Les Arts Florissants na Pražském jaru

Olga Janáčková, 27.05.2014 10:00

Uvést v rámci jediného večera Sedmou knihu madrigalů Claudia Monteverdiho, to si může dovolit opravdu jenom úzce specializované sdružení, jakým je Les Arts Florissants, soubor s dlouholetou praxí v oboru hudby sedmnáctého a osmnáctého století, založený roku 1979 cembalistou a dirigentem Williamem Christiem. Tentokrát přijeli do Prahy se svým zastupujícím dirigentem, tenoristou Paulem Agnewem (jmenován roku 2007), aby pokračovali ve svém velkém projektu, jímž je postupné provádění všech Monteverdiho madrigalů ve spolupráci s Théâtre de Caen a Cité de la musique v období let 2011–2015. Souborná nahrávka těchto madrigalů vyjde na CD v jejich vlastní produkci, v Arts Florissants Éditions.

Sedmá kniha Monteverdiho madrigalů nazvaná skladatelem Concerto (1619) není plná vícehlasých madrigalů jako knihy předchozí, je do ní zařazeno dvacet devět skladeb, mezi nimiž nalezneme sólové zpěvy, mnoho duet, terceta, kvarteta i šest vícehlasých skladeb určených pro vokálně-instrumentální interpretaci. Basso continuo, s nímž skladatel pracoval už v Páté a v Šesté knize madrigalů, zde skladatel doplnil ještě o housle a flétny, pochopitelně s možností ansámbl dále rozšířit. Ve Dvořákově síni Rudolfina zazněla v continuu dvě cembala (a jeden varhanní pozitiv) a dvě arciloutny, k nim se podle potřeby přidružily dvoje housle a violy, viola da gamba, violone a dvě zobcové flétny. Pódium bylo rozděleno na dvě části ohraničené nástroji bassa continua, doprostřed mezi ně vstupovali zpěváci, zatímco smyčcové nástroje a flétny byly umístěny za nimi v přítmí. Stejně přitlumeně bylo osvětleno i hlediště.Pozdně renesanční či raně barokní vokální skladby jsou úzce napojeny na text a bez kontaktu s ním je posluchač ochuzen o jejich důležitou dimenzi, ale v tomto případě byla dána přednost představě o posílení určité divadelnosti koncertu. Prostorově a světelně byl zdůrazněn pouze samotný princip celého Concerta, tedy zápasu dvou uskupení interpretů, v symetrické vlevo a vpravo a víceméně tušený instrumentální oblouk v pozadí. Samotná „divadelnost“ večera spočívala v sólistických výkonech vokálních umělců, kteří se od sebe typově výrazně lišili. Paul Agnew, který Concerto hudebně nastudoval, se projevil především ve své klíčové roli tenoristy, jehož měkce a hladivě znějící tenor s barytonovým zabarvením vynikal mimořádnou kultivovaností, ale zároveň také nejvíce vybočoval z pěvecké techniky ansámblu výraznými dynamickými vlnami, které dokonce občas negativně ovlivnily srozumitelnost textu. Tenorista Zachary Wilder byl v pohybu i v pěveckém výrazu dynamičtější, jeho hlas byl světlejší a tedy i znělejší (průraznější) a ve skladbách, které měly uvolněnější charakter, dokázal posluchače pobavit svou rtuťovitostí.Basista Lisandro Abadie, který vystupoval v průběhu večera méně často, měl tmavý zrnitý hlas, výrazně kontrastující s hlasy jeho kolegů. V první polovině večera zpívaly dvě sopranistky, paní Miriam Allan, jejíž hlasový a výrazový rejstřík je vskutku bohatý – schopný výrazového pianissima až fortissima, velmi proměnlivé barevnosti a pružné hlasové mimiky.Druhou ze sopranistek zastoupila z našeho pohledu zcela plnohodnotně její kolegyně Mhairi Lawson a jejich hlasové témbry se báječně doplňovaly. Jak je v renesančních skladbách zvykem – tenorové i sopránové hlasy pokrývaly rozsah od vysokých poloh až po ty středně hluboké (barytonové, mezzosopránové). Altistka Lucile Richardot přišla až ve druhé polovině večera a překvapila svým originálním temným hlasem až „mužského“ zabarvení.

Les Arts Florissants jsou na svá vystoupení připraveni do všech detailů, není třeba zdůraznit, že jejich party vyžadují neobyčejnou ohebnost a pružnost hlasů, které se bohaté ornamentice podvolují zcela přirozeně a bez jakýchkoli obtíží. Na některých místech bylo jasně patrné, že nejen Paul Agnew, ale často také jeho temperamentněji působící kolega Zachary Wilder zrychlili nebo zdůraznili některé společné pasáže a bylo skutečným potěšením sledovat je, jak se vzájemně provokují k většímu kontrastu nebo naopak k barevnému souladu svých hlasů.Jestliže se říká, že Monteverdiho madrigaly jsou natolik svázány s textem, že nesnesou překlad do jiného jazyka, než je italština, byl včerejší koncert nezvratným důkazem tohoto tvrzení. Les Arts Florissants jako by navlékali jednotlivé značně různorodé korálky Concerta, propojené především milostně vypjatým obsahem, s dokonalým smyslem pro jejich návaznost i kontrast, s citem pro délku pauzy mezi skladbami nejrůznější délky a významu. Sám Claudio Monteverdi jistě nepředpokládal, že bude jeho Sedmá kniha někdy interpretována jako celek, byť ji uvedl Sinfonií a uzavřel poměrně velkou baletní scénou. Paul Agnew proto změnil pořadí jednotlivých skladeb tak, aby byl posluchač neustále vtahován do vnitřní dramatičnosti celku, jehož struktura už směle míří k operní formě.Nádherný večer se souborem Les Arts Florissants především ukázal, jak superdetailní práce je potřeba, aby poetické vokální skladby pozdní renesance a raného baroka vyzněly tak, jak jim bylo předurčeno – tedy v dokonalé závislosti hudební složky na složce textové a na co nejpodrobnější (ale zároveň co nejsdělnější a podle jejich zaměření co nejdramatičtější či nejlyričtější) podobě pěvecké interpretace. Monteverdiho Concerto nadchlo posluchače svou úžasnou propracovaností a emotivností nádherné čisté hudby a pohladilo je po duši. Stanice Vltava Českého rozhlasu přenášela koncert přímým přenosem.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Pražské jaro 2014
Miriam Allan (soprán)
Mhairi Lawson (soprán)
Lucile Richardot (alt)
Paul Agnew (tenor)
Zachary Wilder (tenor)
Lisandro Abadie (bas)
Les Arts Florissants
– Tami Troman (housle)
– Benjamin Scherer (housle)
– Samantha Montgomery (viola)
– Jean-Luc Thonnerieux (viola)
– Joseph Carver (violone)
– Atsushi Sakai (viola da gamba)
– Sébastien Marq (zobcová flétna)
– Michelle Tellier (zobcová flétna)
– Massimo Moscardo (basová loutna)
– Thomas Dunford (basová loutna)
– Marie Van Rhijn (cembalo)
– Florian Carré (cembalo)
25. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha