V krásné uniformě amerického mariňáka pan Boris Čechovský doslova zářil

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Boris Čechovský se narodil 13. července 1909 v krymské Jaltě. Jako patnáctiletý se ocitl v Československu, jež tehdy bylo útočištěm mnoha rodin emigrantů ze vznikajícího Sovětského svazu. V Brně vystudoval obor zeměměřičské inženýrství na Vysokém učení technickém a dosáhl titulu inženýra. Své profesi se pak také věnoval, ale lákal ho zpěv, k němuž měl evidentní talent. Učil se zpívat u řady pedagogů a největší vliv na něj měl někdejší barytonista brněnské české i německé operní scény, ve své době velmi kvalitní, oblíbený a ceněný pedagog Bohdan Černík (někdy používal německé varianty svého jména a příjmení Theodor Czernik).

Mladý promovaný inženýr Boris Čechovský dostal v roce 1939 možnost prokázat svůj talent na jevišti. V olomoucké opeře zpíval roli Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. Během německé okupace byl ovšem nějakou dobu vězněn za své politické aktivity.

Po roce 1945 pak pracoval ve své profesi v Katastrálním měřičském ústavu v Bratislavě. Jeho touha zpívat a prosadit se na operní scéně ho ale neopouštěla. Vedení Janáčkovy opery přitom v té době shánělo tenoristu zejména pro obor romantických oper devatenáctého století. A tak se stalo, že dne 21. listopadu 1947 se poprvé v Brně představil v roli Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly a současně byl rovněž obsazen do role Rudolfa v Bohémě. Dostavil se úspěch a v obou rolích byl poté řadu let na brněnské scéně jejich takřka výhradním představitelem. V prvních sezonách v nich účinkoval jako stálý host souboru, což platilo i o rolích Manrica ve Verdiho Trubadúrovi a Dona José v Bizetově Carmen.

V roce 1949 se po čtrnácti letech do Brna vrátil Zdeněk Chalabala a převzal funkci šéfa operního souboru. Nabídl Borisi Čechovskému stálé angažmá. V první operní premiéře divadelní sezony 1950/1951, kterou byl v září 1950 Verdiho Rigoletto, slavil Čechovský další ze svých velkých úspěchů v roli Vévody mantovského. Inscenace, kterou režíroval pohostinsky Saša Machov a dirigoval Bohumil Gregor, jenž byl tehdy v Brně angažován, vydržela na repertoáru několik sezon. Další nastudování této Verdiho opery v lednu 1956 režíroval tehdy pětadvacetiletý mimořádně talentovaný režisér Václav Věžník. Tato inscenace, jež prokázala kvality mladého režisérského adepta, se těšila ještě většímu diváckému ohlasu než její předchůdkyně a Boris Čechovský si v ní v roli Vévody připsal na své konto další ze svých jevištních „trvalek“.

Na tomto místě si dovolím malou osobní odbočku, I když padesátá léta veristickým operám a dílu Giacoma Pucciniho příliš nepřála, hlad po jejich provozování ze strany diváků byl mimořádný, a tak se vedení Janáčkovy opery v roce 1954 rozhodlo obnovit starou inscenaci Madame Butterfly z roku 1946, jejímž režisérem byl někdejší vynikající herec olomoucké a brněnské činohry, v té době již dlouholetý brněnský operní režisér Oskar Linhart. Toto představení jsem v doprovodu svých rodičů viděl jako žák páté třídy, pro kterého tehdy díky rodinnému zázemí a výchově byla tehdy opera ztělesněním toho nejlepšího umění. Velmi k tomu v mé generaci přispíval Československý rozhlas, který na rozdíl od současnosti věnoval opeře (především zásluhou nezapomenutelné Anny Hostomské) mimořádnou pozornost.

Madame Butterfly na mě tentokráte velmi zapůsobila i exotikou svého prostředí (nemohl jsem tušit, že se o nějakých pětačtyřicet let později do dějiště opery podívám s celým souborem Janáčkovy opery a že tam budeme slavit velký úspěch s Bizetovou Carmen). Obsazení bylo tenkráte excelentní, Čo-čo-san zpívala a hrála fantasticky paní Libuška Domanínská, která se už chystala na přesun do “zlaté kapličky”, v roli Suzuki jsem měl možnost ještě vidět a slyšet jednu z legend brněnské opery, paní Marii Řezníčkovou, konzulem Sharplessem byl v životě i na jevišti gentleman každým coulem, vždy elegantní a noblesní Géza Fišer a v roli Pinkertona zářil nejen díky své krásné bílé uniformě amerického mariňáka právě pan Boris Čechovský. A ve třetím jednání poněkud opodál stála přepůvabná Pinkertonova mladá americká manželka, kterou tehdy ztvárnila sólistka, jež coby rozkošný vídeňský švihák ve Straussově Růžovém kavalíru okouzlila o tři roky později brněnské publikum a vydala se na cestu, která doslova vedla doslova per aspera ad astra (přes překážky ke hvězdám): Soňa Červená.

V tom vzpomínání bych mohl pokračovat. Václavu Věžníkovi, jenž s postupujícím věkem ani dnes nic neztratil ze své pověstné energie a elánu, mnoho operních sólistů vděčilo a vděčí za to, že v nich probudil jejich herecké možnosti a schopnosti. Boris Čechovský nebyl herecký talent od Pánaboha, ale díky své pověstné píli a pracovitosti se dokázal vypořádat nejen s charaktery romantických operních tenorových hrdinů, ale i s postavami, jež vyžadují složitější vykreslení charakteru včetně komiky. Za všechny bych chtěl jmenovat právě dva velké úkoly, s nimiž se setkal ve Věžníkových inscenacích. Byli to Ernesto v Donizettiho Donu Pasqualeovi a zejména hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníkovi sevillském. Ten byl jednou z jeho rolí nejmilejších a nejlepších a měl možnost představit se v ní i v pražském Národním divadle.

Z jeho rolí v operách Giuseppe Verdiho jmenujme vedle již zmíněných postav Alfreda v Traviatě, Rodriga v Otellovi, Fentona ve Falstaffovi a krále Richarda v Maškarním plesu Pro mou generaci zůstal Boris Čechovský spjat především s tímto repertoárem, pro nějž byl disponován jak barvou svého hlasu, tak stylem pěveckého projevu a výborným zvládnutím pěvecké techniky.

Uplatnil se samozřejmě dobře i v jiném typu rolí. V ruském repertoáru to byly postavy Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi a kněževice Vladimíra v Borodinově Knížeti Igorovi. V řadě repríz Dvořákova Jakobína ztvárnil roli zamilovaného Jiřího. Ve světové premiéře Janáčkova Osudu byl představitelem konzervatoristy Brázdy, ve Věci Makropulos Janka Pruse a pěvce Lumíra ve skladatelově prvotině Šárka. V Mozartově opeře Così fan tutte, uváděné pod titulem Ženy jsou ženy, se se ctí vypořádal s rolí Ferranda, ve Figarově svatbě vystoupil v roli Dona Curzia a ve Wagnerově Bludném Holanďanovi v postavě Dalandova Kormidelníka.

S řadou drobnějších úkolů se setkal v operách současných skladatelů, které tehdy byly častou součástí repertoáru Janáčkovy opery (opery Karla Horkého Jan Hus a Hejtman Šarovec, Pohádka máje Jaroslava Kvapila anebo Maryla Vladimíra Ambrose). Svůj nezaměnitelný hlas propůjčil písním Gondoliéra ve Foersterově Jessice, Zpěváka ve Straussově Růžovém kavalírovi anebo Žence ve Smetanově Libuši.

Byl pilným propagátorem opery při velmi častých zájezdových vystoupeních sólistů, a to nejen na koncertech, ale také při tehdy velmi oblíbených scénických představeních operních děl komornějšího charakteru, která většinou doprovázel na klavír dlouholetý korepetitor  Janáčkovy opery Pavel Kuchař, vynikající klavírista se zkušeností s působením na čelných německých operních scénách, jeden z nejprofesionálnějších, ale také charakterově nejčistších lidí, které jsem u divadla poznal.

S divadlem se Boris Čechovský rozloučil 29. ledna 1972 v roli císaře Altouma v Pucciniho Turandot. I po odchodu na odpočinek zachoval divadlu a členům jeho Klubu přátel svou přízeň a udržel si až do závěru svého života svěžest a zájem o divadelní dění.

Boris Čechovský zemřel dne 23. února 2008 v Brně.