Pohl, stále více se uplatňující na mezinárodním pódiu, který před touto produkcí slavil úspěchy jako Sir John Falstaff v Salieriho stejnojmenné opeře v Theater an der Wien. Katja Pieweck se ukázala jako dobrá náhrada za nemocnou Janinu Baechle v roli Ježibaby.

Hodnocení autora recenze: 75%

Engelbert Humperdinck:
Königskinder
Hudební nastudování a dirigent: Thomas Rösner
Režie: Jetske Mijnssen
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Valeska Stern
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Tänzerinnen der Ballettschule Semper mobilis
Premiéra 19. prosince 2015 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 6. 11. 2016)

Der Königssohn – Daniel Behle
Die Gänsemagd – Barbara Senator (pěvecký part – Juliane Banse)
Der Spielmann – Christoph Pohl
Die Hexe – Katja Pieweck
Der Holzhacker – Michael Eder
Der Besenbinder – Tom Martinsen
Der Wirt – Martin-Jan Nijhof
Die Wirtstochter – Verena Gunz
Der Schneider – Gerald Hupach
Die Stallmagd – Rebecca Raffell
Der Ratsälteste – Matthias Henneberg
Erster Torwächter – Alexandros Stavrakakis
Zweiter Torwächter – Allen Boxer
Der Junge – Aurelius Sängerknaben Calw

www.semperoper.de