Louskáčkovské putování od západu na východ

Baletní soubor Severočeského divadla v Ústí nad Labem hraje svou verzi Louskáčka již devět let (premiéra 2. listopadu 2007). Na základě tradiční verze Lva Ivanova ji vytvořil tehdejší šéf baletu Vladimír Nečas, výtvarníkem scény a kostýmů je známý Josef Jelínek. Ústecký Louskáček je milé představení, které potěší oko i sluch každého milovníka klasického zpracování vánočního příběhu o Klárce a Louskáčkovi. Malý soubor ústeckého baletu přistupuje k inscenaci velmi snaživým a sympatickým způsobem. Není prost technických chyb, ale to nesmazává celkový pozitivní dojem z představení. Jistě, některé pasáže jsou kvůli nedostatku tanečníků vynechány, ale hlavní osa příběhu zůstává. Tanec vloček (v deseti) a květinový valčík (osm tanečnic a čtyři tanečníci) vyznívají velmi mile a příjemně. Poté, co soubor v létě přišel o obě hlavní sólistky (Michaela Gumpfinger je na mateřské dovolené a Chiaki Honda odešla do Bratislavy), jsem byl zvědav, kdo se zhostí role Klárky. A zde je milým překvapením mladá Annamaria Voltolini z Itálie, která roli zvládá výtečně a prakticky bezchybně. Jejím partnerem v roli Prince byl 19. listopadu Jean-Michel Reuter a 9. prosince Vladimír Gončarov. Jean-Michel Reuter je také mladý, nadějný tanečník, který zaujme v sólových partiích, ovšem s jeho drobnější postavou měl velké potíže se zvedáním partnerky a několik zvedaček bylo nepovedených či vynechaných. Naopak dlouholetý člen ústeckého baletu Vladimír Gončarov neměl se zvedačkami žádné potíže, byly pěkné, ale zase chyboval v sólových partiích. Celkově ovšem člověk odchází z představení v ústeckém divadle s milými dojmy.

Pražský baletní divák je již léta ochuzen o klasické ztvárnění Louskáčka. V Národním divadle Praha po trochu zvláštní Vàmosově inscenaci běží od loňska titul Louskáček a Myšák Plyšák, který s klasickým vánočním příběhem Klárky a Louskáčka nemá vůbec nic společného. Ze strany znalců baletu zaznělo na tento titul již tolik kritiky, že nemá cenu ji opakovat. Náhradu může pražský divák hledat v Divadle Hybernia, o čemž byl na stránkách Opera Plus 8. prosince článek Louskáček pro děti a s dětmi v pražské Hybernii (zde), nebo v baletních přenosech kin Oko a Lucerna. V neděli 11. prosince promítalo kino Oko Louskáčka z Mariinského divadla v St. Petersburgu. Bezesporu je to nepřekonatelné představení ve vynikající choreografii Vasilyho Vainonena a bravurně tanečně zvládnuté v čele s hlavními sólisty Alinou Somovou a Vladimírem Škljarovem. Jak dlouho bude Praha postrádat inscenaci alespoň přibližující se takovémuto Louskáčkovi?

Louskáček v Národním divadle Brno má ojedinělé postavení. Je to v současnosti jediná inscenace Louskáčka v Evropě od úspěšného kanadského choreografa Fernanda Naulta. V Kanadě a USA se hraje již od roku 1964, v Brně měla premiéru 10. října 2014 (v Bratislavě byla nastudována roku 2008, ale již se tři roky nehraje). Nault podle severoamerických tradic vytvořil skutečný pohádkový vánoční příběh, přejmenoval některé postavy a pozměnil částečně děj, ovšem při zachování tradiční osy příběhu. Jeho choreografii doplňuje bohatá scéna Petera Horna a kostýmy Ľudmily Várossové. Prakticky celý baletní soubor Národního divadla Brno je zapojen do pohádkové inscenace a navíc ještě přes šedesát dětí z baletních přípravek – a to je věc nevídaná! Vidět brněnského Louskáčka je tady skutečnou pastvou pro oči a samozřejmě i pro uši, kdy Čajkovského nesmrtelnou hudbu zkušeně interpretuje orchestr pod vedením Pavla Šnajdra. A co teprve když je v jedné z hlavních rolí Královny cukrovinek Eriko Wakizono jako v úterý 13. prosince. Ta hlavní je totiž taneční rolí a Klára zůstává celé představení malou dívkou a od konce prvního dějství je doprovázena Princem při svém putování do země cukrovinek. Slavné pas de deux ke konci představení tedy tančí Královna cukrovinek, vidět v něm Eriko Wakizono je jako vidět baletní sen. Ale i další si zaslouží pochvalu, Kavalír královny Ivan Popov, Sněhová královna Klaudia Radačovská a celý sbor za tanec vloček a květinový valčík. Snad jen role Drosselmeyra je v této inscenaci poněkud naddimenzována a začátek souboje myší s vojáčky trochu nelogický. Jako celek je ale brněnská inscenace Louskáčka hezkým představením.

Současná bratislavská inscenace Louskáčka staví na jeho nejhranější verzi od Vasilije Vainonena z roku 1934, ve Slovenském národním divadle ji roku 2014 nastudovali Rafael Avnikjan a Jozef Dolinský st., oba s velkou úctou k tradici. Ostatně Rafael Avnikjan uvádí: „Čajkovského Louskáček …nemá smysl měnit. Mohu udělat choreografii náročnější, když vidím, že tanečníci jsou šikovní… Ale proč měnit smysl, obsah, postavy? Každý balet dělám nově, přidám kroky, variace, ale zároveň se musím držet původního libreta, partitury a choreografického konceptu, to je pro mě závazné.“ A Jozef Dolinský st. doplňuje „přetvářet balety, které vznikaly společně s hudební partiturou, je jako by někdo chtěl měnit Mozartovu symfonii. Čajkovského díla … vnímám jako součást baletní historie, klasický odkaz. Je potřeba k nim přistupovat s respektem a neměnit jejich význam.“ Podle ruského vzoru se hlavní postava nejmenuje Klárka, ale Máša, a ke konci prvního dějství se tradičně promění z dívenky Mášenky na dospělou Mášu. Mášenku v představeních 16. a 17. prosince přesvědčivě zahrály Young In Kim a Nina Hatalová, dospělou Mášu s Princem Tatum Shoptaugh a Yuki Kaminaka a Maria Rudenko a Artemyj Pyzhov, první dvojice je standardně dobrá, druhá vychází z nejlepších ruských baletních tradic a její výkon je naprosto přesvědčivý. Sbor bratislavského baletu je na vysoké úrovni a ztvárnění tance vloček a květinového valčíku bylo bezchybné. V inscenaci je též zapojeno přes dvacet dětí z Taneční konzervatoře Evy Jaczové a co je originální, je patnáctičlenný dětský pěvecký sbor při tanci vloček, stojící v bílém v pravém rohu jeviště a naživo doprovázející tuto baletní scénu. Kostýmy a scéna jsou od Josefa Jelínka, zatímco scéna je standardní, kostýmy patří k tomu nejlepšímu, co Josef Jelínek vytvořil.

Bratislavský Louskáček je tak skvělou vizitkou mezinárodního baletního souboru Slovenského národního divadla pod vedením Jozefa Dolinského ml., k dění na jevišti nenacházím kritiku, ale musím ji přenést do hlediště. V porovnání Bratislavy například s Brnem, je v Brně hlediště Janáčkova divadla snad třikrát větší než historické budovy Slovenského národního divadla, a přesto je prakticky plné, Bratislavu musí zachraňovat rakouští diváci, tvořící někdy až třetinu obecenstva – bez nich by v hledišti zely prázdné díry. I vřelost diváků je v Bratislavě horší než v Brně, část bratislavských diváků téměř netleská celé představení. Balet Slovenského národního divadla by si za své výkony určitě zasloužil větší podporu od obecenstva.

Po navštěvě výše uvedených představení se dá shrnout – v Ústí nad Labem mají milého Louskáčka na regionální úrovni, v Brně je zajímavá inscenace severoamerické provenience, ve které září několik sólistů v čele s Eriko Wakizono, Bratislava je choreograficky na nejvyšší úrovni. Samozřejmě Louskáček není jen v Ústí, Brně a Bratislavě, v našem okolí je pěkně inscenován i v Olomouci, Drážďanech a Budapešti, naopak Vídeň a Mnichov ho již několik let nehrají.

Údaje a citace:
Programy – Louskáček Severočeské divadlo Ústí nad Labem, Louskáček ND Brno, Luskáčik SND Bratislava