Kritika kritiky (33)

  1. 1
  2. 2

Premiéra se měla konat 23. června, ale zasáhlo počasí. První představení umožnilo uspořádat až 28. června a v následujícím týdnu se ještě sedmkrát opakovalo. Eduard Bass v Lidových novinách (to byl onen skeptik) konstatoval, že „ačkoliv vládlo všude hluboké ticho, nesly se hlasy tenoučce, aniž bylo rozuměti slovo“, Zamrzlova hudba podle něj sesbírala všemožné vlivy, zejména však byla „pod vlivem Smetanovy Libuše, jejíž reminiscence se tu co chvíli projevují. Pěvecké provedení sólistů i provedení sborů podalo sice důkaz o šíření zvuku v přírodě, selhalo však po stránce akustiky. Scenerie byla celkem chudičká a na dálku působila titěrně.“Opačný názor měl Jaromír Borecký v Národní politice. Jeho snaha za každou cenu napsat hodnocení pozitivní jej zavedla až k protimluvům jako „nedramatický, epicky statický děj“, avšak „živý, pohyblivý obraz“:

Jako vše, co vezme Sokol do ruky, scéna se vydařila. Obavy, jež vyskytly se při prvém vynoření se myšlenky, se rozptýlily, že by totiž snad byla spáchána profanace díla Smetanova: neboť nejde o žádný úryvek z Libuše ani o úpravu neb rozšíření věštby z ní, nýbrž o práci samostatnou, básnicky i hudebně, třeba ovlivněnou a znárodněnou dílem Smetanovým. O básnické části mohlo by se říci, i Zeyerem. Děj je prostý, nedramatický, epicky statický, ale v daném případě je to právě dobře, neboť jde hlavně o živý, pohyblivý obraz, který posvátným místem našich mythických dějin a národní ideou, tak potřebnou v naší rozhárané době, má působiti na mysl diváků.

Krok zemřel, není pevné ruky, jež by vedla národ, jen rozbroj hrozí doma a zvenčí nebezpečí číhá. Libuše přináší lidu vzkaz otcův:
Bratry buďte všemi srdce tepy,
pevní buďte jako řetěz skal,
svorní jako vesmír velkolepý,
by náš národ věky překonal!
Libuše prosí bohy o znamení, kdo má býti vyvoleným, jenž vstoupí na stolec knížecí. Na Libuši sestoupí duch prorocký, věští slávu Prahy a ve svornosti velkost národa českého. Hvězda zaplane nad její hlavou – souhlas bohů! Libuše uznána kněžkou a vůdkyní národa zvolena a nastolena.

Takto ve velkých rysech, dynamicky a staticky pojata, nemohla se scéna, do přírody promítnutá a na dálku vypočtená, minouti účinkem. Působila jako krásný obraz, pohádka, sen. Zvláště čím víc tma zahalila okolí, a když věže chrámové jako za oponu skryly se do stínů a v dým planoucích ohňů. Dekorační vestavby do nádherného úseku přírodního splynuly s krajinou bez násilnosti, zmenšení postav dálkou, znamenitě provedené osvětlení, dobře volené barvy rouch i dekoračního pozadí dodávaly celku čehosi nadzemského, duchovitého, z navy pohanských našich předků vzbuzeného. Básnický projev slavné naší pěvkyně nás nepřekvapil, neboť známe již z jiných jejích prací, jak hbitě vládne perem. Hudba p. Zamrzly je ušlechtilá, svědčí o veliké zkušenosti divadelní, počítala s akustickými poměry ve zpěvu, jemuž dala recitační srozumitelnost a důraz i v orchestru, kde původce využil všech možností dechových a bicích nástrojů, uplatnil jemnost dechové harmonie i sílu a průraznost žesťů. Pochodové a taneční motivy oživily recitační ráz celků vhodnými kontrasty. Slyšeti bylo nejen orchestr, jenž provedl svůj úkol bezvadně, ač na foukače kladeny dosti značné požadavky, hlavně ustavičným zaměstnáním na vytrvalosti jejich dechu, nýbrž i zpěv, a to jak sborový, tak kupodivu i sólový. Akusticky je hra znamenitě vyřešena. Slyšeti je každý tón, i charakter hlasu zachován, takže bylo každého umělce ihned rozeznat. Hlavně uplatnily se jadrné hlasy pp. Humla (Radovan) a Schütze (Slavoj), jimž i každé slovo bylo rozuměti. Také jasný a vysoký soprán sl. Destinnovy se zářivě uplatnil, nesen jejím vyspělým uměním. V úloze Vitorazově (baryton) setkali jsme se opět jednou s V. Chmelem v umělecké funkci, jíž dobře se zhostil. Scenerie je zásluhou p. J. Gottlieba, režie p. R. Poláka sepjala obraz v pevný celek, působící právě svou přirozenou prostotou monumentálně. Je si přáti, aby hra dosáhla svého účelu: posíliti národní cítění.”Životopisec Emy Destinnové Alexandr Buchner později shrnul, že „epizoda byla málo důstojná velké umělkyně”. Ovšem v životopise Jarmily Novotné se dozvídáme, že právě tato epizoda rozhodla o jiné velké kariéře, neboť si tehdy otec příští zpěvačky dodal odvahy a poprosil Destinnovou, aby si jeho tehdy šestnáctiletou dceru poslechla. A o dva roky později se Jarmila Novotná stala elévkou Národního divadla.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Langhans, archiv Ludmily Matrtajové

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na