Marius Petipa – choreograf génius (2). Působení v Rusku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Počátkem devadesátých let vytvořil Petipa dva nové menší balety, Nénuphar v listopadu 1890 na hudbu Nikolaje Krotkova a Kalkabrino v únoru 1891 na Minkusovu hudbu (bylo to poslední dílo Minkuse v Rusku, poté se definitivně vrátil do rodné Vídně). Na jaře 1891 Petipa připravil baletní vystoupení studentů baletní školy Un conte de fées, v prosinci obnovil svou úspěšnou inscenaci Le Roi Candaule. Začátkem roku 1892 ještě Petipa uvedl obnovené nastudování Taglioniho a Schneitzhoefferovy La Sylphide. Když ale poté chtěl začít pracovat na dalším baletu s hudbou Čajkovského, na Louskáčkovi, vrátila se mu těžká kožní choroba a v důsledku bolestí a svědění byl ochromen na dobu pomalu dvou let. Louskáček uvedený na scénu v prosinci 1892 je tedy dílem z velké části Ivanova, Petipa jen dohlížel na základní věci. Podobně o rok později, v prosinci 1893 na hudbu barona Borise Fitinhof-Schella uvedená Popelka (Zolushka) je prakticky dílem opět Ivanova a Enrica Cecchettiho. V Popelce debutovala v St. Petersburgu další italská primabalerína Pierina Legnani a ohromila 32 fouettés en tournant. Legnani se stala na dalších osm let oblíbenou Petipovou primabalerínou a soupeřila s druhou tehdejší „hvězdou“ Matildou Kšesinskou, která zase udržovala velmi osobní vztahy s carevičem a poté carem Nikolajem II. Zpočátku Petipa plně preferoval Pierinu Legnani, poté od poloviny devadesátých let postupoval většinou tak, že Legnani obsazoval do hlavních rolí svých nových originálních baletů, zatímco Kšesinskou do hlavních rolí obnovených nastudování.

Marius Petipa se plně vrací na scénu po překonání nemocí až počátkem roku 1894. První jeho prací bylo další obnovené nastudování Coppélie s Pierinou Legnani v únoru 1894. Další jeho originální dílo patří k nejlepším. Balet Le Réveil de Flore na hudbu Driga je sice kratší, byl vytvořen pro svatbu dcery cara Alexandra III. velkokněžny Xenie, ale úspěch měl velkolepý. V červenci 1894 byl prezentován v Peterhofu, v lednu 1895 přenesen do Mariinského divadla.

V stejném měsíci, v lednu 1895, mělo premiéru obnovené nastudování baletu Labutí jezero, baletu, který se měl poté ve dvacátém století stát vedle Louskáčka nejhranějším baletním klasickým dílem vůbec. Původní dílo z Moskvy (1877 v choreografii Reisingera) nebylo příliš úspěšné a až po smrti Čajkovského se nového nastudování roku 1894 ujali Ivanov, Petipa a hudebně Drigo a Modest Čajkovskij. Tato verze se pak dostala na světové scény. Prvními interprety hlavních rolí byli Pierina Legnani a Pavel Gerdt.

Druhá polovina devadesátých let byla pro Petipu dalším „zlatým“ obdobím. V listopadu 1895 revidoval svůj Le Talisman a o měsíc později uvedl obnovené nastudování La Tsar-Demoiselle podle Saint-Léonova a Pugniho Malého hrbatého koně. Rok 1896 začal Petipa novým baletem La Halte de la cavalerie na hudbu Johanna Armsheimera, na jaře pak přesídlil do Moskvy, kde pro korunovaci cara Nikolaje II a carevny Alexandry připravil velmi úspěšnou inscenaci La Perle na hudbu Driga, a ještě úspěšnější byl v prosinci jeho další nový balet Barbe-Bleue na hudbu Petera Schencka, opět v Mariinském divadle, kde představitelé hlavních rolí Pierina Legnani a Pavel Gerdt sklízeli obrovský aplaus. V červenci 1897 pozměnil Petipa svůj balet Les Aventures de Pélée z roku 1876 pod názvem Les Noces de Thétis et Pélée, Minkusovu hudbu doplnil Drigo. Poté spolu se skladatelem Alexandrem Glazunovem zahájil práce na grandiózním baletu Raymonda, uvedeném na scénu v lednu 1898. V hlavní roli samozřejmě vystoupila Pierina Legnani. Raymonda je dalším z Petipových baletů, který přežil do dnešních dnů.

