Král Roger v Norimberku jako tragédie vystěhovalectví

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Již na konci války hledal skladatel další námět pro plánovanou, tentokráte celovečerní operu. Libretistu našel ve vlastní rodině, jeho okouzlující vzdálený bratranec Jaroslav Iwaszkiewicz (1894–1980) mu při společném pobytu v červnu 1918 nabídl spolupráci. Mladý literát, pozdější člen významné literární skupiny Skamander, velmi rychle ve spolupráci se skladatelem vypracoval základní synopsi operního díla. Jak byla odlišná od dnešní podoby libreta, se můžeme jen dohadovat. Zásadní roli pro příběh opery ale hraje homoerotická novela z antického prostředí Efebos, kterou skladatel (!) ve stejné době dopsal. Bohužel tato nikdy nepublikovaná literární práce se ztratila na počátku druhé světové války a známe z ní jen několik úryvků. Podle nově zveřejňovaných deníků a korespondence je dnes zřejmé, že mezi oběma bisexuálními muži vzplanul krátký, ale intenzivní vztah. Další textový náčrt k libretu skladatel obdržel na konci léta roku 1918 v Oděse. Jaroslav Iwaszkiewicz se ale doslova vrhnul do varšavského literárního života, takže skladatel musel dopsat druhé a třetí dějství opery sám. Bohužel i jejich korespondence z válečných let se dochovala jen útržkovitě, ale práce na opeře (zřejmě z větší části z libretistovy viny) se protáhla takřka na sedm let. Iwaszkiewicz se stal rychle velmi uznávanou postavou polské literární scény. Vedle básnické tvorby psal i četné prózy a dramata. Pro jeho výraznou a hutnou narativnost si jeho díla oblíbili i filmaři, především Andrzej Wajda, který například adaptoval jeho novely Březový háj (1970) a Slečny z Vlčí (1979) pro celosvětově úspěšné filmy. Iwaszkiewiczova novela Matka Johana od Andělů je též předlohou pro vynikající stejnojmenný film režiséra Jerzyho Kawalerowicze (1961). I na českých jevištích bylo oblíbeno Iwakiewiczovo životopisné drama Léto v Nohantu o vztahu Frederica Chopina a George Sandové. Kultivovaná, nesmírně vzdělaná osobnost spisovatele si musela nesmírně rozumět se stejně vzdělaným skladatelem se širokým rozhledem. Spisovatel se ale později zdiskreditoval spoluprací s komunistickým režimem, mimo jiné také jako dlouholetý předseda prorežimního Svazu polských spisovatelů. Zcela nový pohled na jeho vztahy, společenské, umělecké, citové a sexuální vrhlo posmrtné vydání jeho Deníků (z let 1911–1980), které se stalo polskou literární senzací roku 2009.Děj opery je přímočarý a velmi jednoduchý, ale komplikovanější z ideového hlediska. Námět lze vykládat z mnoha úhlů. Přímo se dnes nabízí aplikace vztahu libretisty a skladatele s potřebou sexuální iniciace. To je ale příliš zjednodušený výklad. Významnou roli hraje skladatelův zájem o kulturu Středomoří i orientální kultury. Skladatel vždy velmi cestoval, miloval právě země Středomoří i Blízkého východu, okouzlila ho také opakovaná cesta na Sicílii. Ohlasy dávných a orientálních kultur zaznívají v jeho tvorbě již před první světovou válkou. Zřejmě silné zážitky v rozvalinách antických divadel v Palermu a Taormině (dokumentované dobovými fotografiemi) ho přivedly k pozdější myšlence umístit děj opery do středověkého světa, kde se prolíná několik kultur – antická, islámská, raně křesťanská i pohanská. O sicilském králi Rogerovi II. máme jen kusé kronikářské zprávy, šlo ale zřejmě o vladaře, za jehož vlády dosáhla země značného ekonomického rozkvětu i náboženského smíru. Libreto opery pak představuje určitou šarádu, neustálé prolínání a zdůrazňování starého a nového náboženství, z nichž žádné není přesně definováno. Autoři zmátli inscenátory i scénickými poznámkami na počátku dějství. Pro první dějství je předepsán vnitřek chrámu byzantského kostela, pro druhé dějství pak vnitřní dvůr královského paláce, ve kterém se mísí původní prvky arabské architektury s normanskou, a třetí dějství se odehrává v rozvalinách antického divadla. Stejně není jasné, jaké náboženství, kult nebo sektu přináší krásný Pastýř. Je to učení dobré, nebo učení zkázy? Ani na to opera nedává odpověď. Jen náznak několika optimistických taktů na konci finále snad dává tušit, že Roger úspěšně prošel svou cestu sebeuvědomění. V souvislosti s námětem je často citována podobnost s dějem Euripidových Bakchantek. Spor krále Penthea s Dionýsem ve starořeckém dramatu při prosazování dionýsovského kultu zde vrcholí orgiastickou scénou a tragickou smrtí. Text opery ovšem také reaguje na moderní jungovskou literaturu, a to v podstatě modelovým soubojem apolínského a dionýsovského principu. Text obsahuje i několik sexuálních narážek k erotické přitažlivosti Pastýře pro obě pohlaví. Roxana může být také chápana jako anima, ženský element, doplňující duši každého muže. Téma nese i styčné body s filmem Piera Paola Pasoliniho Teoréma ve směsi hledání víry v závislosti na sexuálním prožitku.

Historie uvádění opery není až tak obsáhlá, jak by se k dnešnímu významu Karola Szymanowského mohlo zdát. Úspěšná premiéra v Teatr Wielki ve Varšavě 19. června 1926, mimo jiné se Szymanowského sestrou v roli Roxany, byla v roce 1928 následována Duisburgem a pak už v roce 1932 Prahou, která provedla dílo v českém překladu pod taktovkou Otakara Ostrčila, který byl přítomen již varšavské premiéře.Teprve po druhé světové válce se začalo dílo rozšiřovat do dalších zemí (festival v Palermu 1949). Až v roce 1965 bylo znovu nastudováno ve Varšavě, a to pro otevření nově postavené operní budovy. Dílo bylo stále považováno za exkluzivní titul, ale na polské scény se začalo vracet pravidelněji. Objevily se i první experimenty, například známý polský režisér Krzysztof Zanussi pro inscenaci v Brémách zdvojil postavu Pastýře tanečním dublem. Stále častěji se ale v inscenacích objevuje tendence přenesení do současnosti nebo do historicky nevymezeného časoprostoru. Praha poznala naposledy tuto operu ve dvou vynikajících koncertních provedeních 25. a 26. října 2007 (převážně polští sólisté, Česká filharmonie, dirigent: Charles Dutoit).

Současná norimberská inscenace ale nesleduje žádný z těchto možných předchozích výkladů. Na text libreta „naroubovala“ zcela nový příběh. Původní předepsané sicilské prostředí ve dvanáctém století je nahrazeno jednotným prostorem pro všechna tři dějství (hraje se bez přestávky, délka představení cca 85 minut). Prostor představuje zřejmě bývalý stadion nebo hřiště blízko moře, které nyní slouží jako sběrný tábor přistěhovalců. Sicilský král je nahrazen uznávanou autoritou malé komunity imigrantů, která právě v improvizovaných podmínkách zorganizovala pohřeb Rogerova otce podle pravoslavného ritu. Zbytky důstojnosti se utápějí ve všudypřítomné beznaději. Pastýř je nahrazen potměšilým obchodníkem s falešnými pasy s výzorem zastydlého hippie. Ten vyměňuje pasy za poslední peníze imigrantů nebo šperky jejich žen, aby mohli začít nový „šťastný“ život v nové „zaslíbené“ zemi. Jen Roger a jeho důvěrník Edrisi se brání ztrátě původních hodnot a kultury. Ve třetím dějství, kdy tábor opustí všichni imigranti, zůstává Roger s Edrisim sám. Edrisi v drogovém rauši v představě, že je schopen létat jako Ikaros, spáchá sebevraždu. I Roxana, Rogerova manželka, umírá. Zoufalý Roger zůstává zcela sám v bortícím se světě bez jakýchkoli vyhlídek. Zkušený italský režisér Lorenzo Fiorini, spolupracující s řadou německých (trvale například s Kasselem, kde pokračuje ve wagnerovském cyklu) a rakouských scén, vyšel z naprosto současných politických dějů. V režii přímo reaguje na vlnu přistěhovalectví do Evropy, na „lodě smrti“, které převážejí do Itálie uprchlíky z Afriky. Aby posílil již tak pregnantně formulované téma, promítá na oponu mezi dějstvími úryvky z výpovědí emigrantů různých epoch až po výroky deziluze z německého pobytu, formulované afgánskými emigranty v Norimberku roku 2013.Režie je sice profesionálně zvládnutá, ale takový posun a příliš jednoznačné vyznění vzhledem k víceznačnosti předlohy není příliš v souladu se záměry libretisty a skladatele. Ale rakouské (a hlavně německé publikum) je mnohem vstřícnější k politizaci divadelních témat, takže představení bylo přijato s ohlasem. Inscenátoři ale zbavili dílo nejen krásy, ale také veškeré erotické dvojznačnosti. Inscenace je tak přímočará, že nepřipouští žádné další výklady. Režii podporuje účelná scénografie Paula Zollera, která důsledně realizuje obraz beznaděje, unavenosti, opotřebovanosti i čekání. Scénograf vytvořil zajímavý obraz s vertikálními stadionovými stožárovými světly, která se pak ve finále opery apokalypticky hroutí.Mnoho práce neměla kostýmní výtvarnice Sabine Blickenstorfer, která mohla obléknout sólisty i sbor převážně z fundusových zásob a pak z místních second handů. I ona důsledně sleduje režisérův záměr inscenace postupující ošklivosti a průměrnosti.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Szymanowski: König Roger (Norimberk)

[yasr_visitor_votes postid="161108" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments