Mezzosopranistka Dagmar Šašková: Z Rakovníka do Paříže

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S mezzosopranistkou Dagmar Šaškovou, rodačkou z Rakovníka, jsme vedli rozhovor nejen o interpretaci barokní hudby, ale také o studiu ve Versailles, žití v Paříži, soukromí a o jejích rolích v barokních operách a jak se na ně připravuje.

Dagmar Šašková 2019 (foto se svolením Dagmar Šaškové)
Dagmar Šašková 2019 (foto se svolením Dagmar Šaškové)

Narodila jste se v Rakovníku. Pocházíte z hudebnické rodiny? Co vás přimělo ke studiu zpěvu?
Ano pocházím z místa, kde se narodili slavní čeští pěvci Karel a Emil Burianové. V naší rodině mají hudbu rádi všichni. Můj dědeček z matčiny strany prý hrál výborně na klavír, jinak byl povoláním lékař. Babičky z obou stran hezky zpívaly. Hudbě se však nikdo profesionálně nevěnoval.

Co mě opravdu přimělo ke studiu zpěvu? Asi podpora rodičů a potom moje věčná touha dělat věci pořádně.

Kde jste studovala zpěv a jak na svá studia a své pedagogy vzpomínáte dnes s odstupem let?
Oficiálně jsem studovala na Katedře hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské Univerzity v Plzni, ale vymohla jsem si studovat zpěv u paní profesorky Ludmily Kotnauerové. Na tu moc ráda vzpomínám. Na JAMU jsem byla ve třídě paní doc. Mgr. Marty Beňačkové.

Byla to dobrá zkušenost, na škole jsem potkala hodně zajímavých lidí a celoživotních přátel. V roce 2006 jsem odešla do Versailles a byla jsem konfrontována s odlišným přístupem hudební výchovy. Musela jsem se naučit dobře francouzsky a francouzskou hudební terminologii. V Čechách jsme vlastně převzali rakousko-uherský vzor vzdělávání, od 45 minutové vyučovací hodiny až po veškerou terminologii. Ve Francii se noty jmenují do, re, mi, fa, sol, la, si, do. Od začátků hudebního vzdělávání až po vysoké školy jsou Francouzi kovaní ve čtení z listu (solfège). Naproti tomu na JAMU hodiny intonace pro zpěváky vůbec nebyly.

Dagmar Šašková: Valenciennes 2020 (foto Ana Lucia Montezuma, se svolením Dagmar Šaškové)
Dagmar Šašková: Valenciennes 2020 (foto Ana Lucia Montezuma, se svolením Dagmar Šaškové)

Vaše umění je známo spíš za hranicemi České republiky, žijete a působíte především ve Francii. Co vás přimělo k tomu, že jste se usadila v Paříži a že ve Francii také nejčastěji vystupujete?
Po studiu v Centru barokní hudby ve Versailles jsem hned dostala zajímavé pracovní nabídky. Ještě před absolvováním jsem měla podepsanou smlouvu s operou v Avignonu na Lullyho operu Amadis. Pak jsem absolvovala úspěšně několik konkurzů.

Měla jsem tehdy přítele z Bretagne, ale stejně jsem chtěla zůstat v Paříži, kde je mnohem více pracovních příležitostí. Zpívala jsem barokní repertoár v italštině, latině, němčině, angličtině a francouzštině. Z druhé strany to ovšem přináší i větší konkurenci, takže se vlastně musíte pořád zdokonalovat. Také je tu více hudebníků, kteří se věnují barokní hudbě, a publikum, které ji dokáže ocenit.

Pracujete po odchodu z České republiky s některým zahraničním pedagogem?
Stále docházím na hodiny zpěvu a také sama vyučuji. Pracovala jsem s řeckou mezzosopranistkou Alexandrou Papadjakou, francouzskou sopranistkou Christine Schweitzer (dlouholetou profesorkou Natalie Dessay) a již dva roky pracuji s Mariam Sarkissian. Mariam je taková výjimka. O zpěvu napsala knihu, v níž převyprávěla tradici belcantistů. Asi teprve s ní jsem pochopila, jak zpěv opravdu funguje.

Důsledně jste se rozhodla zpívat především barokní hudbu. Role typu Carmen, Eboli nebo Končakovny vás nelákaly?
Barokní hudba je mojí velkou láskou. Hrají v tom roli mé dispozice. Mám typ hlasu (koloraturní mezzosoprán), který se na barokní hudbu hodí. Klasický repertoár se mi vždy velmi líbil, jen se na něj můj hlas tolik nehodí. Carmen jsem samozřejmě studovala (do šuplíku), abych využila rad francouzských profesorů a korepetitorů. Ale abych vám udělala radost, právě připravujeme koncert s áriemi z Čajkovského opery Evžen Oněgin.

Dagmar Šašková: Heinrich Schütz Musikfest Kreuzkirche in Dresden 2020 (foto se svolením Dagmar Šaškové)
Dagmar Šašková: Heinrich Schütz Musikfest Kreuzkirche in Dresden 2020 (foto se svolením Dagmar Šaškové)

Věnujete se především barokní hudbě a tzv. historicky poučené interpretaci. Poslechneme-li si nahrávky mnoha dirigentů, kteří jsou dnes považováni za znalce interpretace barokní hudby, zjistíme, že jsou často velice rozdílné, byť každý tvrdí, že je historicky poučen. V čem, dle vašeho názoru, spočívá dnes tzv. historicky poučená interpretace?
To je výborná otázka. Myslím, že je to právě dobře, že jsou nahrávky jednoho díla rozdílné. Nejsem zastáncem kopírování vzorů či opakování stejných interpretačních názorů. Historicky poučená interpretace se snaží hudbu provádět v co nejpodobnějších hudebních podmínkách doby svého vzniku. Upřednostňuje používání kopií nástrojů doby, ve které hraná skladba byla napsána. Při nepoučené interpretaci je skladba hrána na nástroje, které tehdy ještě neexistovaly. Tudíž skladatel sám ani neznal jejich zvuk a jejich možnosti (barokní kytara či barokní housle zní úplně jinak než jejich moderní nástupci). Pokud porovnáte zvuk violoncella a violy da gamba (záměrně jsem vybrala nástroje, které pochází z jiné nástrojové skupiny, ale často jsou v praktickém životě zaměňovány), zjistíte, že vyplňují hudební frázi úplně jinak.

S tím souvisí i jejich ladění. Většina barokní hudby se hrála na 415 Hz a francouzská dokonce na 392 Hz, což je o celý tón níže, než je dnešní ladění na 440 Hz. V době barokní se také používalo celé spektrum různých ladění, které uchu moderního diváka mohou znít falešně. Vzpomínám na první zkoušku ve Versailles. Hrálo se ve středotónovém ladění. Je docela složité ho přesně popsat, ale jen tak v kostce: všechny noty s křížkem zní nízko a všechny noty s béčky zase naopak vysoko. Další důležité rozdíly jsou v artikulaci frází a pro nás zpěváky ve vedení hlasu. V době barokní je hlas vedený spíše instrumentálně.

Další kapitolou pro zpěváky je výběr správné výslovnosti.

Mimochodem se poučená interpretace netýká jen barokní či staré hudby vůbec. Pro příklady můžeme sáhnout i do doby klasicistní. Jinak zní Schubertova Spanilá mlynářka v interpretaci Dietricha Fischera-Dieskaua s klavírním křídlem 20. století a jinak verze Christopha Prégardiena s fortepianem (kladívkovým klavírem) 19. století.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments