Kristýna Vylíčilová: Proč na sebe nebýt náročný? Nejen o Dvou vdovách v Liberci
V Liberci jste ztvárnila v loňském roce Annu Reich ve Veselých paničkách windsorských, následně pak Karolku v Její pastorkyni, teď se do Liberce vracíte jako Lidunka ve Dvou vdovách. Jednu velkou smetanovskou roli máte už nastudovanou, byla to Ludiše v Braniborech v Čechách. Máte nakročeno k oboru „smetanovská sopranistka“?
To bych si přála moc. Záleží samozřejmě na konkrétním oboru… Třeba na Libuši si opravdu nemyslím. Ale ráda bych v dohledné době zpívala Mařenku nebo Karolínu ve Dvou vdovách.
Teď máte možnost zblízka sledovat, jak se role Karolíny studuje…
Vidět noty je vždycky něco úplně jiného než se pak s rolí potkat na jevišti, byť jako posluchač – kolega. Někdy se děsíte not a v reálu to tak zlé není, jindy vám noty připadají jako „brnkačka“, a následně si rvete vlasy za to, že jste tu roli vzal. O Karolíně jsem si myslela, že je ve skutečnosti jednodušší. Ale teď sleduji svoje kolegyně a uvědomuji si, že velice živému a temperamentnímu charakteru té postavy musí odpovídat i její jevištní podoba. Což je fuška… Mám před Karolínou velký respekt, ale jednou bych si ji zazpívala ráda a věřím, že bych ji zvládla.
Libereckou inscenaci Dvou vdov připravuje režisér Jan Antonín Pitínský, přibližte nám jeho představu o Dvou vdovách.
Pan režisér vnímá svět i okolí velmi symbolicky, vnímá barvy, pocity, emoce. Obraz si skládá prostřednictvím citových vjemů. Pokud jsem to pochopila správně, nechce být na jevišti popisný. A když už, tak jen z určitého konkrétního důvodu, třeba když si přeje nějakou karikaturu. Nebo když je třeba jistý prvek zdůraznit. Divákovi nabízí různé výklady a možnosti, jak danou situaci vnímat. Pan režisér vychází z předpokladu, že divák ví, o čem jsou jednotlivé situace, a nepotřebuje je vidět doslovně ilustrované. A jeho snahou je přinést publiku podněty k dalšímu zamyšlení.
To je ale pro vás jako interprety jeden nesnadný úkol navíc…
To je pravda, někdy nám to sepne stejně jako panu režisérovi, ale přiznám se, že párkrát jsem musela hluboce přemýšlet, jak to vlastně myslel… Ale proč nebýt na sebe trochu náročný? Bylo by velmi pohodlné mít všechno naservírované na zlatém podnosu. Jako divák mám ráda překvapení a baví mne, když postavy tu a tam jednají trochu jinak, než bych čekala.
Klíčem ke Smetanovým Dvěma vdovám je podle vašeho názoru jednání postav?
Dvě vdovy jsou konverzační opera s temperamentním dějem. Jako asi každá opera se i tato dá po režijní stránce uchopit jak akčně, tak staticky, jako takzvaný stoják. A nemůžu jednoznačně říct, že chystaná liberecká inscenace je taková či onaká. Naše Dvě vdovy se odehrávají na tenisovém kurtu. Karolína při své árii, která je sama o sobě dosti náročná, máchá raketou a na přesně určené noty poskakuje, protahuje si lýtka a ruce. Tohle kolegyním nezávidím, byť říkají, že toto je na roli Karolíny v naší inscenaci ještě to nejjednodušší. Jinde se děj zastaví, režie využívá i princip štronza.
Řekla jste právě, že se ráda necháte překvapovat…
To jsem ovšem myslela spíše na nuance v hlasové a herecké práci. Ne na vývoj postavy v rámci příběhu. Mám ráda, když interpret jistou repliku zahraje jinak, než by odpovídalo naší představě. Pak je postava životnější.
Jak moc jsou podle vás postavy opery Dvě vdovy reálné?
Reálné jsou všechny, snad jen ta úzkostlivá Anežka… Dnes si těžko představíme mladou vdovu, celou v černém, která po léta odmítá jen závan čehokoli pozitivního, veselého. Karolína je temperamentní, sebevědomá bytost, stejně jako moje postava, Lidunka, která s Toníkem představuje mladý pár, v němž vzniká určité pouto. Mumlal je oproti tomu poněkud starosvětský pán, který chce mít všechno zaškatulkované. Kdybyste se na Mumlala zeptal diváka, kterému je patnáct let, připadal by mu možná trapný. Ale my víme, že on má pevné představy o životě a o morálce v souladu s tím, jak byl vychován. V morálních posunech ovšem poněkud nedokáže kráčet s dobou.
Morální posuny? To vypadá jako kulantní výraz pro nějaké nepravosti…
Ale vůbec ne! On třeba jen chválí Anežku za to, jak se vytrvale drží ve smutku, i když jí černá barva vůbec nesluší. Oproti volněji smýšlející Karolíně. A ve finále je zklamaný tím, že i Anežka podlehla.
Jak vychází v tom ústředním čtyřlístku postav Ladislav? Mohli bychom si myslet, že je to zamilovaný gentleman, který se velmi noblesním způsobem snaží Anežku ulovit, jenže pak se ukáže, že už s ní kdysi dávno něco měl…
Ale právě tohle je moment, který Ladislava zživotňuje. Jinak by to byla strašně kladná postava, která v celé opeře jen blouzní a touží po jedné vysněné bytosti. Tam by to „šustilo papírem“… Ale když vyjde najevo, že už mezi nimi kdysi něco bylo, řeknete si, že to jsou taky jenom lidi. A tohle je zcela aktuální prvek. Navíc, já to chápu jako něco, co bylo zcela nevinné a platonické. Ladislav nejprve respektoval, že milovaná osoba je zadána. A když to pominulo, všemožně se snaží, aby jeho láska došla naplnění. Dvě vdovy jsou prostě smetanovsky hezké a milé, není v nich žádný znepokojivý prvek, který by vás vyrušoval.
Vy ovšem s Toníkem tvoříte vedlejší pár, tedy takzvaný „druhý obor…“
Je otázka, jak jsou v operách druhooborové postavy důležité. Já si jejich přítomnost vykládám tak, že dávají inscenaci další rozměr. Opera je díky nim v 3D… Divák, jehož pozornost je upnuta k ústřednímu čtyřúhelníku, si prostě občas odpočine u nějaké mini-akce. S Toníkem máme v opeře dva zpívané výstupy, pokaždé jde o interakci s Mumlalem a o to, aby nám nemluvil do naší lásky. Ale pan režisér nám k tomu přikomponoval spoustu dalších symbolistních aplikací v terénu jeviště. A v nich náš vztah zhmotňujeme a prezentujeme na pozadí událostí, které se dějí v hlavním plánu.
Už jste naznačila, že na jevišti Šaldova divadla vznikne pro inscenaci Dvou vdov tenisový kurt, nehrozí, že třeba právě toto bude vyrušovat diváka, který čeká venkovské sídlo a komnatu, kam Karolína Ladislava uvězní?
Nechte se překvapit, asi by nebylo správné všechno prozradit dopředu, ale když má například Mumlal s Ladislavem bloudit lesem, v naší inscenaci lesem bloudit nebudou. Budou bloudit jistou velice symbolickou stafáží; divák, který má rád popisnou akci na jevišti, bude muset být trochu shovívavý.
Mluvíte o symbolické rovině jako výrazném rysu chystané inscenace. O jaké symboly tu vlastně jde a jak jste si sama pro sebe rozkódovala jejich použití?
Vzhledem k tomu, že Dvě vdovy hrajeme na tenisovém kurtu, jsou těmi základními symboly tenisové rakety a míčky. Kolegové občas mají ručník, třeba Karolínin trenér. To je další statická postava, kterou ztvárňuje kolega ze sboru. No a tenisový match? Možná proto, že Karolína a Anežka se svým způsobem v životě neustále popasovávají. Představují odlišné přístupy k životu a jde o to, který nakonec bude ten správný. A také každá používá jinou taktiku, proč to tedy nesrovnat se sportovním zápasem…?
Popsali jsme režijní východiska, s jak konkrétními požadavky přišel autor hudebního nastudování Robert Jindra?
Pan dirigent je velice chápavý a má zcela jasnou představu. A neprosazuje ji násilím, nýbrž velmi gentlemansky. Orchestr vede velmi malebně a všichni si jeho práci chválíme, včetně orchestrálních kolegů, soudě z letmých hovorů v divadelním zázemí. Snažíme se také vzájemně se poslouchat, i když z hloubky orchestřiště na jeviště a opačně to vždycky není docela ideální. Pan dirigent nás na sedacích zkouškách občas upozorňuje na důležitá nástrojová sóla, která „jdou“ spolu se zpěváky, a má nás k tomu, abychom je poslouchali. Také dokáže vybalancovat zvuk orchestru ve prospěch subtilnějších hlasů, které díky tomu jsou krásně slyšet i v tak náročném prostoru, jakým je liberecké Šaldovo divadlo.
Co vás aktuálně zaměstnává mimo připravovanou inscenaci Dvou vdov v Liberci? Sdělila jste mi, že pravidelně přejíždíte mezi svým bydlištěm v Bystřici pod Hostýnem, Českými Budějovicemi, Libercem a Prahou…
Byla jsem obsazena do nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby v Národním divadle v Praze, kde ztvárním roli Barbariny. Je to de facto moje první kompletní mozartovská úloha, když nepočítám Donnu Elvíru ještě v čase mých studií na Vysoké škole múzických umění. Samozřejmě, mám nastudovanou řadu árií a jednotlivých výstupů a ansámblů. Je to tedy opět druhooborová postava, ale tento typ role mi velmi vyhovuje a byla bych šťastná, kdybych si v dohledné době mohla zazpívat Paminu nebo Zuzanku. Barbarina by k nim mohla představovat příjemný předstupeň.
Vím o vás, že vyvíjíte také bohatou koncertní činnost…
Za koncertní příležitosti jsem velmi vděčná. Snad nejvíc proto, že můžu v tu chvíli stát na stejném jevišti s orchestrem. Vnímám ho tak úplně jinak než v divadle, kdy k vám hraje z hlubin pod jevištěm. Pokud mám šanci se takto do orchestrálního zvuku nořit, naskakuje mi vždy husí kůže. A obecně musím také říci, že mi velmi svědčí a je blízká duchovní hudba. V poslední době jsem měla možnost vystoupit v Beethovenově Mši C dur či v Orffově kantátě Carmina Burana. A v dubnu 2018 mě čeká druhý soprán v Mozartově Mši c moll.
Jak se v současnosti daří věnovat se barokní hudbě? V minulosti jste byla pravidelnou frekventantkou Letní školy barokní hudby v Holešově, kam jste to z domova měla doslova přes mez…
S barokem se potkávám stále, hlavně vždy v létě na Olomouckých barokních slavnostech. A v této sezoně mne krom tohoto festivalu čeká ještě velmi lákavá produkce Monteverdiho Orfea v Plzni.
Monteverdi, Lidunka ve Dvou vdovách a Barbarina ve Figarce představují ovšem tři zcela odlišné charaktery zpěvu a požadavků na interpreta…
U novoromantických rolí si musíte vytvořit jasnou barevnou představu a s nejvyšší důkladností pracovat s dechovou oporou, aby se hlas dostal přes velký orchestr. U Mozarta zase funguje subtilnější, křehčí hlasové nasazení. Na baroko nejsem odborník, takže prezentuji pouze svůj soukromý názor – všeobecně se požaduje rovnější tón s menším vibratem a s tím mám trochu víc práce než kolegové, kteří jsou v baroku doma.
Na čem závisí práce s vibratem?
Krom jiného velmi závisí na konkrétní melodické lince. Vibrato vzniká používáním dechu, ať už dobrým, nebo nesprávným. Kratší, parlandové úseky lze zpívat bez dechu, není to samozřejmě v pořádku, ale technicky to je proveditelné. Kantilénu ale bez dechu nedáte. A hraje tu také vliv repertoár a intenzita, s jakou se tomu kterému oboru věnujete. Zpíváte-li delší dobu romantické party, vibrato se vám zcela určitě nezmenší, naopak. Vůlí se tedy ovlivnit dá, ale není to jen otázka aktuálního rozhodnutí – tedy dneska se mi zachce zpívat s vibratem a zítra bez něj.
Před nedávnem jsem na tomto místě mluvil o barokní literatuře s vaším kolegou Romanem Hozou. Velmi si pochvaloval spolupráci s paní Barbarou Marií Willi, která ho přivedla na myšlenku, že v barokní interpretaci ne vše musí být krásné…
To ale platí pro jakoukoli hudební literaturu. Přinesete-li postavě ještě něco jiného než krásné tóny, dodáte jí zároveň větší životnost, plasticitu a reálnost. Ale zároveň je tu nebezpečí, že si ublížíte. Tenhle ohled člověka poněkud vyvádí z konceptu, když musí na scéně přemýšlet ještě jaksi nad plán. Ale možnost pracovat s někým, kdo vás na něco podobného navede a zároveň vás trochu kontroluje, je fajn. Já toto opakovaně zažívám například s Tomášem Hanzlíkem. A začíná to už odlehčenou a velkorysou tvůrčí atmosférou. Sama barokní literatura přece nevznikala bezvýhradně s vážnými záměry, vždyť při dobových produkcích lidé jedli a bavili se. Snad to byl i protipól k církevní kultuře. Jakýkoli vtip, který interpret přinese, je nadšeně přijímán. Loni jsem s Tomášem Hanzlíkem spolupracovala při provedení jeho oper Endymio a Yta innocens. A zde jsem – ke své radosti – mohla vystoupit z jeho obvyklé estetiky nadsázky. Třeba ve velké Ytině árii, pojednávající o pomíjivosti, která je myšlena smrtelně vážně. To byl pro mne najednou ve všem pitoreskním a barevném okolo pramen čirého světla.
Děkuji vám za rozhovor.
VIZITKA
Kristýna Vylíčilová – sopranistka původem z Bystřice pod Hostýnem je absolventkou Konzervatoře Brno a Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. V představeních Vysoké školy múzických umění účinkovala například v roli Donny Elvíry (Don Giovanni) nebo jako Mi (Země úsměvů). Své schopnosti opakovaně rozvíjela na Mezinárodních mistrovských pěveckých kurzech v Karlových Varech, na Letní škole barokní hudby v Holešově a na Mistrovských pěveckých kurzech Adama Plachetky, Kateřiny Kněžíkové a Markéty Cukrové v Litni. Kristýna Vylíčilová je pravidelným hostem českých a slovenských operních scén. Vystupuje v Moravském divadle Olomouc, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v ostravském Národním divadle moravskoslezském jako Ludiše a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci jako Anna Reich a Karolka. Mimo klasický operní a operetní repertoár spolupracuje s ansámbly specializujícími se na současnou a barokní hudbu, jmenovitě s Ensemble Opera Diversa či s Ensemble Damian. Vystupovala na prestižních hudebních a operních festivalech jako Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl a Olomoucké barokní slavnosti. Kromě účinkování v divadelních inscenacích se Kristýna Vylíčilová věnuje bohaté koncertní činnosti. V dětství se věnovala hře na flétnu a zdůrazňuje, že se jí tato průprava bohatě vyplatila v práci s dechem a s pěveckou artikulací.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
