Malé panoptikum tanečníků Lenky Vagnerové

Mezi jednotlivými choreografiemi se odnikud nespouští opona a protagonisté jednotlivých částí jsou stále přítomni v prostoru jeviště, zpovzdálí pozorují příběh toho, jehož čas právě přišel, občas stanou opodál jako němí svědkové, bezhlasí pozorovatelé, kteří mohou zažasnout nad tím, jak je svět pestrý a jeho figurky sice odlišné, ale na své klopýtavé cestě po něm také vzájemně podobné. Každá scéna je něčím absurdní, a to je všechny také sbližuje, stejně jako základní scénografický prvek, světelný oblouk, který každou choreografii dokresluje charakteristickou barvou a nakonec se stává i užitným prvkem, když se promění v portál. Ačkoli někdo z tanečníků tíhne k čistému fyzickému vyjádření, jiný k měkkosti moderního tance a další k hereckému výrazu a grotesce, je znát, že se určitý styl souboru zaryl všem do rukopisu a do pojetí pohybu a tance na scéně.

Sólo Barbory Nechanické Tvarem ke štěstí je ironickým pohledem na honbu po ženské dokonalosti. Nejde vlastně o taneční výstup, ale o groteskní scénku pohybového divadla, v němž jí jako rekvizity vystačí nemocniční polohovací lůžko-vozík, kabelka s kosmetickým zrcátkem a role balicí potravinářské fólie. Je přímočará. Její figurka je posedlá vzhledem do té míry, že nenachází míru v deformování vlastního těla, a naopak projevuje opojení ze změn, které nejsou krásné, ale až zrůdné, raduje se z nich, ačkoli se pod vrstvami fólie připravuje o mimiku a výraz tváře a s uměle vylepšenými vnady sotva klopýtá po scéně. Takový vytřeštěný pohled a křečovitý úsměv by vás mohl i strašit v nočních můrách. Je to cesta etudy a zkratky, rychlá, rázná a také zábavná, i když trošku mrazivě.

Drobná Fanny Barrouquére vytvořila pro sebe a Patrika Čermáka duet, který by se dal shrnout jako čtyři pohledy na jedno odpolední rande. Tančí čtyřikrát po sobě obměnu mikropříběhu o setkání dvou mladých lidí, jež náhoda zavede do kavárny a slibuje se rozvinout v úspěšný vztah. Návrat v času je postřehnutelný i bez anotace, divák brzy pochopí, o co se jedná. Všechny čtyři „verze“ setkání nesmělé, ale extravagantní dívky se stejně nesmělým mladíkem jsou protkaná situační komikou a moderním tancem. Někdy se tanečníci spoléhají více na pantomimickou linku, jindy na humor vycházející z pohybu. Jednou je dívka více ztřeštěná, jednou více vyzývavá a poddává se lovecké vášni, zatímco mládenec se stává obětí, jindy hraje naivku, která darovanou růži raději schová do kabelky, aby ji náhodou neztratila. Fanny Barrouquére využívá svou flexibilitu téměř hadí ženy, Patrik Čermák vkládá do pohybu sílu a obrysy kultivovaného moderního tance. Scéna je od počátku do konce zalita červeným světlem, motivy srdíček nechybí všude kolem, sebeironické pojetí kýče. Tahle groteska je uvolněná a rozverná. Výrazně ji doprovází hudba, ve které dominují saxofonová sóla, motivy mísící se v koláž, spíš než jednolitou melodii, možná abychom se cítili více jako v klubu a samotným se nám chtělo dát do tance…

Úplně jinou, niternou a vážnou náladu má v kontrastu k prvním hříčkám sólo tanečnice a choreografky Moniky Částkové. Už dříve byla fascinovaná kostýmem, látkou, která se stává současně tanečním partnerem, scénografií i rekvizitou. Ani po deseti letech mi nezmizely z představivosti některé obrazy z choreografie Arvore. V choreografii Krajinou slz nejprve stěží poznáme postavu tanečnice, která kráčí zcela zahalena a zavalena pod horou svázaného oblečení. Dosud se divák jen bavil, a tady najednou začínají vyvstávat otázky, není to přímočaré a jednoznačné. Jakou tíhu na sobě tanečnice nese, jsou snad jednotlivé kousky toho nekonečného lana vzpomínkami na lidi, události, na situace, které si z ní odčerpaly kus životní síly, nebo jsou to budoucí úkoly? Dokáže vykouzlit velmi tklivý výraz, a také pohled mateřské něhy. Minimalistická hudba nabývá rychlého rytmu v okamžiku, kdy se její tělo osvobozené od tíhy může s radostí proskočit prostorem. Pak ženský jemný hlas zní jako modlitba ve chvíli, kdy tanečnice přechází scénou jako krajinou, v níž něco hledá, ale nachází opět jen tu velikou tíhu údělu, který musí znovu svinout a nést zase jen sama a sama.

Michal Heriban se s Andreou Opavskou choreografií Kauza oni vrátili ke groteskní zkratce fyzického divadla. Jejich duo mohou být baviči ze světa showbyznysu, ale také třeba dvě kancelářské krysy zápasící o místo na slunci. Nerozlučná dvojice, v níž se sice jeden druhého snaží zničit a získat pozornost sám pro sebe, ale přitom jsou oba spojeni. Rytmus udává hudba, a to doslova. Zvuk perkusí připomíná stepující kroky, interprety vede k izolovaným pohybům a gestům jako loutky vykonávající přesný sled pohybů. Výrazná mimika odkazuje až k tradiční pantomimě, černé obleky k němé filmové grotesce. A postavy jsou skutečně hodně dlouho němé, ačkoli Andrea brzy vyloví z kapsy funkční mikrofon. Mikrofon jako zdroj strachu i touhy: kdo jej ovládne, má moc, ale lze ho použít i jako zbraň.

Nebylo by fér popisovat konkrétní situace, které mezi postavami nastávají, jejich vtipnost nebo pointa vynikne jen v čase tady a teď na scéně, stejně jako v zamilovaném duetu, který by popsán vypadal asi trochu banálně. Ovšem tento duet má navíc i podtext boje, který ve vypjatých chvílích opět posiluje hudba, kdy Ivan Acher hrábne drsnou rukou do strun elektrických kytar a ty se rozeřvou skoro stejně jako nakonec i hlasy interpretů. Teče pot a sako létá vzduchem jako meč. Jako v každém konkurenčním boji jde o život, ale utlouct parťáka vlastně není řešení, zvláště když na oko pro veřejnost musí všechno klapat. Tak se zase nasadí falešná maska zářivého úsměvu a poslušně naučené pohyby, vždyť je tolik důležité udržet zdání navenek. Oba interpreti vzali tvorbu zcela vážně a vložili do ní veškerou energii, tak jak jsme zvyklí vídat jejich vynikající výkony napříč celým repertoárem souboru. Tenhle závěrečný kus by ze všech měl největší potenciál být dotvořen do podoby samostatného projektu, ostatně téma mocenského boje, přetvářky a manipulace je velmi aktuální a nadčasové.

Choreografický ateliér tanečníků Lenky Vagnerové je počin na svém místě. Ukazuje soudržnost souboru, jakousi společnou krev, která jím koluje. I ty panoptikální postavy jako by pocházely z jedné rodiny. Premiéra úplně neaspiruje na to změnit naše životy a názory, ale nabízí spoustu kvalitního pohybu a nápadů. Snad si i v této nejisté době najdou diváci cestu i na toto představení. Sezona zatím začala už pro několik souborů dosti slibně.

Krajinou slz

Tvarem ke štěstí
Choreografie a interpretace: Barbora Nechanická

Láska na první posed
Choreografie: Fanny Barrouquére ve spolupráci s Patrikem Čermákem
Interpretace: Fanny Barroquére, Patrik Čermák

Krajinou slz
Choreografie a interpretace: Monika Částková

Kauza oni
Choreografie: Michal Heriban
Interpretace: Michal Heriban, Andrea Opavská

Hudba: Ivan Acher
Dramaturgie a mentoring: Lenka Vagnerová
Scénografie a kostýmy: Michal Heriban
Light design: Michal Kříž
Grafický design: Michal Heriban
Foto: Petr Kiška
Zvuk: Andrej Jurkovič
Produkce: Petr Kiška
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Koprodukce: Městská divadla pražská

Premiéra: 23. září 2020, Divadlo Komedie