Po Raymondě následovala série obnovených nastudování, které platí jako Petipovy definitivní verze pro tato díla. V listopadu 1898 to byla Faraónova dcera, v lednu 1899 Korzár, po něm na jaře Giselle a v listopadu Esmeralda. Až zase v prvních týdnech roku 1900 vytvořil Petipa čtyři kratší balety pro carskou rodinu, všechny uváděné v divadle Ermitáže v Zimním paláci. Prvním byl v lednu Les Ruses d’amour s hudbou Alexandra Glazunova, zajímavostí bylo, že vedle Pieriny Legnani v něm vystupovaly tři Petipovy dcery – Marie, Ljuba a Naděžda. V únoru následovaly Les Saisons (hudba Glazunov), Les Millions d’Arléquin (Harlequinade) na hudbu Driga, tento balet byl záhy přenesen do Mariinského divadla, a Les Élèves de Dupré (hudba Drigo). První rok nového století završil Petipa v prosinci velkolepou obnovou baletu La Bayadère, kde v Království stínů zvýšil počet baletek „stínů“ na dnes neuvěřitelné číslo osmačtyřicet.

Ludwig Minkus: La Bayadère (Království stínů) – Matilda Kšesinská a Pavel Gerdt – St. Petersburg 1900 (zdroj commons.wikimedia.org)

Začátek století se ale pomalu stával i začátkem konce nyní třiaosmdesátiletého prvního baletního mistra. Vedle ubývání fyzických sil Petipu pronásledovaly různé intriky. Na jaře 1901 opustila St. Petersburg Pierina Legnani, nesnášející již dále intriky od Kšesinské. Ředitel carských divadel princ Volkonský se ještě stavěl k Petipovi příznivě, ale když byl na podzim 1901 po dalších intrikách vystřídán plukovníkem Teljakovským, nastal pro Petipu definitivní soumrak. Teljakovský se stavěl ke starému choreografovi kriticky, protěžoval nové lidi a Petipovi cíleně ztěžoval práci. Dokonce povolal z Moskvy Alexandra Gorského, aby v Mariinském divadle inscenoval svou verzi Dona Quijota, což Petipa nesl velmi těžce. V roce 1902 nastudoval Petipa již jen jedno nové dílo, v únoru kratší balet Le Coeur de la Marquise, na hudbu Ernsta Guirauda v divadle Ermitáže. Na podzim 1902 začal Petipa připravovat další balet na motivy pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících s hudbou Arsenije Koresčenka. Teljakovsky ale vnutil Petipovi moderní scénu a výsledek se logicky dostavil. Balet Le Miroir magique s premiérou v únoru 1903 nebyl obecenstvem jako celek úspěšně přijat, i když choreografie byla hodnocena velmi kladně a Petipa se dočkal ovací. V dubnu 1903 Petipa ještě podruhé obnovil svého Le Roi Candaule a na podzim počtvrté Giselle, tentokrát s mladou Annou Pavlovou. Velmi si cenil, jak Pavlova dokázala vyjádřit postavu Giselle.

Na podzim 1903 připravoval Petipa nový balet pod názvem La Romance d’un Bouton de rose et d’un Papillon. Hudbu skládal Riccardo Drigo, premiéra se chystala na 5. února (dle ruského kalendáře 23. ledna) 1904 (primabalerína Olga Preobraženská později označila neuskutečněný balet za mistrovské dílo). Teljakovsky ale využil vypuknutí rusko-japonské války jako záminku k odstranění pětaosmdesátiletého nestora baletu. Premiéru zrušil, Petipu tím silně urazil a přiměl k rezignaci. Petipa dostal roční penzi 9.000 rublů a stáhl se do ústraní. Kvůli chybějícím fyzickým silám nemohl již přijmout nabídku přijet do Paříže a inscenovat tam Faraónovu dceru. Do roku 1907 žil v St. Petersburgu, pak se přestěhoval za lepším klimatem do Gurzufu na Krymu. Tam ve věku třiadevadesáti let zemřel 14. července (dle ruského kalendáře 1. července) 1910, jeho ostatky byly rychle převezeny do St. Petersburgu a o tři dny později uloženy k věčnému odpočinku na hřbitově chrámu Alexandra Něvského.

Smuteční průvod pohřbu Maria Petipy 17. července 1910 (zdroj commons.wikimedia.org)


(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat