Lívia Obručník Vénosová: Napětí mezi postavami je nad všechny rekvizity!

Česká opera a lidé kolem ní online (16): Lívia Obručník Vénosová - Učitelkou klavíru nebo profesionální flétnistkou chtěla původně být sopranistka Lívia Obručník Vénosová, rodačka z Košic, absolventka Pražské konzervatoře a Hudební fakulty AMU. Hostuje v řadě divadel u nás i na Slovensku, ale především je už osmou sezonu kmenovou členkou operního ansámblu Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Na své konto si tu připisuje role výrazných ženských hrdinek stižených tragickým osudem. O děti, manželství, čest i štěstí, lásku a často i život tu bojuje jako Fidelia v Pucciniho Edgarovi, Violetta či Leonora ve Verdiho La traviatě a Síle osudu, jako Jenůfa v Janáčkově Její pastorkyni, Kateřina v Legendě o Kateřině z Redernu Sylvie Bodorové, jako Verdiho Aida, Massenetova Thaïs, Dvořákova Rusalka nebo Eva ve stejnojmenné opeře Josefa Bohuslava Foerstera. Anebo jako Cherubiniho Medea v nové inscenaci Divadla J. K. Tyla v Plzni. V současné době si Lívia dává uměleckou pauzu, už potřetí totiž prožívá mateřskou dovolenou. Ale zároveň se těší na nejbližší úkoly – Anežku ve Dvou vdovách, Mimi v Bohémě nebo Straussovy Čtyři poslední písně na podzimním koncertu s libereckým orchestrem a jeho šéfem Martinem Doubravským. Mezi diváky na libereckých premiérách nikdy nechybí její pedagožka, profesorka Brigita Šulcová, a snad nebudeme příliš indiskrétní, prozradíme-li, že před představením se stále rozezpívávají společně a o pauze si z hlediště do zákulisí telefonují. A u pěveckých studií také začínáme náš rozhovor.
Lívia Obručník Vénosová (zdroj archiv pěvkyně / foto Dara Zidkova)

 

Slovenská pěvecká škola má vysoký kredit, ať jde o výkonné umělce, či o pedagogy. Co vás jako rodačku z Košic přivedlo na studia do Prahy?

Než jsem se zpívání začala věnovat systematicky, tak jsem chodila do sboru svaté Cecílie, který dodnes působí při katedrále svaté Alžběty v Košicích. Sbor vede vynikající muzikant Viliam Gurbaľ. Ze sboru samotného vzešla řada operních sólistů jako Marek a Martin Gurbaľovi, Peter Berger, ze sólistek bych jmenovala Michaelu Varády nebo Janette Zsigovou. Měla jsem nakročeno do Bratislavy, kde mě však viděli jako barevný mezzosoprán. Martin Gurbaľ, který byl tehdy čerstvým absolutním vítězem pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, mi poradil paní profesorku Brigitu Šulcovou. Ta pravidelně zasedala v porotě na soutěži v Karlových Varech a v té době měla již za sebou výchovu řady úspěšných zpěvaček, jako je například Dana Burešová nebo Jana Sýkorová. Zavolala jsem jí na pevnou linku a domluvila si s ní první hodinu, po které mi bylo jasné, že je ta pravá a že mezzosopránový obor dělat nebudu.

Pak jste ale v Praze vystudovala nejen konzervatoř, ale také Akademii. Mimochodem, Martin Gurbaľ, který to de facto způsobil, zakotvil v České republice také, jako sólista ostravské opery…

S Martinem Gurbaľem i s Petrem Bergerem jsme měli milou příležitost setkat se v inscenaci Rusalky v Národním divadle v Praze v rolích Prince, Vodníka a Kuchtíka. Vídáme se málo, ale když jsem o svátcích doma v Košicích, tak vždycky někoho z rodiny Gurbaľovců potkám a jsou to milá setkání.

Vraťme se k začátku vašich studií v Praze. Čím vás Brigita Šulcová oslovila, že jste se rozhodla studovat u ní?

Ze začátku jsme se vídaly pouze jednou za tři měsíce, studovala jsem gymnázium v Košicích a pravidelné výlety do Prahy nepřicházely v úvahu… Především mi nasadila cvičení, na která jsem dovedla reagovat. Cítila jsem, že mě její metody dokážou posouvat dál. Přitom v tom nebylo vlastně nic zvláštního. Trénovaly jsme rozsah, zapojení hrudní a hlavové rezonance a hlavně dech. Řada sopranistek zkouší nejdřív mezzosopránový obor, než se pustí do sopránového partu. To ale nakonec nebyl můj případ.

Zůstalo vám něco jako bonus z dob, kdy jste byla vedena jako mezzosoprán?

Zcela jistě střední poloha. Dokonce už i v košickém sboru jsem zpívala alt. Tedy nejprve jsem byla v sopránové skupině, ale bylo mi řečeno, že dynamicky příliš vyčnívám, a přesunuli mě. A v altu jsem nikomu nepřekážela a hlas se mi tam dobře probarvil, aniž bych si to uvědomovala. A teprve po letech jsem ocenila, jak mě sborové angažmá vycvičilo ve čtení not z listu.

Lívia Obručník Vénosová (zdroj archiv pěvkyně / foto Dara Zidkova)

Do jaké atmosféry na Pražské konzervatoři jste přišla? Měla jste řadu spolužáků, z nichž se později staly výrazné osobnosti…

Ano, to byly silné ročníky… Už na přijímačkách jsem se potkala s Kateřinou Kněžíkovou a Davidem Nyklem. O ročník výš studovala Jana Kačírková, Adam Plachetka a Dušan Růžička. Atmosféra byla hodně konkurenční, ale naše vztahy byly fajn a naše ambicióznost byla někdy vtipná, zraňující i povzbuzující. Zpětně si říkám, že mít schopné a zároveň ostré a ambiciózní spolužáky je dobrá škola. Někoho to může srazit na kolena, ale mě tato nálada spíš motivovala, když jsem slyšela, co už zpívá Katka Kněžíková a kolik taktů a jakou frázi dá Adam Plachetka na jeden dech. Ale myslím, že si každý z nás občas poplakal v koutě…

Jak ovlivňovala atmosféru mezi studenty proslulá karlovarská pěvecká soutěž?

Velmi! Řekla bych, že kolem přípravy na Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka ovzduší vždycky zhoustlo. I na hodinách u naší paní profesorky, pamatuji si, jak jsme bedlivě a žárlivě sledovaly, nedostala-li některá z nás o pět minut delší hodinu. A když někdo kvůli nemoci vypadl, mohly jsme se o uvolněnou hodinu „poprat“. Ale nedivte se, kdo jde studovat zpěv, musí být ambiciózní a chtít něco dokázat. A ví to i sama paní profesorka Šulcová, která tyhle třecí plochy nijak neovlivňovala.

Jen málokterý zpěvák může říct, že jeho studium probíhalo plynule, bez výkyvů, bez zásadních zvratů. Stalo se něco takového vám?

Stalo, a bylo to právě na jednom ročníku karlovarské soutěže. Přišla za mnou jedna respektovaná operní osobnost a řekla: „Už ke své profesorce nechoď, protože jinak špatně skončíš.“ Tím mi tento člověk v podstatě narušil celou dosavadní důvěru, zlomil mě a já jsem začala pěvecky padat. Došlo to až k tomu, že jsem vyměnila pedagoga. A vůbec to nedopadlo dobře. K Brigitě Šulcové jsem se nakonec vrátila a dva roky jsem se u ní dávala dohromady. Pak jsem se na Akademii múzických umění dostala k docentce Heleně Kaupové. A jsem jí neskonale vděčná za velkorysost, se kterou mi říkala: „Když máte večer představení, jděte se klidně rozezpívat ke své profesorce z konzervatoře, ať naběhnete do kolejí, na které jste zvyklá…“

Ještě coby studentka jste jako jednu z prvních rolí ztvárnila úlohu v Sestře Angelice v Plzni a pomalu přicházely další. Která z nich vás výraznějším způsobem posunula?

Zrovna v čase plzeňské Sestry Angeliky jsem procházela zmíněnou pěveckou krizí, takže to nebylo úplně ono… Stejně tak i Fidelie v produkci Pucciniho Edgara v Liberci v roce 2010. Ale nechtějte po mně, abych jmenovala oblíbenou roli. To vám spíš řeknu, kterou roli mám z mého pohledu opravdu nazpívanou – je to Donna Elvíra v Mozartově Donu Giovannim. Nastudovala jsem ji s Romanem Válkem pro Hudební festival Znojmo, tehdy také s Adamem Plachetkou, který se Giovanniho teprve učil. V téhle roli se cítím jako ryba ve vodě.

O Donně Elvíře se říká, že jako jediná žena v této opeře má Giovanniho opravdu ráda…

A která je taky ochotná mu všechno odpustit! A dokonale ho zná. Jsou ženy, které vědí, že je muž podvádí, a stejně ho milují. Sice mu udělají sem tam scénu, ale ve finále je pro ně on stejně ten nejlepší. A to je Donna Elvíra.

Bez ohledu na to, co všechno ji to stojí?

Bez ohledu na to. I když je to za lásku vysoká daň. A tu daň platí sama sobě, protože sama sebe před okolím ponižuje.

Do vašeho repertoáru od té doby přibývají rychlým tempem další a další výrazné ženské hrdinky – Violetta, Jenůfa, Eva, Aida, Thaïs… Našla jste v některé analogickou postavu k Donně Elvíře? Co třeba Cherubiniho Medea, která také Jásona, otce svých dětí, nejspíš velmi miluje?

Ano, u Medey je jistá paralela zjevná. Ale Medea je k tomu všemu ještě pomstychtivá. Je to silná žena a svou moc promítá do dětí, které s Jásonem zplodila. A děti jsou její největší páka, myslím, že je jí jedno, že o děti přijde, hlavně, že to bude Jásona bolet. Přestože ho zároveň miluje. Elvíra takovou páku na Giovanniho nemá.

Luigi Cherubini: Medea – Lívia Obručník Vénosová (Medea) – DJKT Plzeň 2017 (zdroj djkt.eu)

A ty další ženské představitelky, které jsem připomněl?

Jenůfa je v dobrém slova smyslu vesnická holka, která však pozná lásku – a ta jediná dokáže člověka proměnit v osobnost. A Thaïs je kurtizána, která už v lásku nevěří – proto prodává své tělo. A Foersterova Eva? Pro ni je láska jen bezvýchodná bolest. Ano, láska jako alfa a omega našeho života – proto i začátek a konec každé divadelní postavy. A stejně jako láska mají i tři zmíněné postavy mnoho barev a odstínů.

Jakou pozici mezi těmi ženskými hrdinkami zaujímá Kateřina z Redernu v opeře Sylvie Bodorové, kterou jste v Liberci uvedli v roce 2014? Myslím, že Kateřina musela svého zemřelého manžela velmi obdivovat a milovat, když po něm převzala všechny jeho závazky a podnikání?

Režisér Martin Otava nám ji představil jako ambiciózní a zároveň šetrnou ženu, která všemu dobře rozuměla. Její manžel byl bojovník a ona zas nebyla tak submisivní a věděla, jakým směrem chce své ambice vést. A určitě si ve své moci a svém vlivu libovala. Které ženě ve středověku se tohle mohlo povést?

Sylvie Bodorová: Kateřina z Redernu – Lívia Obručník Vénosová (Kateřina) – DXFŠ Liberec 2014 (zdroj saldovo-divadlo.cz / foto Roman Dobeš)

Doposud jste pracovala s několika výraznými režisérskými osobnostmi – Lindou Keprtovou, Janou Janěkovou, Martinem Otavou, Michaelem Tarantem, Tomášem Pilařem, Jiřím Nekvasilem, Jiřím Heřmanem. U koho jste cítila nejsilnější souznění?

Každá spolupráce byla a je obohacující! Ale z těch, které jste jmenoval, bych z mého osobního pohledu vyzvedla Lindu Keprtovou a Martina Otavu, se kterými jsem pracovala dosud nejčastěji a každý z nich, v jinou životní chvíli, dokázal vstoupit do mého jevištního života a svým způsobem ho obohatit. Linda s vámi dokáže postavu do všech detailů rozebrat a to samé vyžaduje i ode mě. Svou metodikou vyžaduje detailní práci, která je založena na respektu ke konkrétní osobnosti.

Martina Otavu jsem poprvé potkala při studiu na HAMU a krátce poté i při svém příchodu do angažmá libereckého Divadla F. X. Šaldy a byl to právě on, kdo mě díky svým zkušenostem obohatil o schopnost hereckého projevu, byl to on, kdo mě uvedl do tajů hereckého řemesla.

Pokud bych mohla vyzdvihnout ještě jednu osobnost, která mě v pěvecké kariéře velmi formuje, je to šéf opery Martin Doubravský. Jako dirigent je velmi citlivý k problematice hlasových oborů, k problematice jednotlivých pěveckých osobností. Dokáže pracovat na roli od samého začátku, již na ansámblových zkouškách konkrétně probírá emotivní charakter jednotlivých frází. Martinovi se vyplatí věřit, protože on váš hlas dokáže poznat skoro stejně dobře, jako ho zná samotný zpěvák.

Pokud vím, Thaïs, se kterou liberecký soubor zabodoval na Festivalu Opera 2017, měl původně režírovat Ivan Rajmont. Přípravu inscenace po jeho úmrtí převzala Linda Keprtová v okamžiku, kdy na ni měla necelé tři měsíce, byl i tehdy čas na detailní práci?

Samozřejmě, že byl, a je to z mé strany další bod pro Lindu, byť na promýšlení koncepce neměla tolik času, jak by si asi představovala. Linda je ovšem spontánní a flexibilní člověk a v rámci zkušebního procesu naslouchá interpretům, kterým věří. A já mezi ně, troufám si tvrdit, patřím.

Jules Massenet: Thaïs – Lívia Obručník Vénosová (Thaïs) – DFXŠ Liberec 2016 (zdroj saldovo-divadlo.cz / foto © Petr Našic)

Dotkli jsme se tu dvou oper, kde inscenátoři sáhli k takzvané aktualizaci, přesunuli dějiště opery kamsi blíže k naší současnosti – Linda Keprtová umístila některé scény Massenetovy opery Thaïs na večírky znuděné high society ve dvacátých letech, Cherubiniho Medeu zas Martin Otava inscenuje v pompézní architektuře předfašistické a fašistické Evropy let třicátých. Ani v jednom případě jistě nejde o nějakou režisérskou svévoli a toto prostředí nejspíš není tím nejpodstatnějším, na čem inscenace stojí. Přesto ale – je údělem umělce přijmout tyto změny bez výhrad, i kdyby s nimi třeba nesouhlasil?

Konkrétně těmto dvěma režisérům naprosto důvěřuji. Jsou natolik inteligentní, že by se nepouštěli do něčeho, co nebude dávat smysl. Samozřejmě, v inscenaci se můžou objevit sem tam nějaké defekty, ale jak jste sám řekl, ani pro jednoho z nich není místo a čas děje tím nejprimárnějším. Oba potřebují v postavách napětí a vztahy. A to je podle mne mnohem viditelnější, než nějaké kulisy nebo rekvizity. A jedině tehdy také na mně jako interpretovi může taková inscenace zanechat stopu. Martin ani Linda nedovolí, aby v jejich inscenaci něco takového chybělo. V opeře vám totiž nikdo nezaručí, že když přijde dobrý režisér, dirigent a skvělí pěvci, že to dopadne dobře. Takhle to nefunguje. Důležité je také souznění všech zúčastněných.

Takže co nakonec rozhoduje? Energie mezi zúčastněnými, která proudí během zkoušek?

Přesně tak. A tohle výjimečně dobře zafungovalo při přípravě Foersterovy Evy v Liberci v roce 2014. Tam jsem cítila krásnou energii u Josefa Moravce, pro kterého byl Mánek první velkou tenorovou rolí. Stejně působili náš sólista Anatolij Orel a hostující Svatopluk Sem. Všichni se tak snažili a tak krásně jsme na zkouškách diskutovali. Také jsme nikam nespěchali a ještě k tomu jsme pracovali v jednom obsazení bez alternace. Díky tomu jsme se mohli na sebe natrénovat a upevnit vzájemné reakce. Což není v našich podmínkách úplně obvyklé, protože u řady inscenací takový prostor nemáte.

Občas se stane, že režisér přijde s novým výkladem vztahů v opeře, kterou dobře známe a nedovedeme si představit, že by to mohlo být jinak. Nový pohled nás překvapí, ale uznáme, že dává smysl a logiku. Jako třeba plzeňská inscenace Rusalky z roku 2017, kde Tomáš Pilař založil vztahy na skutečnosti, že Rusalka a Ježibaba jsou sestry a Vodník je jejich společným otcem…

Ano, může to tak být. A navíc nevíme zhola nic o Rusalčině matce. Problém jsem s tím neměla žádný. Pouze jsem následovala režisérův výklad a hned jsem ho pochopila. Pokud jde o vztahy, mnohem zvláštnější věc zažívám v Janáčkově Její pastorkyni. Ta křehkost vztahu mezi Jenůfou a nevlastní matkou. Copak se Jenůfě nikdy nezastesklo po vlastní matce? Copak si nikdy neřekla, jaké by to bylo, kdyby nevyrůstala po boku Kostelničky? A jak velké srdce v ní dokázala Kostelnička vychovat, když může Jenůfa po tom všem Kostelničce odpustit, obejmout ji a znovu postavit na nohy?

Děkuji za rozhovor!

Lívia Obručník Vénosová (zdroj archiv pěvkyně / foto Dara Zidkova)


VIZITKA
Lívia Obručník Vénosová (1982) v roce 2007 absolvovala na Pražské konzervatoři ve třídě Brigity Šulcové. V roce 2011 ukončila studium na pražské HAMU ve třídě Ivana Kusnjera a Heleny Kaupové. Během studií na konzervatoři získala na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka první místo v kategorii Píseň, první cenu Českého rozhlasu, třetí místo opera Junior, Cenu ostravského a libereckého divadla. Úspěšně se umístila i na soutěžích Imricha Godina (první místo), Mikuláše Schneidera-Trnavského (třetí místo) a v soutěži českých konzervatoří v Pardubicích (první místo).

Od roku 2005 je hostem Národního divadla v Praze a od roku 2010 je angažovaná jako sólistka opery v Divadle F. X. Šaldy Liberec. Pravidelně spolupracuje s Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka, kde svůj mladodramatický soprán uplatnila v operách z období baroka i klasicismu (Antonio Vivaldi: Dorilla in Tempe – Dorilla, Henry Purcell: King Arthur – soprán, Joseph Haydn: Il mondo della luna – Clarice, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni – Donna Elvíra). S rolí Donny Elvíry se úspěšně uplatnila v letní stagioně Opera Mozart ve Stavovském divadle v Praze a také v inscenaci Národního divadla Praha. Dále vystoupila v plzeňské opeře v titulní roli (Suor Angelica), ve Státní opeře Praha (Cizí kněžna) a ve Státním divadle Košice (Madame Lidoine). V oblasti soudobé hudby úspěšně interpretovala díla předních skladatelů (Sylvie Bodorová, Ilja Hurník, Lukáš Hurník, Pavel Trojan, Pavel Trojan ml., Milan Steigerwald – RockOpera). V roce 2011 a roce 2013 se dostala do širší nominace na Thálii za nastudování Lisy (La sonnambula) a Violetty Valéry (La traviata).

V rámci své umělecké činnosti spolupracovala s řadou předních dirigentů (Jiří Kout, Libor Pešek, Ennio Morricone, Robert Jindra, Peter Feranec, Jakub Hrůša, Johannes Schlaefli, Ondrej Lenárd, Martin Lebel, Warcisław Kunc) a významných hudebních těles (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český národní symfonický orchestr, Karlovarský symfonický orchestr, Filharmonie Hradec Králové a další).
(Zdroj: www.saldovo-divadlo.cz)

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na