Panthera, studie bojů a soužití

  1. 1
  2. 2
Plná obrazů a přes prudké pohyby plynulá jako ukolébavka, od tance stahující pozornost k rekvizitám, v temnotě pozitivní, náročná, rozhodně nová a neobvyklá. Panthera, nejnovější inscenace Václava Kuneše a souboru 420PEOPLE, která měla v pondělí a v úterý premiéru v pražské LaFabrice.
420PEOPLE – Panthera (foto Pavel Ovsík)

Prostřednictvím projektu Panthera se Václav Kuneš zamýšlí nad rolí člověka jako absolutního vládce a predátora na Zemi, proto staví tanečníky do hypotetických rolí příslušníků příbuzných, ale přitom odlišných druhů jakoby nové či skryté evoluční větve. Člověk šmrncnutý šelmou, prostě Kočkaááá, jako si jednoho svého vesmírného průzkumníka z jiného časoprostoru pojmenoval A. E. Van Vogt. Vynoří se v podobě strnulé panteří masky zpod sítě oddělující jeviště a hlediště, zvídavě si přeměří publikum nevidoucíma očima a zmizí. Ale pozorování a číhavé vyčkávání v obraně i útoku zůstává po celou dobu jedním z hlavních motivů inscenace. Ačkoli maska se už do hry znovu nevrací, jen černé mihotavé korunky či čelenky, odznaky jinakosti.

Síť, za kterou se první část představení odehrává, vzbuzuje otázku – koho odděluje a koho před kým chrání? Diváky před „divou zvěří“ v aréně podobné cirkusové manéži, anebo pětici tvorů před nebezpečnými lidmi? Na začátku se skutečně performeři k publiku obracejí a sledují je zvídavě, pak se ale jejich počínání uzavírá do divadelního světa a sledujeme my interakce mezi nimi. Objevují se polarity, pozorovatelé a objekt, lovci a kořist, svůdce a oběť, snad i rituál. Přitom je po prologu s pozorováním publika představení otevřeno obrazem symbiózy těl a paží, když se tanečníci vlní a přelévají jako jakýsi velký trilobit v moři, a zakončeno je harmonickým duetem. Opsalo oblouk od jednoty k jednotě.

420PEOPLE – Panthera (foto Pavel Ovsík)

Poselstvím je bezpochyby naděje. Přesto, že choreografa mohou jeho vize znepokojovat a trápit, na diváka své obavy v úplnosti nepřenáší a neukazuje mu to děsivé a temné, co v sobě člověk skrývá. Lidská brutalita a uzurpátorství nejsou v inscenaci tolik zdůrazněné. Není to v charakteru tvorby Václava Kuneše, nebylo a ani nebude. Nezobrazuje nikdy násilí s explicitností, brutalitou, neděsí, neleká a nevyvolává, a už vůbec ne záměrně, v divákovi úzkost a obavy. Spíš naopak, je tvůrcem uklidňujícím, kultivujícím, ve vážnějších tématech hledá východisko, ne obraz apokalypsy.

Scénografie vytvořená ze sítí, užití dřevěných tyčí coby rekvizit, převaha pohybového materiálu upomínajícího na bojová umění, to jsou aspekty, které upomínají také na některé poslední inscenace Lenky Vagnerové, která ale krutost zobrazuje s mnohem větší otevřeností, někdy hraničící s groteskností. Václav Kuneš jako by pro sebe tento rozměr tanečního divadla právě objevoval. Nemyslím tím, že by šlo o přímou inspiraci, spíš o společné zaměření tuzemského tanečního divadla, sdílení přístupů, jehož si ani tvůrci nejsou vědomi.

Které momenty se člověku vryjí do paměti vedle strnulé grimasy zamyšleného pardála? Fanny Barroquère, která je navzdory své subtilní konstituci plná jakési instinktivní agresivity. Filip Staněk, který se zaplétá do sítí a je přišpendlen dlouhými tyčemi jako preparovaný organismus. Francesca Amante v sólu provokativní ženskosti, s neobvyklými rozsahy, šelma ve skoku. Téměř rituální tanec s holemi. Veronika Tököly neuvěřitelně mrštná a pružná, lapená do sítě jako bezbranné zvířátko. Rozdíl mezi Viktorem Konvalinkou, který přináší esenci asijského bojovníka, a Filipem Staňkem, který tančí s výbušnou energií gladiátora. Diskotékové třeštění. Velký duet Francescy a Filipa zosobňující cestu poznávání, sbližování a komunikace.

420PEOPLE – Panthera (foto Pavel Ovsík)

Variabilitu obrazů provází různorodá hudba Jana Šikla, který skutečně ke každému přistupuje individuálně. Zní elektroakustické pasáže, perkuse, akustická kytara i elektronika, klavír, zvuky a ruchy, jindy je evokovaná etnická hudba, pak zase minimalismus. Ve světelném designu je přítomná úmyslná i neúmyslná hra se stíny, postavy tančí nejen na scéně, ale i po stěnách. Vzniká dojem mýtiny v měsíčním světle, ale v teplejších barvách světla i pouště a písečných dun. Manipulace se sítěmi někdy komplikuje dění na scéně, je škoda, že určité efekty nelze řešit pouze technicky a je nutné tanečníky vlastně vytrhávat z představení, třeba i v okamžiku, kdy výraznější hudební materiál by se snoubil s větším scénickým efektem nebo právě volá po dynamické taneční scéně.

Choreografie využívá fyzické dispozice tanečníků, které jsou skutečně obdivuhodné. Kdysi spíš akademický styl Václava Kuneše se rozvolnil, ale zároveň se nikdy nedostal do bodu, kdy by pohyb znetvořil křečí a zkreslil proti fyziologické přirozenosti. Některé kombinace si nese jako určitý znak, třeba charakteristické uchopení neexistujícího předmětu mezi rukama a současně pohyb v demi plié. Anebo jistý způsob opory mezi mužem a ženou, kdy jeden kráčívá v podřepu nebo po čtyřech a druhý se o něj v pohybu opírá celou vahou. Jsou to jen drobné motivy, které by nám ale bezpečně signalizovaly autorství. U Václava Kuneše je patrný vliv Akrama Khana a nevymaže dědictví NDT. V inscenaci, jak už bylo řečeno, je tentokrát hojnost narážek na bojová umění, je tu mnoho skoků a převalů, které jsou ztlumeny vypolstrovanou podlahou, až vzniká iluze, že jsou interpreti neslyšní jako kočkovité šelmy.

420PEOPLE – Panthera (foto Pavel Ovsík)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na