O loučení Renée Fleming i o Naganově triumfu se Ženou beze stínu v Hamburku
Kent Nagano diriguje Straussovu Ženu beze stínu v Hamburku
Velký ohlas sklidila nová inscenace Straussovy opery Žena beze stínu na scéně Staatsoper Hamburg. Kritiky vyzdvihují premiérový (16. dubna 2017) monumentální výkon dirigenta Kenta Nagana, místního Generalmusikdirektora (jak zní jeho titul ve smlouvě do roku 2020). Ve skvělém hudebním nastudování vystupují přední sólisté s četnými zkušenostmi z rolí straussovského repertoáru.
Vášnivou Císařovnou, která se dočká prozření, je sopranistka Emily Magee, která do role dává vysokou dramatičnost i hlasovou zvučnost. Jejím vladařským partnerem je elegantní Roberto Saccà jako tenorový Císař. Plebejský pár ztělesňuje atraktivní Barvířka v podání Lise Lindstrom s velkou životní silou a intenzitou výrazu a polský barytonista Andrzej Dobber jako tvrdý Barak. Wagnerovská interpretka Linda Watson pak tento kvartet doplňuje úskočnou Chůvou, jež je zpravidla svěřována dramatickým mezzosopránům (i když pěvkyně, známá v Praze z provedení Tristana a Isoldy i ztvárnění Brünnhildy ve Wagnerově tetralogii, se příležitostně označuje v rozhovorech spíše za vysokodramatický mezzosoprán než soprán).
Režisér Andreas Kriegenburg se v prvé řadě soustředil na symbolickou rovinu příběhu a psychologickou věrohodnost manželských vztahů. Tento německý režisér, který má za sebou řadu úspěšných inscenací činoherních a operních především na německých jevištích, s Kentem Naganem spolupracoval již několikrát (především v Mnichově). Detailní drobnokresba psychologických vazeb hrdinů mu také v roce 2014 zajistila jasné vítězství v prestižní anketě oborového časopisu Opernwelt v kategorii nejlepší inscenace za Vojáky Bernda Aloise Zimmermanna na scéně mnichovské Bavorské státní opery.
Ještě o Růžovém kavalíru v Metropolitní opeře
Jak nostalgický tón zaznívá v hudbě i libretu opery Růžový kavalír Richarda Strausse, tak v obdobném, jemně vzpomínkovém duchu znějí nejrůznější komentáře v tisku a dalších médiích o poslední inscenaci tohoto díla v Met. A to se zdaleka netýká jen operních a hudebních časopisů, serverů a relací, ale i časopisů a programů pro ženy. Odchod Renée Fleming z velkých produkcí jako by uzavíral jednu éru, kterou samotná pěvkyně aktivně spolubudovala.
Americká operní ikona, která na scénu Metropolitní opery vstoupila poprvé roku 1991 jako Hraběnka v Mozartově Figarově svatbě, se na dlouhou dobu stala jednou z hlavních tváří Metropolitní opery i amerického operního podnikání. Její postavení americké operní královny, která tak navázala na tradici operních ikon Metropolitní opery v předchozích dekádách, posílila propracovaná práce s médii i marketing, který zasáhl do dalších oborů. Různorodý, ale pečlivě vybraný repertoár a produkce se takřka vždy setkaly s příznivým ohlasem kritiky a nadšením diváků.
Zajímavé je, že příznivějšího ohlasu se jí vždy dostávalo v rodné zemi, části evropského publika trochu vadila její umělost a manýrovitost, stejně jako poněkud snobský styl (který ale okouzloval americké střední třídy). Pravidelně spolupracovala na projektech americké hudby a řadu skladeb provedla v americké premiéře. Propojení s módním světem, tedy například pečlivě popisované koncertní róby i pózování pro módní seriály světových fashion magazínů, přivedlo další publikum. Dlouhodobá spolupráce s návrhářem Christianem Lacroixem se ukázala jako oboustranně výhodná.
Stejný úspěch získal parfém La Voce Renée Fleming pro firmu Coty, vytvořený s předními odborníky tohoto oboru Ann Gottlieb a Carlosem Benaimem. Parfém představený roku 2008 veřejnosti se stále dobře prodává u cílového tržního segmentu zralých žen.
Renée Fleming mnohokráte vystoupila v televizních show a otevírala svými vystoupeními významné sportovní akce (například celým americkým národem sledovaný Super Bowl roku 2014). Množství operních kompletů a recitálů bylo také doplněno několika crossoverovými projekty. Řada jejích operních vystoupení byla zaznamenána i na DVD. Jako interpretka získala řadu nahrávacích cen i amerických národních cen za kulturní přínos. Stala se také nositelkou francouzské Čestné legie a dalších ocenění. Ne všechno se podařilo tak, jak pěvkyně doufala, například zklamáním byla činoherní role operní divy v komedii Joe DiPietra Living on Love na Broadwayi roku 2015.
Ale zpěvačka již ohlásila svůj broadwayský muzikálový debut na Broadwayi jako Nettie Fowler v americkém klasickém muzikálu Carousel (Kolotoč) na jaře 2018.
Neoficiální literární pocty se jí dostalo, když spisovatelka Ann Patchett použila slavnou zpěvačku jako hlavní přiznanou inspiraci pro svůj román Bel Canto (2001). Příběh románu (též přeloženo do češtiny) se odehrává na jisté jihoamerické ambasádě, která je obsazena teroristy při koncertu slavné pěvkyně. Následují zdlouhavé týdny v teroristy obsazené ambasádě, které odkrývají skutečné charaktery, aniž by došlo k dohodě a propuštění rukojmích… Román posloužil jako látka pro libreto stejnojmenné opery pro Lyric Opera of Chicago roku 2015. Skladatel Jimmy López i pro hlavní roli pěvkyně Roxane Coss vyhlédl jinou americkou zázračnou pěvkyni – Daniellu de Niese. Renée Fleming, která působila a stále působí jako umělecká poradkyně chicagské opery, tento projekt označovala za svou srdeční záležitost.
Ověřená, půvabná a velmi chytrá produkce Růžového kavalíra z dílny Roberta Carsena, která teď doputovala na scénu Metropolitní opery, snad nemůže být lepším rozlučkovým titulem. Ostatně ani odchod nemusí být definitivní, i když vzhledem k typu osobnosti pěvkyně by se dalo předpokládat, že se patrně nehodlá soustředit na menší charakterní role starších žen. Newyorská produkce jí nabízí patrně nejlepší možné pěvecké partnery v dalších rolích v současnosti. Elīna Garanča jako Oktavián a také zřejmě nejlepší Baron Ochs naší doby Günther Groissböck, který dokázal vnést do zavedené role zcela nové momenty humoru a směšného narcistního obdivu, jsou zárukou nejvyšších uměleckých výkonů. Stejně tak obě představitelky Sophie – Erin Morley a Kathleen Kim – roli interpretovaly na předních scénách. Bonbónkem na opulentním dortu je pak Matthew Polenzani v roli Pěvce. Český divák si bude moci vychutnat inscenaci v přímém přenosu 13. května 2017 a na více místech je již přenos vyprodán.
Gulietta e Romeo v Erfurtu
Příběh Romea a Julie patří k nejvděčnějším světovým látkám na jevišti i ve filmu. Ale slavné Shakespearovo zpracování mělo také starší literární verze, ze kterých anglický dramatik vyšel. Ostatně pak Shakespearova tragédie zase další umělce inspirovala k méně či více originálním verzím, mezi kterými třeba stále září muzikál West Side Story. Mezi nejstarší literární verze nešťastné lásky mezi mladými milenci ze dvou znepřátelených rodů patří jedna z novel renesančního literáta Mattea Bandella, která zase vyšla z vyprávění Luigiho Alvise da Porty patrně z roku 1524. Obě zpracování jsou dostupná v kvalitních českých překladech.
Italský skladatel Riccardo Zandonai (1883–1944), dnes známý především svou operou Francesca da Rimini, je autorem i několika dalších zajímavých hudebně-dramatických opusů. Jeho opera Giulietta e Romeo na libreto velmi úspěšného dramatika své doby Artura Rossata, vychází právě ze zmiňovaných prvních zpracování tohoto námětu (a nikoliv ze Shakespearova dramatu, jak se občas uvádí).
Tříaktová opera o stručné délce necelých dvou hodin se příležitostně objevuje na italských jevištích, a po římské skvělé premiéře roku 1922, ve které vystoupily někdejší největší pěvecké hvězdy Gilda Dalla Rizza a Miguel Fleta v titulních rolích, se zdálo, že opera ještě předčí Francescu da Rimini (1914). Nestalo se tak. Dílo pozdního veristického stylu, někdy kritizované pro určitou závislost na Mascagniho kompozičním stylu (Zandonai byl jeho žákem), je ale velmi hudebně i dramaticky živé. Teď se ho ujal středně velký operní soubor v Erfurtu, sídlící v moderní budově městského divadla.
Opera je nastudována v italském originálu s německými titulky jako lokální premiéra. Dirigentkou představení je řecká umělkyně Zoi Tsokanou, která od sezony 2014/2015 působí ve funkci druhého dirigenta souboru. Za dirigentským pultem u tohoto představení se střídá s krajanem Myronem Michailidisem. Švýcarský operní režisér a generální intendant Theater Erfurt režijně a opticky dílo převedl do prostředí fašistické Mantovy čtyřicátých let dvacátého století. Jako studentská tragédie dvou mladých lidí se opera odehrává také v koedukované škole nebo v dívčí koleji. Scénografem jednoduchého, ale pohledného řešení je italský výtvarník Francesco Calcagnini. Významnou roli v obrazové složce inscenace sehrávají i nápadité videoprojekce.
Pochvalně se kritiky vyjadřují o výkonu mladé litevské sopranistky Jomante Šležaite v roli Giulietty. Ta hostuje v inscenaci a v loňské sezoně zde také jako host sklidila zájem kritiků za interpretaci Lisy v Lehárově operetě Země úsměvů. Druhým pěveckým hostem je ukrajinský tenor Eduard Martynyuk, kterého známe i z role Vaudemonta z Čajkovského Jolanty z pražského Národního divadla. Ten především interpretuje italské a ruské party a v současnosti patří k vyhledávaným představitelům Heřmana z Čajkovského Pikové dámy (naposledy Budapešť a Curych). Příjemný baryton italského typu dává roli Tebalda Siyabulela Ntlale z Jihoafrické republiky.
Zandonaiova opera je jistě velmi atraktivním titulem, který zcela rozdílným hudebním stylem i pregnantním vylíčením klasického příběhu obstojí i vedle nejslavnějšího operního zpracování této věčné látky, tedy vedle poněkud více sentimentální Gounodovy opery Romeo a Julie. Inscenace zažila premiéru 8. dubna 2017 a jako srovnávací titul bude Gounodovo zhudebnění Shakespearova dramatu příští operní premiérou souboru již 13. května 2017 v režii Federica Grazziniho a v hudebním nastudování Samuela Bächliho, prvního dirigenta erfurtské opery. Divadlo nabízí i cenově výhodný „balíček“ na obě představení o jednom víkendu (10. + 11. června 2017) za cenu pouhých 40 euro za lístek v parketu.
Nahrávka týdne
Georg Friedrich Händel – Catone. Pasticcio. Auser Musici, dirigent Carlo Ipata. Glossa 8 424562 23511 3. Zdálo by se, že händelovská renesance je již za zenitem, ale stále vycházejí nová a nová díla, na nichž se slavný mistr podílel jen částečně, buď jako upravovatel nebo také posmrtně jako autor převzatých hudebních čísel. V poslední době bylo provedeno, scénicky či častěji koncertně, několik operních pasticií i sestavených oratorií s händelovskými hudebními čísly. Takovým dílem je i dramma per musica Catone, ze které použil devět hudebních čísel, dále pak šesti árií od Johanna Adolfa Hasseho, čtyř árií od Nicoly Porpory, tří čísel Antonia Vivaldiho a jedné árie Leonarda Vinciho.
Libreto Pietra Metastazia z roku 1727 bylo zhudebněné nejprve Leonardem Vincim (premiéra 1728, v současnosti nahrávací hit firmy Decca s předními kontratenorovými hvězdami současnosti Maxem Emanuelem Cenčićem, Francem Fagiolim, Juanem Sanchem, Valerem Sabadusem a Vincem Yi) a pak celou řadou dalších mistrů barokní opery (například také Antoniem Vivaldim roku 1737).
Současná nahrávka pasticcia z londýnského provedení z roku 1732 minimalizuje recitativy a celá produkce, vycházející z koncertního provedení v Konzerthalle v Ulrichkirche v Halle, se tak vejde na dvě CD (celkem 125 minut). Dva koncerty byly součástí květnového festivalového programu Händel-Festspiele Halle.
Námětem libreta jsou samozřejmě mocenské a milostné propletence historických a smyšlených postav. Marcus Porcius Cato Uticensis (zvaný Cato mladší, 95–46 před naším letopočtem) byl významný římský senátor, státník a vojevůdce, při Caesarově pokusu o převzetí moci se přiklonil na stranu jeho odpůrce Pompeia. Po útěku do Severní Afriky spáchal po římském způsobu sebevraždu. Samozřejmě Metastaziovo libreto reflektuje tyto historické skutečnosti jen povrchně, i když osou námětu je rivalita mezi Catonem a Cesarem.
Nahrávka nabízí několik vynikajících, stylových výkonů zpěváků, zkušených v händelovských rolích. Především altistka Sonia Prina v titulní roli, sopranistka Roberta Invernizzi jako Emila a mezzosopranistka Kristina Hammarström oslňují virtuózním zpěvem náročných technických pasáží. Velmi příjemně zní i výkon orchestru.
Toto pasticcio (odvozeno od italského výrazu pro paštiku) je vedle hudebních hodnot i výjimečným dokladem o běžné praxi barokní opery, kdy vznikaly úspěšné verze oblíbených námětů sestavením hudebních čísel různých skladatelů, upravených podle poslední módy a požadavků. Nemalou roli v tom hrály i nároky soudobého publika na četné novinky během operních a karnevalových sezon. A nešlo jen o praxi menších scén, právě v Händelově Catonovi vystoupily největší hvězdy jeho společnosti: kastrát Senesino a sopranistka Anna Maria Strada del Pò, věrná umělecká a zřejmě i životní průvodkyně Georga Friedricha Händela. Po loňském londýnském úspěchu s uvedením Händelova pasticcia Elpidia (1724) se vedle Catona nabízí ještě dalších šest těchto útvarů, mezi nimi nalezneme i jeden s pseudohistorickým námětem z česko-německého prostředí – Venceslao ze sezony 1730/1731.
Opera na ČT art
Po delší pauze se na televizních obrazovkách (pátek 28. dubna 2017, 21.25) objeví filmový přepis Smetanovy opery Dalibor režiséra Václava Kršky z roku 1956. Lehce zkrácená verze opery (117 minut) je považována filmovými kritiky za velmi zdařilou, a to jak pro dramatický spád, tak pro vhodné zachycení lyričtějších stránek díla i působivou kameru Ferdinanda Pečenky. Na základě nahrávky Zdeňka Chalabaly se sborem a orchestrem Národního divadla konzervuje pěvecké výkony předních osobností pražské operní scény. Většina rolí je zdvojena mezi zpěváka a herecké představitele. Některá spojení hlasu a filmových představitelů budí velký zájem. Krále Vladislava zpívá i hraje s vladařskou státností Václav Bednář, jeden z nejlepších představitelů této role ve druhé polovině dvacátého století. Operetní zpěvák Karel Fiala pak na plátně zastupuje tenoristu Bena Blachuta a operní sopranistka Věra Heroldová (dlouholetá sólistka především operního souboru v Ostravě) pak Miladu Šubrtovou jako půvabnou Miladu. Barytonista Přemysl Kočí pak hraje Budivoje, kterému hlas propůjčil Rudolf Asmus a tak dále.
Mezi představiteli nechybí ani ikonická herečka Krškových filmů, záhy zemřelá bývalá tanečnice Jana Rybářová jako Jitka (zpívá Libuše Domanínská). Barevný film ze Studia uměleckých filmů Praha měl ambice i na zahraniční uvádění a je velmi zajímavým domácím příspěvkem ke zfilmování oper.
Operní humor
Známý italský tenorista Edoardo Garbin (1865–1943), který se především proslavil jako prvý interpret Fentona ve světové premiéře Verdiho Falstaffa (1893) a také jako prvý Milio Dufresne v Leoncavallově opeře Zazà (1900), velmi důvěřoval posilujícím pilulkám pro zpěváky.
Postupem času si vybudoval celý systém tablet, které bral před představením a které zajišťovaly různé účinky. Jedny měl pro objem hlasu, další zlepšovaly vysoké tóny nebo naopak zajišťovaly hluboké tóny. Měl i speciální tabletky pro zajištění mezza voce. Když se později stal úspěšným pěveckým pedagogem v Miláně, přenesl tuto svou filozofii i na některé své žáky. Slavný polský tenorista Jan Kiepura (1902–1966), který byl také jeho žákem, pak převzal tento jeho zvyk a před vystoupeními polykal tabletky stejného složení jako jeho maestro.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
